Nemocnice

Každý, koho se zeptáte, vám pravděpodobně odpoví: "Od malička jsem se bál/a nemocnic a doktorů obecně."
U mě to tak není. Tedy, ne docela. Už ve třech letech jsem byla na operaci a prý jsem ani nebrečela, na to, kolik mi bylo. Já si na to samozřejmě nepamatuju, ale moji rodiče mi to tvrdí.
S postupem času jsem zjistila, proč jsem se jako malá nebála braní krve, trhání zubů - a zubaře celkově -, operací, injekcí a podobných věcí. Čím jsem totiž starší, tím víc nad věcmi přemýšlím a představuji si všechny možné a nemožné hororové situace. A to způsobuje ten strach, který jsem jako malá postrádala. Zní to zvláštně, ale je to tak.

Podruhé jsem se na operačním sále ocitla v deseti letech. Tehdy jsem šla na operaci dobrovolně a zase jsem se nebála. Teprve pět minut před nástupem na sál jsem se rozklepala a rozbrečela mamce na rameni. Nervy to prostě nevydržely a já si konečně přiznala, že se bojím. Nakonec ale vše dopadlo v pořádku.  Až na to, že se stala při pooperačním braní krve menší nehoda, a já viděla sestřičku, jak má v dlaních kaluž mojí krve. Od té doby jsem se proto před každým odběrem klepala jako ratlík - a to mi vydrželo až doteď. Kromě téhle nehody mám ale na nemocnici převážně dobré zážitky. Sestřičky byly vždy milé, hodné a doktoři taktéž.
Přesto musím uznat, že nejlepší vzpomínky budu mít na svojí poslední operaci, která proběhla před necelým týdnem. Nastoupila jsem v neděli, s tím, že druhý den jdu "pod kudlu". Operovali mi kotník, lépe řečeno chrupavku. Už v neděli, při mém nástupu do nemocnice, jsem se ujistila, že to bude v pohodě, protože... tak úžasné sestřičky svět neviděl. Sršely vtipy, byly ochotné, vždy nápomocné a neskutečné milé.
Druhý den ráno, když jsem čekala, až půjdu na řadu, jsem si myslela, že se budu bát. Byla jsem trochu nervózní, ale i ten ždibec nervozity prchnul před sestřičkami, které mě vezly na sál. Neustále mluvily, buď mezi sebou nebo i se mnou, vtipkovaly, a já neměla čas, abych si vůbec uvědomila, že bych měla mít strach. Ano, když už jsem ležela na sále a čekala na uspání, klepaly se mi nohy. Ale nebrečela jsem, neomdlévala, nic. Právě ty sestřičky mi pomohly se nebát.
Ono to celkově bylo na sále, těsně před operací, docela vtipné. Kanylu, kterou by mi pak píchli anestezikum, mi napichovali na sedmkrát. Píchli do mě sedmkrát, než se jim povedlo najít žílu (a nakonec to stejně během operace předělali na poosmé)! A že já to vím, že mám žíly mrchy. Schovají se, kdykoli slyší slovo jehla a objeví se zase až za rok. Jiní lidé, co jsou stejní uplakánci a strašpytlíci, jako já, by už omdlívali nebo brečeli. Já - a překvapila jsem tím nejenom samu sebe - místo toho radila sestřičkám, že na pravý ruce mám žíly lepší, ptala se, jestli mám s tou rukou i zacvičit... Anebo s nimi vtipkovala. Konkrétně tohle je rozhovor hned ze začátku:
"A slečno, jak to máte s jehlami? Jste v pohodě, nebo...?"
"No, tak nemám z nich úplně nejlepší pocit, ale asi neomdlívám nebo tak."
"Tak tady ležíte, to byste těžko omdlela."
"To je sice pravda, ale zase kdybych omdlela, tak už mě nemusíte uspávat!"

Věřte mi, že i já sama jsem v šoku z toho, co jsem tehdy vypouštěla z pusy. Každopádně, jakmile mě uspali - z toho si pamatuji jen pálení, to když už mi píchli anestezikum, a pak už jsem zřejmě usnula - se mi zdál sen o tom, že mě chce zabít Voldemort. Doktor mě naštěstí vzbudil právě včas, ale bylo to o fous. A když se nad tím docela zamyslím, tak je trochu paradox, že se mi zdá první sen, spojený s HP, zrovna v narkóze.
Každopádně si toho po vzbuzení už moc nepamatuji, všechno mám trochu v mlze. Byla jsem na dospávacím pokoji, kde mě ještě nechali na přístrojích a dali mi znovu kyslíkovou masku, a pak už mě odvezli zase na můj pokoj. Matně si pamatuju, že jsem se - ještě na tom dospávacím pokoji - dožadovala toho, aby dali vědět mamce, že už jsem po operaci. Aby jí zavolali, nebo tak něco. Ale jinak mám opravdu okno.
Když už jsem byla úplně vzhůru, zjistila jsem, že mám levou nohu obvázanou a zezdola v sádře, a že mi z nohy jde hadička (dren), která vede k malé baňce a odebírá mi z rány přebytečnou krev. A řeknu vám, bylo docela nechutné se na tu baňku koukat delší dobu. Dren byl ale zároveň první věc, která mě v nemocnici opravdu bolela - zvlášť když to druhý den vytahovali. Jinak jsem zvládla vše, ani slzy v očích, nic. Opravdu to tam bylo skvělé - natolik, jak jen to skvělé v nemocnici může být. A tím chci říct, že díky tomuhle zážitku se do budoucna třeba budu bát míň, až mi budou brát krev. Svědčí to o tom, že ne všechny nemocnice jsou děsivé. Já dokonce nechtěla jet domů! Bylo to z větší části kvůli těm skvělým sestřičkám, ale celkově se mi tam prostě líbilo, a to je u mě, jakožto strašpytla, co říct.
Sestřičkám jsem dokonce složila básničku, protože ony si chválu opravdu zaslouží.

V téhle nemocnici jsou sestřičky šikovné,
úsměv jim na tváři nikdy nezvadne.
Pomůžou, podrží i poradí,
dítko v nesnázích nikdy nezradí.
Když je pacient smutný anebo má strach,
sestřičky jeho obavy obrátí v prach.
Zasmějí se a poví mu vtip,
po kterém se dítko ihned cítí líp.
Pak nemají strach ani při cestě na sál,
vždyť kdo by se s takovými sestřičkami bál?
Pacient se tu díky nim zabydlí lehce,
že se mu pak domů docela nechce.
Nezáleží, zda jsou tu jen deset let anebo měsíc,
jsou prostě skvělé, co říci víc.
Chci jim popřát hodně štěstí a chvály,
aby se dál na děti tak hezky smály.

A co vy a vaše zážitky z nemocnic či s doktory? Pochlubte se!

P. S: Kdyby někoho zajímalo, kde jsou ty úžasné sestřičky, ležela jsem v Sokolovské nemocnici, Dětské oddělení.

P. P. S: Můj pobyt v nemocnici je jeden z důvodů, proč delší dobu nepřibyla další kapitola VCh, za což se omlouvám.