Dám ti slunce
Jandy Nelsonová
Využij tu druhou (nebo třetí nebo čtvrtou šanci).
Přetvoř svět.“
Originální název: I’ll Give You the Sun
Vydání: První
Nakladatelství: Cooboo
Počet stran: 358
Vazba: Hardback
Rok vydání výtisku: 2016
Překladatel: Veronika Volhejnová
Anotace: Jude a její dvojče Noah jsou si neuvěřitelně blízcí. Když je jim třináct, Jude pochopí, že je krásná, a Noah zas, že je gay. Třináctiletý Noah má kromě své sestry už jen jedinou lásku: kreslení. A dělá všechno pro to, aby se dostal na prestižní uměleckou školu. Jude naproti tomu víc řeší kluky. O tři roky později je všechno jinak. Na školu snů se dostala Jude, ale je z ní zakřiknutá šedá myška, co se schovává za své výtvory. Z Noaha se stal pařmen a lamač dívčích srdcí. A jejich máma je mrtvá.
Na úvod
Tajemství, záhada, láska, dvojice, bolest, krev, kámen a slzy. To jsou slova, kterými bych popsala knihu „Dám ti slunce“. Tenhle příběh má v sobě napětí, ne nepodobné tomu v detektivkách, ale zároveň vypráví o mladé lásce a vy se spolu s ním zamilováváte znovu a znovu.
Co mě na knize zaujalo?
Název i přebal samozřejmě mají své zásluhy na tom, proč jsem se ke knize vůbec dostala. Pak taky slova ostatních přátel, kteří knížku četli. Ale to, co mě na knihu doopravdy nalákalo, byla anotace. Taková upřímná, poutavá - jednoduše nešlo odolat.
Kritický koutek
Dřív jsem si myslela, že knížky jen chválím a nedokážu je kritizovat. Ne, že bych pro to neměla cit, sami vidíte, že minulé tři knihy mi šly zkrititovat až moc dobře. Ale nebylo to tím. Spíš jsem si knihy vždycky tak užívala, až jsem ty chyby přehlížela.
Každopádně ať se snažím, jak chci, u této knihy nedokážu vytknout snad nic. Děj plynul lehce, nebyly tam zbytečné informace, text nepůsobil zdlouhavě ani příliš stroze. Je sice pravda, že mě samotné trvalo, než jsem se úplně začetla - prvních pár stránek jsem byla naprosto v úžasu a potom můj zájem na chvilku opadl - ale kdo ví proč to tak mám poslední dobou u každé knihy. Díky bohu nebo snad Merlinovi (či díky Clarku Gableovi) jsem u tohoto příběhu pocit nezačtitelnosti neměla příliš dlouho; mezi "chyby" to tedy nepočítám.
Co bych naopak vyzdvihla, bylo vyjadřování autorky. Nejspíš jsem si toho v její druhé knize (Nebe je všude) nevšimla, nebo si to už nepamatuji, ale dostala jsem pocit, že tahle spisovatelka nejen vymýšlí a píše skvělé příběhy, ale taky jim dodává něco vlastního. Například přezdívat Bohu „Clark Gable“ či... ehm... něčemu, co tu raději nebudu jmenovat, dvoumetrový Dork - to je prostě něco neuvěřitelného. Navíc je to vtipné (a taky návykové; už se vidím, jak místo „proboha“ budu řvát „pro Clarka Gablea“), což je bonus, kterým žádný ryze normální čtenář nepohrdne.
Zlom
Jak už jsem napsala výše, opravdu mě kniha ze začátku tolik nechytla. Vzápětí mě ten slabý pocit nespokojenosti přešel a já si knížku oblíbila, začetla jsem se. Ale kdy nastal ten zlom, po kterém jsem měla pocit, že pokud tu knížku odložím, tak zatraceně skončí svět?
Ať vzpomínám, jak vzpomínám, neuvědomuju si, kdy přesně mi kniha zaklepala na srdce a jemně vešla dovnitř. Ten přechod mezi „já a kniha“ a „jákniha“ byl plynulý a bezbolestný. Takže ne, kdy si nevybavuju. Mám lehké tušení, že někdy před polovinou, ale jistá si nejsem. Každopádně tehdy se Noah a Jude stali mými sourozenci, jejich rodina mojí, jejich výtvory jsem kreslila v hlavě a mít tu schopnost rozplakat se nad každou knihou, tak by jejich slzy byly moje. Zní to neskutečně klišoidně, přehrávaně, ale já říkám pravdu: tu knihu jsem si nezamilovala; já jí žila.
Udržme tajemství
Říkat, o co v knize jde, ani nemusím, protože o tom vypovídá anotace. Samozřejmě, že v příběhu jde i o víc, ale to už prozradit nemůžu - zkazila bych tím úplně všechno, a to doslova. Za sebe jen říkám, že mě zasáhl a nesmírně překvapil směr příběhu. Nikdy jsem netušila, že by si postavy, naoko vzdálené, mohly být někdy tak blízké. Všechno, co byste nečekali, tak přesně to se stane. Jako by si z vás ten příběh prostě střílel a zkoušel, kam až může zajít. A to je kouzlo té knihy - neodložíte ji, bojíce se, co bude dál.
Hodnocení ke konci
Knížka „Dám ti slunce“ si mě získala na plné čáře. Když jsem ji dočetla, sedla jsem si, objala ji a usmívala se jako idiot, to vám přísahám. A co víc: v celém ději je dost lásky, aby to uspokojilo i tu nejromantičtější duši, ale zároveň jí nikdy není tolik, aby vám to přišlo přeslazené. „Dám ti slunce“ je jako dobré jídlo, okořeněné a osolené tak akorát, a Jandy Nelsonová je jejím kuchařem - odteď jedním z mých oblíbených, u kterého si ráda přidám.
Na úvod
Tajemství, záhada, láska, dvojice, bolest, krev, kámen a slzy. To jsou slova, kterými bych popsala knihu „Dám ti slunce“. Tenhle příběh má v sobě napětí, ne nepodobné tomu v detektivkách, ale zároveň vypráví o mladé lásce a vy se spolu s ním zamilováváte znovu a znovu.
Co mě na knize zaujalo?
Název i přebal samozřejmě mají své zásluhy na tom, proč jsem se ke knize vůbec dostala. Pak taky slova ostatních přátel, kteří knížku četli. Ale to, co mě na knihu doopravdy nalákalo, byla anotace. Taková upřímná, poutavá - jednoduše nešlo odolat.
Kritický koutek
Dřív jsem si myslela, že knížky jen chválím a nedokážu je kritizovat. Ne, že bych pro to neměla cit, sami vidíte, že minulé tři knihy mi šly zkrititovat až moc dobře. Ale nebylo to tím. Spíš jsem si knihy vždycky tak užívala, až jsem ty chyby přehlížela.
Každopádně ať se snažím, jak chci, u této knihy nedokážu vytknout snad nic. Děj plynul lehce, nebyly tam zbytečné informace, text nepůsobil zdlouhavě ani příliš stroze. Je sice pravda, že mě samotné trvalo, než jsem se úplně začetla - prvních pár stránek jsem byla naprosto v úžasu a potom můj zájem na chvilku opadl - ale kdo ví proč to tak mám poslední dobou u každé knihy. Díky bohu nebo snad Merlinovi (či díky Clarku Gableovi) jsem u tohoto příběhu pocit nezačtitelnosti neměla příliš dlouho; mezi "chyby" to tedy nepočítám.
Co bych naopak vyzdvihla, bylo vyjadřování autorky. Nejspíš jsem si toho v její druhé knize (Nebe je všude) nevšimla, nebo si to už nepamatuji, ale dostala jsem pocit, že tahle spisovatelka nejen vymýšlí a píše skvělé příběhy, ale taky jim dodává něco vlastního. Například přezdívat Bohu „Clark Gable“ či... ehm... něčemu, co tu raději nebudu jmenovat, dvoumetrový Dork - to je prostě něco neuvěřitelného. Navíc je to vtipné (a taky návykové; už se vidím, jak místo „proboha“ budu řvát „pro Clarka Gablea“), což je bonus, kterým žádný ryze normální čtenář nepohrdne.
Zlom
Jak už jsem napsala výše, opravdu mě kniha ze začátku tolik nechytla. Vzápětí mě ten slabý pocit nespokojenosti přešel a já si knížku oblíbila, začetla jsem se. Ale kdy nastal ten zlom, po kterém jsem měla pocit, že pokud tu knížku odložím, tak zatraceně skončí svět?
Ať vzpomínám, jak vzpomínám, neuvědomuju si, kdy přesně mi kniha zaklepala na srdce a jemně vešla dovnitř. Ten přechod mezi „já a kniha“ a „jákniha“ byl plynulý a bezbolestný. Takže ne, kdy si nevybavuju. Mám lehké tušení, že někdy před polovinou, ale jistá si nejsem. Každopádně tehdy se Noah a Jude stali mými sourozenci, jejich rodina mojí, jejich výtvory jsem kreslila v hlavě a mít tu schopnost rozplakat se nad každou knihou, tak by jejich slzy byly moje. Zní to neskutečně klišoidně, přehrávaně, ale já říkám pravdu: tu knihu jsem si nezamilovala; já jí žila.
Udržme tajemství
Říkat, o co v knize jde, ani nemusím, protože o tom vypovídá anotace. Samozřejmě, že v příběhu jde i o víc, ale to už prozradit nemůžu - zkazila bych tím úplně všechno, a to doslova. Za sebe jen říkám, že mě zasáhl a nesmírně překvapil směr příběhu. Nikdy jsem netušila, že by si postavy, naoko vzdálené, mohly být někdy tak blízké. Všechno, co byste nečekali, tak přesně to se stane. Jako by si z vás ten příběh prostě střílel a zkoušel, kam až může zajít. A to je kouzlo té knihy - neodložíte ji, bojíce se, co bude dál.
Hodnocení ke konci
Knížka „Dám ti slunce“ si mě získala na plné čáře. Když jsem ji dočetla, sedla jsem si, objala ji a usmívala se jako idiot, to vám přísahám. A co víc: v celém ději je dost lásky, aby to uspokojilo i tu nejromantičtější duši, ale zároveň jí nikdy není tolik, aby vám to přišlo přeslazené. „Dám ti slunce“ je jako dobré jídlo, okořeněné a osolené tak akorát, a Jandy Nelsonová je jejím kuchařem - odteď jedním z mých oblíbených, u kterého si ráda přidám.
100%
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za každý komentář :)