Čtrnáctá recenze aneb buďte pyšní na svou podivnost

Sirotčinec slečny Peregrinové 

pro podivné děti

Ransom Riggs

„Kdysi jsem snil o tom, že uniknu svému obyčejnému životu, ale můj život nikdy nebyl obyčejný. Prostě jsem si jenom nevšiml, jak mimořádný byl.“

Originální název: Miss Peregrine’s Home for Peculiar Children
Vydání: První
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 358
Vazba: Hardback
Rok vydání výtisku: 2012
Překladatel: Bronislava Grygová

Anotace: Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Zvláštní sbírka velice podivných fotografií. To vše čeká na odhalení v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek. Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny Peregrinové byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu.

Být normální bylo dříve oblíbeným módním stylem, přičemž vybočovat z řady bylo naopak divné. Dnes je naopak běžné to, že se lidé snaží odlišovat - společnost se změnila, a většině lidem už nezáleží na názoru okolí. Což je dobře. Můžete být jakkoli zvláštní, odlišní, jiní - buď je vám to jedno, anebo vás společnost přijme bez problémů. A pak můžete být ještě podivní. Co to ale znamená, být „podivný“? Je to snad nemoc? To přesně a mnohem víc vám vysvětlí tahle knížka, kterou si podle mého názoru nelze nezamilovat.

Na úvod
Knížka se mi už od začátku četla vážně dobře, velkým plusem pro mě byl pohled kluka. Je fajn, si občas odpočinout od hrdinek a zabrousit do světa kluků. Navíc Jacob Portman působí mile, chytře a čtenář si ho celkem rychle oblíbí. Ze začátku příběhu je nepochopen okolím, které jej považuje spíše za blázna, má jen jednoho kamaráda a je spíš samotář. Nevím jak vy, ale já se ve všech těchto aspektech Jacobova života méně či více vidím, a už to mi pomohlo na rozjezd při knize - pocit souznění s hlavní postavou.

Příběh
Říká se, že původně chtěl Ransom Riggs jen vydat knihu mírně strašidelných fotografií, které se v knize vyskytují, ale vydavatel mu doporučil k nim napsat příběh. Sláva panu nakladateli, protože i když jsou ty fotky sebevíc povedené - z některých mi šel až mráz po zádech! - tak by to přeci jen nebylo ono. Dobré pro fantazii, jistě, ale jinak celkem nudné. Mimoto, zápletka, kterou Riggs k fotkám vymyslel, je opravdu neotřelá a rozhodně tajuplná. Napínavá, čtivá a k tomu historická. Co chtít víc? Pravda, občas jsem ze strany čtenáře měla pocit, že se trochu ztrácím v autorových někdy složitých popisech, ale zbytek vlastností příběhu to hravě vynahrazuje. Nejvíc mě nadchlo to propojení s minulostí, ať už s historií takovou, jakou ji známe, anebo jen s příběhem Jacobova dědečka, Abrahama Portmana.

Postavy
Co se týká postav, v hlavě se mi utvořily jakési dva tábory: postavy, které jsem si oblíbila, a postavy které ne. Nestalo se, že bych si nějaké nevšimla, nebo ji přehlížela, protože autor je vykreslil všechny opravdu barvitě. Mimoto byla ke každé fotografie, o to víc jste měli z postav pocit, že na vás skutečně dýchají.
Mezi ty nejoblíbenější postavy bych ale asi zařadila Jacoba, Emmu a Millarda. Popřípadě Ptáka, tedy slečnu Peregrinovou. Nevím ani sama přesně čím, ale získaly si mě, a to na plné čáře.
A kdybych měla vyjmenovat ty spíše neoblíbené, tak Enoch či Bronwyn. Oba mi přišli až moc dozrálí a přechytralí, vždycky věděli všechno nejlíp - a takové lidi nemám moc ráda ani ve skutečnosti.
K postavám jsem ale celkově měla vztah kladný, jak už jsem řekla, opravdu působily živě a realisticky. Jediné, co bych autorovi vytkla, byly Jacobovy pocity k Emmě. Vše, co se mezi nimi odehrávalo, působilo na můj vkus až moc rychle.

Zvonec na konec
Konec byl pro mě plusem i minusem celé knihy. Byl jako bum a třesk na závěr, rychlý a úderný, napínavý a utnutý, takže to čtenáře hned nutilo do čtení další knihy. Byl svým způsobem i drsný, jaksi vhodný k době, ve které se odehrával. Ovšem ta rychlost, která zařídila tajuplnost konce, mu byla zároveň i „osudnou“. Jednoduše jsem se v něm zprvu ztrácela. Chtělo by to malinko zpomalit, protože pak působil zbytečně zmateně. Tedy, aspoň pro mě. Jinak byl ale parádní.

Závěrečné zhodnocení
Kniha se mi líbila, a to vlastně víc než dost. Určitě bych ji doporučila lidem, co mají rádi fantasy a hororové příběhy, až na drobné nedostatky vás podle mě nezklame. Kombinace historie, barvitých popisů a fotek je podle mě originální, chytlavá a rozhodně čtivá.

86%