34. kapitola

Jeanine

Seděla jsem naproti královně u stolu ze starého dřeva. Křesílka, která u stolu stála, byla pohodlná, ale já se přesto nedokázala uvolnit. Strach, nervozita, zvědavost – to byly tři věci, které mi sužovaly mysl. Ovládaly ji a já se nedokázala soustředit na nic jiného. Tušila jsem, že ale ještě potrvá, než se dozvím pravdu. Královnin nic neříkající pohled mi to potvrdil. Zklamaně jsem svěsila bradu a ruce si složila do klína. Snažila jsem se nevnímat to, jak mě královna upřeně sleduje.

„Jeanine, vím, že chceš slyšet důvod, proč jsi sem jela takovou dálku. A dozvíš se to, neboj,“ řekla královna, když jsem stále odmítala zvednout hlavu. „Jenže abys to pochopila, tak ti musím nejprve povykládat historii všech vampýrů, tohoto království a dokonce ti vysvětlit důvod, proč jsem člověk.“ Polekaně jsem se na ni podívala. Nechtěla jsem věřit tomu, co slyším.

Jenže než jsem stačila cokoli říct nebo i zalapat po dechu, ozval se vedle mě Christian jako první. „Já to věděl! Myslel jsem, že jste vampýrka. Otec mi to tvrdil. Tak jak je možné, že jste člověk?“ žasl Christian.

Popravdě řečeno, i já se nepřestávala divit. Královna je člověk? Nemožné. A přesto pravdivé. Začala jsem ji zkoumavě pozorovat a všimla si, že se jí nepatrně třesou ruce. Byl to sice jen malý detail, ale přesně to ji odlišovalo od vampýrů. Vampýři jsou totiž za všech okolností klidní a nehybní. Další známky byla například ještě neustálá nutnost dýchat a tlukoucí srdce, ale to už moje uši zachytit nemohly.

„Takže to vypadá, že budu vyprávět opravdu dlouhý příběh a to vám oběma,“ zamyslela se královna. Promnula si ruce a zavřela oči. Vzpomínala. Vzpomínala na příběh z dávných časů, o kterém nám teď bude vyprávět. Okamžitě ze mě spadla většina mých negativních pocitů. Milovala jsem příběhy, ať už byly sebevíc dlouhé nebo děsivé.

„Před tisíci lety panoval v celé Velké Británii, zvláště v té nejvíce obydlené části, Anglii, čirý teror a hrůza. Z historie je všem známo, že lidé upalovali čarodějnice. Málokteří lidé ale vědí, že lidé upalovali i… vampýry.“ Zatrnulo ve mně strachy. Královnin hlas se změnil, působil vážněji a v očích se jí leskly plameny odhodlání, ale i kapky bojácnosti. Nedokázala jsem se na ni dívat a tak jsem sklopila pohled na svoje ruce v klíně a znovu se zaposlouchala do příběhu.

„Sama nevím, kdo byl tenkrát větší netvor. Lidé, kteří upalovali vampýry nebo vampýři živící se lidmi? O to horší bylo, že vampýři bojovali o potravu, o lidi, mezi sebou. Mezi dlažebními kostkami neustále protékala krev obětí, ale i vampýrů.“ Královna si odkašlala, protože se jí začal slabě třást hlas. Potom znovu promluvila: „Tehdejší král moc rozumu nepobral a velmi rychle se z celé té situace zbláznil. Na trůn nastoupil jeho syn, Edmund Walloe II. a po několika měsících se rozhodl celý ten problém vyřešit. Ačkoli se to nezdá, vampýři přeci jen měli vůdce. A ti si, díkybohu, taky uvědomovali vážnost situace. Král si s nimi sjednal schůzku. Společně dohodli několik pravidel, které následně zapsali do této smlouvy,“ odmlčela se a otevřela desky ležící na stole. Po chvilce hledání vytáhla zašlý papír, který vypadal, že se snad každou sekundou rozdrolí. Podala nám jej. Napětím jsem si mnula dlaně a šokovaně zírala na papír přede mnou. Netušila jsem, že byla tenkrát situace tak hrozná. Otřásla jsem se a začala číst.

PRVNÍ KRVAVÁ SMLOUVA PRAVÍ, ŽE:
- Samotná Anglie bude rozdělena na devět hrabství, každé z nich připadne jednomu z právě přítomných vampýrů – až na Londýn, to připadne právě vládnoucímu králi

- Král si ponechá svůj status a lidi budou ujištěni, že vampýři byli vyhubeni a lidem tudíž nehrozí nebezpečí

- Vampýři mají přikázáno lovit pouze v noci a v úplné tajnosti

- Zabije-li vampýr člověka, bude odsouzen králem k upálení

- Bude-li se vampýr podílet na devastaci království, čeká jej osud stejný

Podepsán: král Edward Walloe II. a Convetius Charles Haal, zástupce všech hrabat


„Christiane? Tvůj předek se podílel na smlouvě?“ zamumlala jsem a nejistě se na něj podívala. On zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Očividně ano. Ale je to pro mě stejné překvapení jako pro tebe. Otec mi tvrdil, že jsme hrabství převzali po mrtvém hraběti!“ Šokovaně vtáhl vzduch do plic a vjel si rukama do vlasů. „Celou dobu mi lhal,“ prohlásil dutě znějící hlasem vzápětí. Ve snaze ho utěšit jsem ho pohladila po rameni. Cítila jsem se bezmocně. Zdálo se, že nejsem jediná, kdo se dozvídá špatné zprávy.

„Christiane,“ ozvala se královna a já sebou mírně cukla, protože jsem na chvíli úplně zapomněla, že tu je. Její hlas zněl starostlivě a byl v něm slyšet upřímný zájem o něj i jeho smutek. „Je mi líto, že ses to musel dozvědět takhle, zvlášť tak brzy po otcově smrti,“ povzdechla si, „ale jsem si zcela jistá, že ti neřekl pravdu, jen aby tě ochránil.“

Christian na ni upřel svůj nic neříkající pohled a pak ztěžka, beze slova přikývl. Oba dva jsme byli rozervaní na kusy a jediné, co nás ještě drželo při normálu, byl ten druhý. Držela jsem ho za ruku a vlídně se na něj usmála. Nebyl tu žádný Juul, žádná královna a ani strach z toho, proč jsem vlastně tady. Z toho, co na mě čeká. Spolu to zvládneme.

Královna ještě chvíli ponechala ticho tichem, ale pak, když viděla, že jsme v pořádku, se rozhodla pokračovat ve vyprávění. „Poté, co byla uzavřena ona smlouva, se situace v zemi zklidnila. Vampýři se skrývali, král vládl a lidé neumírali. Jenže tu pořád bylo riziko, že se někomu znelíbí král a pokusí se ho ovládnout. Krále Edmunda to trápilo a rozhodl se požádat o pomoc jediného vampýra, kterému věřil – Convetiuse. Convetius mu po čase daroval přívěsek, který jej měl ochránit před jakýmkoli pokusem o našeptávání i telepatii. Tenhle přívěsek.“ Královna na moment přerušila příběh, který mě samotné připadal skoro jako pohádka, aby vytáhla zpod horního lemu šatů řetízek, na kterém se houpal zlatý přívěsek. Měl tvar slunce a v jistém úhlu pohledu se doopravdy leskl.

Zalapala jsem po dechu, div, že mi nevypadly oči z důlků. Taková malá věcička dokáže člověka ochránit před našeptáváním vampýrů? Nebyla jsem ale jediná, kdo žasnul.

„Cítím z toho vampýří jed, je to možné?“ zašeptal Christian a nakrčil zmateně obočí.

„Myslím, že to je ten důvod, Christiane, proč ji nemůžou ovládat. Vždyť my jeden druhému taky nemůžeme číst myšlenky, pokud si to vyloženě nedovolíme.“ Přispěl do debaty Juul, který byl doposud zticha jako myška. Momentálně byl oním přívěskem stejně unešený jako Christian, ale dokonce i jako já. Museli jsme jím být doslova uhranutí.

„Samozřejmě bych vás chtěla poprosit, abyste se o přívěsku před nikým nezmiňovali. Přívěsek je už stovky let považován za ztracený, což je pro mě výhoda, jak jistě víte,“ poznamenala královna a schovala klenot zpátky pod šaty. Postupně jsme jí všichni slíbili, že budeme dělat, jakoby nám královna nic neukázala. Ovšem, když jsem slyšela Juulův slib, doslova mi běhala po rukou husí kůže. Jeho hlas, dřív sametově milý, mi v uších skřípěl jako špatně namazané dveřní panty. Vždyť jsem nedokázala věřit ani jeho nevině, natož pak jeho slibům. Už ne. Nejen kvůli tomu snu, co se mi zdál. Sice to byl on, kdo ve mně vzklíčil podezření, ale důvodů bylo víc. Například?

Celé odpoledne mě pozoruje, jako bych byla kus masa. Jako by mi chtěl při první příležitosti ublížit.

Na čele se mi objevily kapky potu. Ta tam byl ten klid, kterého jsem dosáhla před pár minutami.

Otřásla jsem se. Nemysli na to, přikázala jsem si. Nesmím takhle uvažovat. Ne teď a tady. Nebo se z toho dočista zblázním. Nadechla jsem se a udělala to jediné, co mě dokázalo vyrušit v mých chmurných myšlenkách - znovu jsem se zaposlouchala do královnina zvučného hlasu.

„Tohle byl příběh minulosti. Jenže v současnosti se objevuje čím dál tím víc vampýrů, kteří si nepamatují na dobu, kdy vládl hlad, žízeň a teror. Rebelují proti mému způsobu vlády, našeptávají lidem, kteří jsou pak jako omámení, že jsem špatný vládce. Přívěsek mě sice chrání před hypnózou. Ale ne před smrtí.“

Zamrkala jsem a dala si ruku před ústa, která se mi šokem otevřela dokořán. Oči mi těkaly mezi Juulem, Christianem a královnou.

„P-prosím?“ vykoktala jsem pomalu, protože se mi třásly rty.

„Ano, Jeanine, slyšíš správně. Chtějí mě zabít a ovládnout celou Anglii, vlastně celou Velkou Británii. Ne všichni vampýři. Dvě hrabství, včetně toho, které má připadnout tobě, mě chrání. Další tři, pod které spadá i Juulius, se nevyjádřily. Nechali svoje poddané se rozhodnout, jak chtějí. A ty zbylé tři… Ano, Jeanine, ty mě chtějí zabít.“

Srdce mi svíral děs, plíce se mi stahovaly a odmítaly pustit dovnitř jen o trochu víc vzduchu. Nedokázala jsem se zhluboka nadechnout. To, co mi královna právě prozradila, mě srazilo na kolena. Netušila jsem, že svět může být takhle krutý. Hlavou mi však vrtala jedna otázka. „Ale… Já myslela, že chtějí zabít mě?“ zamumlala jsem a podívala se na královnu.

„Tebe taky, Jeanine,“ uchechtla se suše královna, „tebe taky.“

<<  >>