neděle 16. října 2016

Z místa činu aneb Humbook očima bloggera


Asi každý knihomol někdy snil o tom, že potká své oblíbené překladatele, autory, anebo že jednoduše potká lidi, „postižené“ stejně, jako je on. Pravda, možností je spoustu, lidé se potkávají dnes a denně, a k tomu navíc už dvacet dva let existuje akce zvaná Svět knihy.
Přesto, anebo právě proto, se letos uspořádal první knižní festival zvaný Humbook. Už jen název samotný prozrazuje, že si tvůrci festivalu dali opravdu se vším práci - i s tematickým, vtipným a trefným názvem, protože humbuk to tedy opravdu byl (myšleno v dobrém).

A cože to tedy ten Humbook přesně je? Humbook byl a doufám, že i nadále bude, knižní akce či festival, chcete-li, za kterým stojí dvě sesterská nakladatelství Albatrosu, přesněji řečeno CooBoo a Fragment. Upřímně, nevím jak vám, ale mně znělo lákavě už to, kdo tento knižní festival uspořádal. Takže volba byla v mém případě jasná.
Na Humbooku jste mohli kromě spousty bloggerů a knihomolů potkat tři známé překladatele (Romanu Bičíkovou, Veroniku Volhejnovou a Petra Eliáše), české autorky literatury young adult (Marii Rejfovou, Lenku Dostálovou, Michaelu Burdovou), autory komiksů, youtubery a spoustu dalších báječných lidí. Co ale bylo největším lákadlem vůbec pro všechny, byly dvě velmi slavné a známé osobnosti, konkrétně dva američtí autoři - Ruta Sepetys a Christopher Paolini. Ano, ta Sepetys a ten Paolini! Byť jsem ještě od žádného z nich nic nečetla (a že mě to sakra mrzí), oba na mě opravdu zapůsobili a jestli jsem si před Humbookem nebyla jistá tím, že si jejich knihy přečtu, tak teď už to vím stoprocentně.

Ne každý se však na Humbook dostal. Nemusel mít peníze na vstup, čas, anebo na něj nezůstaly vstupenky. Všechno je možné. A proto se vám pokusím přiblížit, co bylo vlastně na celé té akci tak úžasného, proč jsem si ji užila na maximum a části programu, kterých jsem se účastnila.


Jako první a pravděpodobně nejslabší článek mé „túry“ po Humbooku byla přednáška o tom, jak vzniká kniha („Jak se vaří kniha“). Neříkám, že nebyla zajímavá, jen nepřekonala další body programu. Plusem byl ale kvíz, který následoval ke konci přednášky. Sice se ke mně z nějakých záhadných důvodů nedostal papír s otázkami, ale nevadí (se svojí smůlou bych to stejně nevyhrála).

Po druhé hodině, vlastně v půl třetí odpoledne, nastala všemi dlouho očekávaná chvíle. Ruta Sepetys dorazila! Lidí bylo jako máku, ale popravdě se ani nedivím. A stálo to za to, protože tahle autorka je opravdu nedocenitelná. Ne, nečetla jsem od ní zatím nic, jak už jsem se zmínila nahoře, ale to mi nebrání v tom ji neskrytě obdivovat. Její vyjadřování, motivy k příběhům, upřímnost, úsměvy, které rozdávala všude kolem a milé a cenné rady - za to všechno ji nelze nezbožňovat. Poznat ji naživo bylo naprosto úžasné, a stejně tak i poslouchat (kdo ví, jestli z ohleduplnosti, ale mluvila pomalu a já sama jí rozuměla bez potíží).



„Když přijedu do Ameriky, říkají o mně, že jsem Litevka, a naopak, když přijedu do Litvy, odkud pocházím, ukazují si na mě jako na Američanku.“

Například mě samotnou neuvěřitelně zaujalo to, když vyprávěla o začátcích svého psaní. Jak bylo během rozhovoru řečeno několikrát, Ruta sama píše nejen proto, aby psala, ale také z důvodu, že na světě bylo, je a bude tolik lidí, jejichž příběhy zůstaly zapomenuty, nebo by přinejmenším zůstaly, kdyby je někdo nesepsal, někdo jako ona. S čímž se pojí jedna historka, kterou autorka zmínila. Rok poté, co vydala svou první knihu, jí došel (jestli jsem slyšela správně) anonymní dopis, ve kterém byly složené staré zprávy jejího dědečka. Ten v nich psal o tom, co sám zažil, s tím, že doufal, že jednou někdo všechno tohle sepíše a vydá, protože by bylo opravdu smutné, kdyby lidé na takové příběhy zapomněli.

Shodou okolností Ruta byla tím člověkem, kdo zmíněné příběhy sepsal, a nevěnovala knihu nikomu jinému, než právě jejímu dědečkovi. Kouzelné, nemyslíte?

Jakmile skončil rozhovor a otázky z řad fanoušků, následoval křest její nejnovější knihy Sůl moře a autogramiáda. To se vám navalilo lidí!

Já měla to štěstí, že jsem byla poměrně vepředu, takže jsem se dostala na pódium k Rutě ještě dřív, než se zavelelo, že se autorka přesune z pódia pryč. Upřímně se přiznám, že jsem se cítila takhle malinká, když jsem Rutě do očí oznamovala, že jsem od ní ještě nic nečetla, ale ona to až na malinko zklamaný úsměv profesionálně přešla, a naopak mi byla hrozně vděčná, když jsem jí děkovala za bloggerské rady a říkala, jak je úžasná - a že ona vážně je úžasná.


Dalším bodem mého, ale i humbookáckého programu byl Christopher Paolini. Ten Paolini, co vydal jednu z nejslavnějších fantasy sérií ani ne ve dvaceti, ten Paolini, co je „závislý“ na videohrách, a ten Paolini, co kope jámy na zahradě, když se nudí. Ano, čtete správně - tohle všechno a mnohem víc na sebe prozradil v rozhovoru během Humbooku.

„When you are digging a huge hole in your backyard, spending so much time with it… Then you are OFFICIALLY BORED.“

Co mi přišlo na rozhovoru s Paolinim zajímavého, bylo, že dokonce četl úryvky z knih. Nejprve přečetl úryvek z první knihy, poté z druhé - ale došlo i na čtení v elfštině, například. A to bylo legendární.

„Bavilo mě psaní, opravdu ano, psal jsem rychle, a i na konci jsem byl nadšený, protože jsem si konečně mohl přečíst svoji první knihu. Svoji první knihu a poprvé, samozřejmě. A popravdě, bylo to strašné. Opravdu hrozné. A když říkám hrozné, tak myslím hrozné, protože hlavní hrdina se nejmenoval Eragon, ale Kevin.

Nic netrvá věčně, a stejně tak i rozhovor s Christopherem Paolinim nakonec skončil. Jakmile byla pokřtěná kniha, fanoušci se nahrnuli na pódium pro podpis, že málem zadupali překladatele a ostatní organizátory.

„Když jsem se připravoval na turné, tedy, měl jsem se připravovat, ale hrál jsem videohry, tak jsem tu hru zapnul a proti mně přišel někdo, kdo se jmenoval Eragon. Bylo mi jasné, že ho musím zničit. Jediný problém byl, že byl lepší než já. A na konci, když mě zničil, se na obrazovce objevil nápis ‚Zabil vás Eragon.‘“

Já sama jsem další frontu na autogram nestála, protože jsem jeho knihy také zatím nečetla, plus bych ani neměla, kam by se mi Paolini podepsal. Přesto byl i on součástí zážitku, na který nikdy nezapomenu.


Jako poslední bod, kterým pro mě - osobu, limitovanou vzdáleností od festivalu, a tedy i časem - celý festival končil, byl rozhovor, nebo lépe řečeno beseda s třemi překladateli. Jak postupně rostu a učím se, dělá mi čím dál tím menší problém číst knihy v angličtině než například v takových třinácti letech. Přesto smekám klobouk před překladateli knih, protože oni jsou taky spisovatelé. Ano, oni vlastně „jen“ překládají příběh, ale když se na to člověk podívá s odstupem, tak oni svým způsobem tu knihu píší. Na stejný motiv, jako originál, ale je to kniha. Nejde jen o to, přeložit slova. Musíte to napsat tak, aby se to dalo číst.

S čímž souvisí i na besedě hojně rozebírané téma, a to, že špatný překlad může zhoršit dobrou knihu a naopak dobrý překlad vylepšit knihu špatnou. Mimo tohle se ale objevila spousta dalších zajímavých dotazů, za které můžeme poděkovat booktuberce Molly v knize, se kterou tam byl i rapper Johny Machette.


Vypisovat všechny je tu nemůžu, ale kdybych měla zmínit jednu z otázek, tak například tu, ve které se překladatelů ptali, co jim dělá největší problém. Odpověď? Slang dnešních teenagerů. Překládat knihy pro dospělé sice nemusí být vždy tak zajímavé, ale u knížek literatury young adult je problém ten, že by měly vyznít tak, aby odpovídaly současné mluvě. Myslíte si, že je to detail, ale ve skutečnosti na tom záleží opravdu hodně, a je to pro mě další důvod, proč překladatele tak obdivuju.

„No jo, teď mám doma svoje vlastní, ale co až mi odejdou? To pak budu muset projíždět internet a číst články od mladých, abych věděla, jak se dneska vlastně mluví.“ (V. Volhejnová)

Další z těžkostí překládání je podle Veroniky Volhejnové například u dětských knih. Přeložit je tak, aby nevyzněly moc dětsky, ale také tak, aby nebyly příliš složité. Jednoduše odhadnout tu správnou hranici.

A stalo se někdy, že by jiný překladatel vyfoukl knihu kolegovi, kterou on chtěl překládat? Všichni tři „adepti“ odpověděli, že převážně ne, přičemž Romana Bičíková následně dodala, že leda tak, když si vyhlídla nový komiks, a nakonec ho přidělili její sestře. Holt to mají v rodině.


A na co jsem se ptala překladatelů já? Obecně překladatelů na nic. Já si připravila otázku přímo na triko Petra Eliáše, který kromě Ruty Sepetys a dalších knih překládal, jak všichni dobře víme, i nového Harryho Pottera. Zeptala jsem se ho, jak se mu nový Harry překládal, a jestli měl pocit, že nějakým způsobem „soupeří“ s původním překladem od bratrů Medků.

„Vůbec ne. Mám je opravdu v úctě, nikdy bych si nedovolil a nezkusil s nimi soupeřit. Naopak jsem se snažil dodržet to, co oni zavedli a neporušit ten původní překlad. A ano, překládal se mi dobře, bylo to jednoduché a poměrně rychlé.“

(Netvrdím, že odpovídal slovo od slova takhle, paměť jako slon opravdu nemám, ale zhruba takto jeho odpověď vypadala.)

Samozřejmě bych to nebyla já, abych si hned poté neoběhla všechny překladatele a nezískala podpis i od nich. Paní Volhejnovou jsem bohužel už nikde nezastihla, ale Romanu Bičíkovou i Petra Eliáše ano, a nelituji. Oba dva jsou neskutečně milí lidé, upřímní, ale příjemní, a jak už jsem napsala několikrát - obdivuji je.


Jediné, co bych Humbooku vytkla, byl prostor. Na to, kolik se objevilo lidí, bylo neskutečně málo prostoru, vydýchaný vzduch (především dole v hlavním sále) a málo míst k sezení. Teď to zní jako bychom byli všichni z cukru, ale jde mi o to, že třeba u přednášek v horním patře bylo hrozně málo židlí, kolem nich se pak natlačili lidé, a vznikl takový dav, že se kolikrát nedalo vůbec nic slyšet, natožpak vidět.

Jsou to ale jen drobné chybky, u kterých věřím, že budou do příštího roku vyladěny, a které mi určitě nezkazily akci jako takovou.

Domů jsem přijela plná dojmů a dlouhé hodiny vyprávěla všem lidem okolo, kteří byli ochotní mě poslouchat, jak úžasné to bylo, a že chci zpátky. Natáčela jsem, fotila (fotky výše jsou opravdu všechny moje), a když si najdu v nejbližší době čas, pokusím se pro vás sestříhat krátké video z celé akce - a to i přesto, že jsem technický antitalent. Videí je a bude sice spousta, ale já prostě neodolala.

A vzhledem k tomu, že si nás Ruta ke konci jejího rozhovoru fotila, aby mohla - dle jejích slov - ukázat ostatním spisovatelům v Americe, že i v České republice mají své fanoušky, a že opravdu stojí za to sem přijet, tak kdo ví, kdo dorazí další rok?

8 komentářů:

  1. Nádherný článek, pěkně napsaný a určitě jsi mě navnadila, že bych na Humbook příště šla, samozřejmě bude záležet na autorech a jestli budou peníze.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám jasno, že půjdu, ať bude program jakýkoli. A šetřím už teď! :D
      Děkuju moc za chválu :). Byla pro mě radost to psát.

      Vymazat
  2. Skvělý článek! Humbook byl opravdu skvělý :3

    OdpovědětVymazat
  3. Povedlo se ti to Agulko ❤❤❤ Bylo to skvělý ❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělý článek! Přesně jsi shrnula i moje pocity (jsem ta slečna co stála vedle tebe ve frontě na autogramiádu u Ruty) a já osobně jsem si ten festival neskutečně užila :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Ta slečna, co stála vedle tebe ve frontě na autogramiádu Ruty" :D. Ono jich tam hádám bylo víc, konkrétně plný sál, ale jasně, pamatuju si na tebe :).
      Děkuju moc! Myslím, že v takové společnosti si Humbook nešlo neužít. :)

      Vymazat

Předem děkuji za každý komentář :)