Cesta do neznáma

POPIS: Krátká povídka o mladičkém Snapeovi. Právě vyšel z Bradavic; nemá kam jít, nemá nikoho, všichni ho opustili. A tak prostě jde, dokud...

Kráčel po prašné cestě, a přitom nevěděl kam. Svou tvář zatvrzelou bolestí skrýval za černými vlasy, i když nebylo před kým. Byl sám, přičemž nevěděl, jestli to je dobře, protože už mu nikdo neublíží, nebo špatně, protože nemá kam jít. Nikdo mu to nemohl říct.

Opravdu nemá kam jít? Zamyslel se. Ne, nemá. Jeho přítelkyně… Lily… pořád mu bylo zatěžko její jméno vyslovit. Opustila jej, ani si nevyslechla jeho omluvy a provdala se za toho… toho…blbečka Pottera. I v hlavě jeho jméno pronášel se zvláštní záští. Prosakovala všude, do každé jeho myšlenky, i buňky jeho těla.

Ne, opravdu, nikdo mu to nemohl říct.

A tak kráčel dál, cesta se klikatila stejně jako jeho život. Nevěděl kde je a upřímně, bylo mu to fuk. Naprosto jedno. Na ničem z jeho života už nezáleželo.

Mistr lektvarů, velmi mladý, který právě dokončil bradavickou školu čar a kouzel, selhal.

Navztekaně kopnul do nejbližšího kamínku, který spatřil. Ten odlétl o kus dál a zastavil se. Bůhvíproč mu to připadlo jako výsměch, jako výsměch přírody. Chtěl plakat, křičet, někomu ublížit, na někom se vyvztekat. Ale stejně věděl, že by to nemělo cenu. On už nemůže nic, snad jen jít dál, ačkoli ani on sám neví kam.

Poslední ukazatel, který minul tak před půl hodinou, ukazoval tímhle směrem Malý Visánek. Nevěděl, co to je za vesnici, jediné co věděl, bylo, že chce někde složit hlavu a prostě přežít do dalšího dne – ať už to bude jakkoli složité.

Jakoby přivolal svými zoufalými myšlenkami něčí pomoc, v dálce před sebou zahlédl postavu, zahalenou v plášti. Něco uvnitř něj mu říkalo, že ten jemu neznámý člověk čeká zrovna na něj.

Jak šel, postava se přibližovala, až stál přímo před ní.

„Ssseverusssi. Čekal jsem na tebe.“ Hlavou mu proběhlo několik myšlenek. Tu osobu ani za mák neznal, dokonce byl s to říct, že ho děsila. Nevěděl, odkud ho může znát, kdo je a jedna morbidní otázka ho trápila ze všech nejvíc. Proč ten člověk zní, jakoby syčel?

„Kdo jste? Jak znáte mé jméno? Proč jste na mě čekal?“

„Ale, ale, Ssseverussi, ta mladá, morbidní zvědavost, viď? Pojď, jen si ke mně sedni,“ vyzval ho ten muž a Severus pohlédl za něj. Muž mávl hůlkou, které si předtím nevšimnul a posadil se na právě vyčarovanou lavičku.

Severus pocítil, že nemá na výběr, navíc ho ten muž něčím uchvátil, a tak se posadil vedle něj. Muž si sundal kápi z hlavy a Severus tak spatřil, že ten člověk před ním, je vlastně postarší muž, s hnědými vlasy. Byl i na svůj věk celkem pohledný, ovšem v jeho pohledu bylo něco, co slabé vystraší, silné odradí. Jakási síla přinutila mladého Severuse mlčet a vyčkat, až se muž rozhodně sám odpovědět na otázky.

„Takže, ty jsi chtěl vědět, jak znám tvé jméno? Hm, myslím, že tohle raději vynecháme. Nechceš to vědět. Pak, dále, proč jsem na tebe čekal?“ zamyslel se ten muž a podíval se Severusovi do očí.

Ten jenom slabě kývnul.

„No, myslím, že zrovna já bych ti mohl pomoci.“ Promnul si ruce. Severusovi se samým překvapením rozjasnila tvář do údivu, ačkoli nikdy najevo emoce nedával, ne moc. Udivil se, protože jemu zásadně nikdy a nikdo pomoc nenabízel. Vždy byl pro všechny jen nula, co má věčně zabořený nos v knihách, obyčejný kluk, s neustále mastnými vlasy, kterého šikanuje Potterova parta. Nikdo ho neměl rád.

„Pomoci? Ale… jak? Tedy,“ opravil se Severus, „budete za to něco chtít, předpokládám?“ zachmuřil se.

„Nic, než tvoji oddanost a tvé občasné služby.“

„Služby? Oddanost? To je to jediné?“ ujišťoval se Severus. Na malou chvíli měl pocit, že se muži v očích zaleskl náznak posměchu, ale pak se toho pocitu zbavil. Muž jen přikývnul.

„Ale, kdo jste, pane?“ dovolil se Severus ještě zeptat.

„Já? Já jsem Lord Voldemort.“