Nelituji

POPIS: ´Víte, jak se cítí někdo, kdo je absolutně na dně? Někdo, kdo má pocit, že svět by bez něj nebyl o nic chudší? Ne? Tak já vám to řeknu - stejně jako já.´

Pocity jedné dívky, Isabelly, která je na dně, a cítí na sobě vinu celého světa... Jak s tím naloží?

Víte, jak se cítí někdo, kdo je absolutně na dně? Někdo, kdo má pocit, že svět by bez něj nebyl o nic chudší? Ne?
Tak já vám to řeknu - stejně jako já. Jsem roztržená na kusy obrovskou vinou, kterou mám naloženou na svých křehkých bedrech. Možná není nikdo dokonalý, ale všichni jsou dokonalejší než já. Každý do jednoho někoho má - svoji rodinu, přátele. Já jsem zůstala absolutně sama. Rodiče se hádají dennodenně a já si můžu mít zavřené dveře ve svém malém, útulném pokoji jak chci, stejně to všechno slyším slovo od slova. A ne, neštve mě to kvůli nedostatku klidu, ale kvůli tomu, že za to všechno můžu já.
Jsem nic. Prachsprosté nic, co všechno zavinilo. Cetka, kvůli které svět trpí o něco víc, než kdybych neexistovala. Nikdy se nenarodila.
Možná to zní, jako bych měla sebevražedné sklony, ale jak ráda bych je měla! Ne, na to jsem až moc velký strašpytel. A vůbec, i kdybych nebyla ustrašené káčátko, ničemu by to nepomohlo. Pořád by byli za mě ti, co na mě ještě občas, jednou, jedinkrát za jejich dlouhou chvíli, ano, byli by za mě možná smutní a pořád mám svou hrdost.
Hlavně moji rodiče. Beztak, kdybych zmizela z povrchu zemského, nikdy se nenarodila, byli by šťastnější, třeba by se i rozvedli, co já vím. Ale co tuším, ba naprosto přesně vím, je, že jsem tu navíc. Přebytek, co je třeba odříznout. Zničit.
Kdybych měla tu možnost, změnit minulost, udělala bych to. I za cenu toho, že bych už nikdy neokusila ten pocit volnosti, pocit bytí a žití, byť sama. A udělala bych to znovu a znovu.
Všechnu svou bolest, všechen svůj smutek a především vinu jsem vložila do jedné kapky, co mi stekla po tváři. Nenásledovala další, protože moje oči už byly natolik prázdné a vyplakané, že už neměly sílu na další slzu.
Zato moje uši, divím se, že ještě z toho otřesného křiku, co se celý večer zezdola ozývá, nejsou zalehlé, ano, ty ještě slyšely. Slyšely všechna ta slova, co mne zraňovala na mé čisté duši.
Ale co. Radši bych, kdyby se nehádali, ale ne kvůli mně. Kvůli nim. Já jsem nesobecký člověk, nesobecký tvor, ale kvůli nim, protože si zaslouží něco víc, než jen tohle zbytečné zraňování svých citů.
Svýma očima barvy tmavé čokolády jsem pozorovala temnou zataženou oblohu, ze které padaly kusy vloček slepených dohromady. Občas se jim do toho přimotala nějaká ta kapka vody, nebo snad kroupa.
Už ani příroda svůj systém nemá. Ztratila ho, stejně tak jako já už nemám své srdce. Uvízlo někde neznámo kde, neznámo kdy. Ale city mám, a duši taky. A ta duše je milá, nesobecká a hlavně, hlavně nesnese pohled na cizí bolest.
A právě tohle mě tenkrát přimělo k rozhodnutí, abych udělala to, co jsem udělala. Abych napsala těch pár krátkých vět, které ovlivnily zbytek mého života. Abych odešla pryč, možná nadobro, možná jen na chvíli.
Když jsem scházela ze schodů, posléze si oblékla kabát a obula teplé boty, zafoukal mírně pootevřeným oknem slabý vánek, ve kterém se zaplápolal lístek se vzkazem, co jsem nechala volně ležet na stole.

Drahá maminko a tatínku.
Věřím, že mne máte rádi, že mne milujete, a možná, ve skrytu duše milujete i jeden druhého, i když to nedáváte najevo. Šla jsem ven, možná se vrátím, a možná jste mě dnes viděli naposled. Jedno si, prosím, však uvědomte, a to, že na lásku není nikdy pozdě. Tímto jsem chtěla říct, že mi je jedno, jestli zůstanete spolu, ale hlavní je, aby to bylo z čiré lásky a abyste byli šťastní. To je mé poslední přání.
S láskou,
Vaše milovaná dcera Isabella.
Pak jsem díky křiku, který se ozýval ze dveří, a díky tmě, co byla v předsíni, téměř neslyšně a neviditelně vyklouzla do temné noci. A už nikdy se do tohoto domu nevrátila.

A teď určitě bude následovat otázka; určitě se ptáte: Vážně jsem to udělala?
Ne. Jak už jsem zmínila, jsem moc zbabělá na sebevraždu. Ale i když jsem měla v plánu se někdy vrátit, alespoň se na své rodiče podívat, osud mi to nedopřál. Nebo alespoň ne v mé lidské podobě.
Ještě tu noc, zmrzlá na kost, jsem došla k rybníku, kde jsem si sedla na kámen, stejně studený jako já sama. A ještě v ten daný moment, kdy se mi pomalu klížila víčka, jsem pocítila bodavou bolest na krku.
Pak ustala, místo toho se mi po celém těle začal šířit až přespříliš bolestivý oheň. Tenkrát jsem nevěděla, že kolem proběhl hladový nomádský upír, který byl zrovna na lovu, a já byla jeho obětí. Tenkrát jsem nevěděla, že ho přerušili quiletští vlci, a já se začala měnit v tu samou zrůdu, jako byl on.
Ne, tenkrát jsem si myslela, že to je jen zlý sen, až moc živý sen, že jsem se ocitla v pekle a že to pomsta osudu za všechny moje hříchy. Tedy, spíš za ten jeden, očividně neodpustitelný hřích.
Že jsem se narodila.
Když jsem se však probudila, už mi nebyla zima, ani to ukrutné vedro. Kolem mě bylo bílo, viděla jsem všechno, slyšela jsem všechno, jen můj tlukot srdce byl pryč. Ani mě to nevyděsilo, protože má první domněnka byla, že jsem v nebi.
Pak mi však došlo, že to je ta samá krajina a navíc peklo a nebe zároveň, to byla nemožná představa, Alespoň pro mě.
Když mi začalo pomalu docházet, že pořád žiji, víceméně jako kus kamene bez srdce, a že jsem se stala tím, čím jsem se stala, bylo mi zle.
Ale bohužel, všechny moje pokusy o sebevraždu byly marné, i moje zbabělost šla stranou. Zbývala mi jen jedna možnost, ale i když jsem věděla, že už na to nemám nárok, chtěla jsem je naposled vidět. I kdyby jen na sekundu je spatřit a vidět, že jsou šťastní. Moji rodiče. Bylo to riskantní, ale já měla, doufejme, moji žízeň pod kontrolou a co bylo větší riziko, je, že se od pohledu na ně nebudu moct odtrhnout. Ale já musím být silná, a to hlavně kvůli nim.
A teď sedím tady, skryta před zraky všech očí, na stromě u našeho útulného domku, abych mohla pozorovat svoje rodiče. Stáli v mém pokoji, pozorovali krajinu, ba přímo na mě zírali, ale byli moc otupělí na to, aby si mě všimli.
Nedívala jsem se na ně přímo, plakat jsem nemohla, a brečet na prázdno je o to horší, a jediný pohled na ně, a já bych se dočista zhroutila. Ale i periferním pohledem jsem mohla zahlédnout, že se objímají, že můj otec jen tak stojí, vypadá, jako kdyby už nikdy neměl znovu žít a že má matka si může oči vyplakat.
Ale nelituji. Nelituji, že jsem tenkrát odešla a zanechala po sobě jen jediný obyčejný dopis. To proto, že mé přání se vyplnilo, konečně nechali těch zbytečných hádek a vyznali si lásku, i když za tuhle cenu. Za cenu, že už je nikdy neobejmu, ani nepolíbím na tvář, nebo se na ně neusměju.
Čas půjde dál a oni zestárnou, zbude ze mě jen vzpomínka, ač smutná, tak vzpomínka, zestárnou víc a zapomenou úplně. Pak odejdou a jejich bolest bude navždy pryč, protože nic netrvá věčně.
Až na mě, kvůli pár shodám náhod budu žít věčně, má bolest bude věčná, ale já si to zasloužím. Nebo snad ne?
Možná už jsem trpěla dost.
Naposledy, tentokrát přímým pohledem, jsem se zadívala na své jediné milované osoby v mém životě. Zadívala jsem se jim do očí, dokonce se střetla s těmi matčinými, ale než stačila vydat jedinou hlásku, vmžiku jsem zmizela.
Doběhla jsem do nejbližšího lesa a vytáhla z kapsy věc, na které záležel můj osud. Nevím jak, ale prostě jsem věděla, že je to jediná věc, která mě může umlčet navždy.
Otevřela jsem ji, cvakla a vzplanula v ohnivých plamenech.
Zbyl jen popel, který se roznesl po celém lese, z něhož jedno zrnko přistálo i na onom okně, ze kterého jsem tenkrát sledovala temnotu noci.
A tak se z dívky, která bude navždy v srdcích všech lidí, i když to netušila, stala jen obyčejná vzpomínka, která postupně vyšuměla v prachu času.