Harryho vánoční přání

Další vánoční povídka je tu. Tímto bych Vám chtěla popřát všem veselé Vánoce a hodně štěstí do Nového roku! :)

Vaše,

A.99

***

Ještě než se první sluneční paprsky dotkly sněhu na zahradě u domu číslo čtyři, v Zobí ulici, tak už paní Dursleyová bušila na dveře přístěnku pod schody. Nebušila na ně jen tak pro nic za nic; uvnitř totiž spal malý a poměrně drobný chlapec.

„Vstávat! No tak, kluku, vstávej!“ křikla a pak se vrátila do kuchyně. Chlapec jménem Harry, s černými rozcuchanými vlasy, rozlepil oči a zamrkal. Odhodil ze sebe přikrývku a natáhl se za sebe na poličku pro brýle. Pak se protáhl, aby si ulevil od ztuhlých zad. No řekněte, vy byste nebyli ztuhlí, když byste museli spát jen na přikrývkách, v malém přístěnku pod schody?

Harry si natáhl na nohy ošoupané a obnošené bačkory a vyšel ven z přístěnku. Využil toho, že je teta v kuchyni a rychle se podíval do zrcadla. A dobře udělal. Všiml si, že má vlasy snad víc rozcuchané než obvykle a pokusil si je uhladit a zakrýt s nimi tu jizvu, co měl na čele. Podle tety byla škaredá, ale Harrymu se líbila. Připadal si díky ní neobyčejný. Jako by mohl dokázat cokoli.

Chlapec si povzdechl. Samozřejmě, že ne. Je úplně normální osmiletý chlapec, přesně jako mu to celý život vtloukají do hlavy Dursleyovi. Harry na chvíli zatoužil po vlastních rodičích, kteří by ho na Vánoce nepeskovali, nebudili dřív, než je nutné a chovali se k němu jako ke člověku. Dneska byl totiž Štědrý den – ale Harrymu bylo dopředu jasné, že se nebude lišit ničím jiným od těch ostatních. Jen možná dostane při večeři víc najíst.

Harry vešel do kuchyně a spatřil tetu, jak stojí u sporáku a vaří. Když si jej teta všimla, přitáhla si ho za vytahaný rukáv od trička k sobě a dala mu do ruky kousek okoralého chleba, namazaného máslem.

„Tu máš a jez. A jak to, že si takhle oblečený? Koukej vypadat při večeři líp, kluku jeden!“ utrhla se na něj. Harry sklopil hlavu a vydal se ke stolu. Jiný člověk by vypadal zaskočený, ale pro Harryho bylo tohle úplně normální ráno.

„A vůbec, pospěš si, abys mi potom pomohl s vařením!“ dodala paní Dursleyová. Harry se mírně zamračil. To se dalo čekat. Sedl si a schválně pomalu ukusoval svojí maličkou snídani, nevnímajíc nevraživé pohledy tety, kterými ho probodávala, zatímco pobíhala sem a tam po celé kuchyni.

Jakmile chlapec dojedl, teta po něm hodila zástěru a uložila mu asi deset úkolů. Sama pak odešla pryč, a tak všechno zůstalo jen na malém Harrym. Potom není divu, že osmiletý chlapec umí sám uvařit večeři pro čtyři lidi – a to dokonce vánoční, čili o několika chodech. Normálně se v Británii pořádá slavnostní večeře až ten další den, ale Dursleyovi si to přizpůsobili podle svého. Pan Dursley si dokonce vzal volno! Bylo to podivné, ale tak už to většinou u Dursleyů bývá.

Jak šel čas, do kuchyně se přikolébal rozespalý Dudley. Dudley byl Harryho bratránek, ale to bylo vše, co měli společné. Harry byl totiž opravdu drobný, zato Dudley byl o hlavu vyšší a dvakrát tak širší. A pěkně rozmazlený.

„Já chci snídani!“ zavřeštěl Dudley a probodl Harryho svýma malýma vodnatýma očkama. Teta přiběhla do kuchyně a starostlivě se na svého synáčka podívala.

„Copak se děje, zlatíčko?“ řekla a pohladila ho po jeho už tak ulízaných blonďatých vlasech. Dudley jí zopakoval svou žádost a pak bouchl do stolu, až se otřásl.

„Kluku, neslyšels snad? Dudlánek chce snídani!“ osočila se na Harryho teta. Pár kroky přešla kuchyň a vlepila Harrymu jednu za uši.

„Tak bude to? Udělej mu slaninu, já se musím upravit!“ křikla na něj a založila si ruce v bok. Harry, který už takhle nestíhal dělat vše, co mu teta poručila, se pokusil bránit.



„Ale já…“ Víc však nestihl.

„Neodmlouvej, nebo zůstaneš bez večeře!“ pohrozila mu teta a odkráčela pryč. Dudleymu při slovech paní Dursleyové zasvítily oči, když si představil jídlo navíc. Harry si povzdechl a na chvíli si přál mít ještě další dvě ruce, aby toho stíhal víc najednou. Připadal si jako robot, nebo jako nějaký sluha. Přesně tak se k němu Dursleyovi chovali.

Harry neměl ponětí, jak se mu to podařilo, ale za chvíli už nesl Dudleymu hotovou snídani. Pak se ihned vrátil k vaření, protože moc dobře věděl, že kdyby něco spálil, byla by to hotová pohroma. Když se Dudley nasnídal, odkolébal se do obýváku a zapnul televizi. K Harrymu tak doléhaly zvuky vánočních pohádek, které sice v životě neviděl, ale i to mu zlepšilo náladu. Dokonce tak, že si po chvilce začal nevědomky pobrukovat vánoční koledy. Moc dlouho mu to ale nevydrželo, protože jakmile vešel do kuchyně strýc Vernon, okamžitě Harryho okřikl.

„Nekrákej nám tady kluku, a radši mi dones snídani!“ Sedl si ke stolu a rozložil noviny, za kterými schoval svoji brunátnou tvář. A kolotoč začal nanovo. Harry se doslova modlil, aby už měl uvařeno, ale věděl, že krocan bude upečený až tak za hodinu. Sice si ani potom neodpočine, protože mu teta jistě naloží, aby vydrhl každý koutek a poličku v domě, ale aspoň bude mimo dosah strýce či tety.

Po zbytek vaření už měl Harry klid a spokojil se s tím, že si koledy zpíval v duchu. Když se krocan konečně upekl, byl hotový puding i vše ostatní, teta se přihnala do kuchyně jako velká voda a se slovy „Vyndám si to z té trouby sama, ty bys to akorát zkazil“ Harryho odehnala pryč. Ten si na chvíli sedl na židli, aby si užil té chvilky klidu, která se mu dostala. Pozoroval při tom tetu, která zrovna dávala puding do ledničky, aby byl na večeři pořádně vychlazený a krocana přiklopila, aby vydržel teplý. Pak se otočila k Harrymu.

„Tak poslouchej. Je jedna hodina odpoledne, večeříme v pět. Koukej do té doby aspoň uklidit kuchyň a jídelnu, a nazdobit stůl. Taky se převleč a udělej si proboha něco s těmi vlasy, kluku nezbedná! Já si jdu odpočinout ke své přítelkyni odvedle. Ne, že se budeš flákat!“ zamračila se paní Dursleyová, sundala si zástěru a odešla do chodby. Harry se zašklebil. Flákat, to tak určitě. Tohle slovo on sám, na rozdíl od svého bratránka Dudleyho, rozhodně nezná.

Poprvé od rána se Harry rozhlédl kolem sebe. Pohled mu padl na hodiny. Vlastně ho docela zarazilo, když zjistil, že už je tolik hodin. Ale znělo to logicky, že tak dlouhou dobu vážně strávil vařením. Vždyť to všechno dělal sám. Harry si už poněkolikáté za den povzdechl. Pak se podíval na stromeček, na jedinou věc, která mu působila radost. Byl už nazdobený a celý zářil. Harry se usmál a přešel k němu. Úklid na chvíli počká.

Protože byl chlapec malý a dosahoval sotva do třetiny stromečku, musel hodně zaklonit hlavu, aby dohlédl až na hvězdu, co byla posazená na špičce stromku. Pak zavřel oči a na malý moment si představil, že má rodiče, že dostane hromadu dárků, stejně jako Dudley, a že i pro něj jsou Vánoce svátky klidu a míru. Přál si, aby si na něj letos alespoň jeden člověk vzpomněl a popřál mu hezké Vánoce. Jenže to nebylo možné. Jediní lidé, kteří věděli o jeho existenci, byli Dursleyovi a ti mu v životě nedali pod stromeček ani ponožku. A protože Harry už na Ježíška nevěřil, neměl žádnou naději.

Když do jídelny vešel strýc Vernon a spatřil Harryho, jak stojí u stromečku, zrudnul v obličeji.

„Kluku! Co to tam děláš?“ zavrčel a odtáhl Harryho za límeček od trička, div ho neuškrtil. „Ještě ten stromek shodíš. Copak ti teta nedala žádné úkoly?“ Jeho malinkatá očka, zářící ze strýcovy brunátné tváře, ho probodávala zlým pohledem. Harryho chvilka klidu byla u konce.

„Ano, strýčku Vernone. Vždyť už jdu,“ zamumlal Harry a vyvlíkl se mu. Strýc Vernon se narovnal a zlomyslně se usmál.

„No proto. A koukej se učesat, kluku, nebo tě zase dáme ostříhat a tentokrát už se žádný zázrak nestane!“ řekl pan Dursley a odešel do obýváku za svým synáčkem. Harry byl dneska očividně jediný, kdo něco dělal. Chlapec si povzdechl a vydal se pro hadr, s vědomím, že toho má opravdu hodně, co uklízet.

Harry stál na chodbě před zrcadlem a marně se pokoušel něco udělat se svými vlasy, přesně, jak mu poručila teta i strýček. Ale byla to předem prohraná bitva; tyhle vlasy prostě nebyly určeny k tomu, aby ležely uhlazené. Prostě nebyly.

Už bylo třičtvrtě na pět a chlapec pomalu začínal mít hlad. Přeci jen, když věděl, co všechno na něj na tom stole čeká… Harrymu zakručelo v břiše. Měl na to docela právo, oproti Dudleymu. Ten kdyby nejedl měsíc, tak mu to neublíží. A to mu jen jenom osm let, stejně jako Harrymu, a i takhle už je skutečně dvakrát širší než on. Zrovna teď má na sobě Harry košili po Dudleym, jejíž rukávy má ohrnuté minimálně natřikrát. I tyhle sváteční kalhoty dříve patřily Dudleymu a Harry byl teď opravdu rád, že k nim má pásek.

Z kuchyně se najednou ozval křik tety Petunie, která zřejmě objevila nějakou chybu na tom, jak Harry uklidil, a dožadovala se, aby to šel napravit. Chlapec si naposledy marně uhladil vlasy a vydal se za ní. Vadilo mu, že tetě nikdy nepřijde nic dokonalé – a to byl na její smysl pro dokonalost zvyklý -, ale aspoň si teta nevšimla toho, že se mu nepodařilo si zkrotit vlasy.

Všude po kuchyni visely ozdůbky, kousky jmelí nebo girlandy a celému prostoru dominoval vánoční stromeček. I stůl byl nazdobený a v jeho středu byly zapálené čtyři adventní svíčky. To, že to byla z větší části Harryho práce, očividně každý přehlížel. V místnosti už stála teta Petunie a čekalo se jen na strýce Vernona a Dudleyho. Teta Petunie se na Harryho zamračila, jakmile vešel do místnosti.

„Jak to, že si nezapálil svíčky, ty nemehlo? Musela jsem je zapálit já!“ vypeskovala ho, ale zmlkla, jakmile se otevřely dveře a vešli ti, na které se čekalo. Harry se divil, proč najednou ztichla, normálně jí nedělalo problémy mu hubovat i před strýcem, ale při pohledu do její tváře mu to došlo.

„Ach, Dudlánku, tobě to v té košili tak sluší! Ty moje zlatíčko!“ Teta se k němu sklonila a vlepila mu pusu na tvář. V očích měla slzy. Harry protočil oči v sloup, a přemáhal se, aby se nepozvracel. Dudley vypadal jako čuník v košili, ale Harry byl očividně jediný, kdo to viděl.

Jakmile se všichni usadili, teta začala nosit jídlo. Harry byl rád, že jej toho pro tentokrát ušetřila. Asi se bála, že by něco z toho vyklopil. A protože byl Harry po dnešku opravdu unavený, v duchu s ní souhlasil. Pak se usmál. Tolik jídla snad v životě neviděl! No dobře, naposled minulé Vánoce, ale… Rozhodně to bylo úžasné. Jakmile mohl, pustil se do krocana. Málokdy se stane, že mu dají Dursleyovi opravdu najíst.

Během večeře bylo ticho. V jiných rodinách by hrály koledy, ale Dursleyovi nic takového nestrpěli. A tak si Harry musel vystačit se svými vlastními myšlenkami, pořádným jídlem a tikáním hodin. Jak šel čas, jídlo z talíře pomalu ubývalo, za okny se stmívalo a Harry byl čím dál tím plnější. Musel uznat, že se mu to docela povedlo, jak krocan, tak i předkrm. Ale byl si jistý, že Dursleyovi ho určitě nepochválí.

„Petunie, drahá, to jídlo je vynikající!“ řekl zničehonic strýc Vernon. Harry se zašklebil. Tohle je ještě horší, než kdyby strýc mlčel.

„Co kdybys přinesla puding? Cítím, že se do mě ještě něco vejde. A našemu Dudlánkovi taky prospěje další porce, potřebuje vykrmit!“ dodal a poplácal svého synáčka po zádech. Harryho si nikdo nevšímal, a on sám docela pochyboval, že vůbec dostane možnost ochutnat puding. Jistě, už byl najezený, ale přeci jen by ho rád aspoň ochutnal.

„Máš pravdu, Vernone, přinesu ho. A protože mám dobrou náladu, dám trochu i tomuhle nezbedníkovi,“ zamumlala teta Petunie a kývla směrem k Harrymu. Ten překvapením vykulil oči. Dursleyovi mu něco dávají? Dobrovolně, sami od sebe?

„Nekoukej tak, kluku, nebo nedostaneš nic,“ okřikl ho strýc Vernon a Harry rychle sklopil hlavu dolů. Když mu teta dala jeho příděl pudingu (mimochodem o dost menší, než měli ostatní), znovu zavládlo ticho. Avšak jakmile všichni dojedli a teta Petunie uklidila stůl, strýc Vernon se nadechl, aby promluvil.

„Takže, to byla večeře, rodino, a teď přes noc hezky počkáme, a druhý den si rozbalíme dárky!“ prohlásil a Harryho znovu okatě přehlížel, skoro, jako by ho vybízel, aby se zeptal, jestli letos konečně něco dostane. Když Harry nic takového neudělal, zatvářil se strýc málem zklamaně. Zničehonic začal Dudley, sedící vedle něj, pofňukávat.

„Ale… ale… Já chci dárky už dneska! Já nechci čekat do zítřka! A nechci a nechci a nechci!“ vřískal Dudley a vyskočil ze země, aby si dupnul. Harry se snažil netvářit otráveně, ale moc se mu to nedařilo. Tohle tu bylo každý rok, a každý rok to dopadlo naprosto stejně.

„Zlatíčko, tak co kdyby sis jeden dárek rozbalil dneska, a zbytek necháme na zítřek?“ navrhla okamžitě teta Petunie, jen aby svého synka uklidnila. Dudley zmlknul a zamyslel se (Harry se ohromně divil, že Dudley je toho vůbec schopen). Potom přikývnul.

Strýc Vernon se natáhl pro jeden z ohromných dárků, které už ležely pod stromečkem, a podal ho Dudleymu. Dursleyovi skutečně na Ježíška nevěřili, ani si na nic takového nehráli, a proto dali dárky pod stromek už dnes.

Harry, který byl už docela unavený a chtěl jít do přístěnku, si povzdechl. Myslel si, že tiše, jenže strýc Vernon ho zaslechl a převzal si to po svém – že si Harry stěžuje, že on nic nedostal.

„Copak, kluku, taky bys něco chtěl? Tobě snad nestačí, že tě šatíme a živíme z vlastních peněz?“ zašklebil se na chlapce strýc. Harry polekaně zavrtěl hlavou.

„N-ne, to ne, strýčku Vernone,“ zamumlal.

„No proto,“ odvětil strýček a spokojeně se usmál. Dudley vedle něj nadšeně trhal obal z toho jednoho dárku, který zatím dostal. Harry se ani nedíval, co to je, tak moc se těšil, až půjde spát, že se mu klížily oči rovnou tady u stolu.

Když si Dudley rozbalil dárek, tak pronesl Strýc Vernon ještě pár slov, které Harry pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven. Probral ho až hlas tety Petunie, která na něj křičela, ať ještě poklidí kuchyň, než půjde spát, protože ona sama je šíleně utahaná. Chlapec otevřel svoje smaragdově zelené oči a zvedl se. V jídelně už byl sám, svíčky byly sfouknuté a svítilo se jen v kuchyni. Nevěděl, jak dlouho tady napůl pospával vsedě, ale skutečně byl unavený. Přešel ke kuchyňské lince a opřel se o ni. Díky bohu mu stačilo jen setřít pult, protože teta Petunie nádobí umyla – což bylo opravdu překvapení, jak si Harry vzápětí uvědomil.

Zničehonic uslyšel zaklepání na okno. Podíval se tam a leknutím uskočil. Za okny se vznášela malá, bílá sovička, v pařátech nesla nějaký balíček a pozorovala Harryho svýma černýma očkama. Jakmile Harry překonal prvotní šok, potichu došel k němu došel a opatrně jej otevřel, a zase ho za sovičkou zavřel. Ta vletěla dovnitř a usadila se na linku. Tlumeně zahoukala a Harry zadoufal, že strýc s tetou už leží v posteli, a mají tvrdý spánek.

„Copak tady děláš, maličká? Ty mi neseš dopis?“ zašeptal Harry a odvazoval sovičce balíček od nožky.

„Jak je to možné?“ dumal nahlas. „O tom, že by sovy nosily dopisy nebo nedejbože balíčky, jsem v životě neslyšel.“ Pohladil sovičku po hlavě a pořád nemohl uvěřit tomu, že mu vážně sova doručila dopis. Sovička ho slabě klovla do prstu, na znamení souhlasu a pak přeletěla k oknu. Harry pochopil. Uvolnil jí cestu a pustil sovičku ven. Koukal se za ní, jak odlétá do noci. Pak za ní opět zabouchl, zatáhl záclony, vzal balíček a odešel do přístěnku. Na špinavý pult dočista zapomněl; jediné, co ho zajímalo, byl onen balíček, co mu sovička přinesla.

Vešel do přístěnku. Harry byl tak malý, že se ani nemusel sklánět, když lezl dovnitř. Ale byl zvědavý, jaké to bude za pár let, až přeci jen trochu vyroste.

Sedl si a netrpělivě roztrhl obal na balíčku. Ven vypadl složený list papíru a malá krabička jakýchsi lentilek. Harry nejprve sáhl po dopise, rozložil papír a četl:

Milý Harry.

Nebudu ti říkat, kdo jsem, ale věř, že mě za pár let poznáš. Znal jsem tvé rodiče a je mi moc líto, že zemřeli. Ale o tom není tento dopis. Chtěl bych ti především popřát Veselé Vánoce, zdraví a štěstí. Posílám ti i dárek – snad ti přijde k chuti. Ale dej si pozor, opravdu mají všechny možné příchutě!

Tvůj přítel

Harry vykulil oči a zamrkal. Z dopisu pochopil jen jedno – někde existuje někdo, kdo na něj myslí, kdo měl rád jeho rodiče a někdo, kdo mu poslal dárek. Na nic jiného nemyslel, jen na tohle a celý nadšený se usmíval. Snad poprvé na Vánoce byl opravdu šťastný.

Natáhl se po oněch lentilkách. Na jejich obalu stálo „Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak“. Tak takhle to ten přítel myslel! Všechny možné příchutě… To znamená, že i nějaké špatné? Harry se otřásl, ale protože mu dneska přála štěstěna, rozhodl se, že ty fazolky ochutná. Otevřel krabičku a vylovil jednu hnědou. Aniž by se nad tím zamyslel, strčil si ji do pusy. Čokoláda! Fazolka se mu rozplynula na jazyku a zanechávala po sobě stopy té nejlahodnější čokolády, jakou kdy chlapec jedl.

Harry odložil fazolky na poličku a spolu s nimi tam dal i brýle. Nebyl důvod, proč by měl fazolky schovávat, protože sem nikdy nikdo kromě něj nechodil. Pak zhasl světlo, lehl si a zavřel oči.

Poslední myšlenka, která se mu objevila v hlavě předtím, než usnul, byla, že musí zítra fazolky nabídnout Dudleymu – a pokusit se ho napálit na nějakou, která bude třeba chutnat i jako kapusta.



Mezitím profesor Albus Brumbál přecházel po své pracovně a napjatě čekal, až se k němu vrátí jeho sova. Dosud si nebyl jistý, jestli to byl dobrý nápad, ale doufal, že to Harry vezme dobře. Podle profesorky McGonagallové se k němu ti lidé nechovají nejlíp a profesorovi bylo zatěžko při pomyšlení, že ten chlapec vůbec neslaví Vánoce. A tak vzal věci do vlastních rukou. Kdyby něco, tak to Harrymu vysvětlí za tři roky, až přijede do Bradavic.

Najednou dovnitř otevřeným oknem vletěl nějaký pták. Jeho sova. Profesor Brumbál se široce usmál, až se mu u očí vytvořily další vrásky. Vše dopadlo v pořádku, protože kdyby se něco stalo, Ariana by se k němu nevrátila. Profesor zamrkal a pohladil Arianu po hlavě. Vše je tak, jak má být a Harry Potter konečně slavil pořádné Vánoce.