Než jsem tě poznala
Jojo Moyesová
Originální název: Me Before You
Vydání: Druhé
Nakladatelství: IKAR
Počet stran: 406
Vazba: Paperback
Rok vydání výtisku: 2015
Překladatel: Lucie Mikolajková
Tahle kniha mě zabila a posléze vzkřísila pár stránek před koncem, a to jenom proto, abych se mohla utápět v žalu a ve svých vlastních slzách. Je sice pravda, že ne každý se u této knihy rozbrečí, jenže to taky není kniha pro každého. Pokud se do ní ale pustíte, tak si připravte balík kapesníků a hodně peněz, protože tenhle příběh vám rozdupe srdce na takový kousíčky, že si budete muset kupovat nový.
Pozvolný začátek
Kniha začíná tím, že Louise Clarková, zvaná Lou (anebo taky Clarková, vyberte si) ztratí tu jedinou práci, kterou má, a která jí pořádně jde, což je pro její život jak zásadní změna, tak i problém. Její příjmy totiž z větší části živí celou rodinu. A tím pro Lou vzniká nelehký úkol: najít si v ospalém, malém, turistickém městečku práci, která tu minulou hravě nahradí.
Tak nějak se seznámí s Willem Traynorem, cynicky naladěným chlapíkem, který je doživotně upoutaný na vozíčku - je ochrnutý tak, že hýbe jen hlavou a mírně jednou rukou -, a jeho upjatou matkou, snažící se zastavit nezastavitelnou katastrofu.
Začátek knihy se mi líbil, ale teprve tehdy, když Lou poznala Willa, se mi kniha opravdu vryla pod kůži. Jejich, zpočátku nepříliš obsáhlé, rozhovory, dodávaly knize na humoru a na peprnosti, a časem se mi stávalo čím dál tím častěji, že jsem se smála i nahlas.
Děj, plusy a minusy
Knížka je obsažená opravdu zajímavým a dobře laděným dějem, kterému nechybí patřičné převraty a šokující momenty. Celá zápletka je obsažená sice tím, že na Lou závisí Willovo přežití, přesto to autorka dokázala ozvláštnit. Ať už tím, že se Will a jeho ošetřovatelka postupně přátelí, anebo tím, kolik toho Lou musela obětovat, jen aby… aby. Nebudu spoilerovat, ale za sebe dávám vrstvitému a ne nudnému ději plus.
Postavy jako takové se mi zamlouvaly. Četla jsem i názor, že jich tam bylo až moc, ale já si nějak svět bez té či té postavy nedokážu představit. Ať už bez těch téměř neviditelných človíčků, kteří Lou poradili, když byla bezmocná, konče její milovanou rodinou. Nedokážu. Jojo Moyesová všem vtiskla jakousi osobitou zář, jakýsi šarm, který ve vás vynechá stopy, ať už se jedná o Franka, chlapíka, který Lou zaměstnával dříve, nebo o Nathana, Willova druhého ošetřovatele. A takhle bych je tu mohla vyjmenovávat do nekonečna. Nevím, jak vy, ale i postavy pro mě byly velkým plusem. Kromě toho, ty hlavnější měly za sebou i určitou minulost, jako například Lou.
Lou. Louise Clarková. Upřímně, tuhle holku bych chtěla mít ve svým životě, a ještě líp, já bych jí chtěla být. Extravagantní a mírně ujetý styl oblékání, nezájem o to, co si o ní ostatní myslí, věčný optimismus a úsměv na tváři. Je sice pravda, že bez Willa by si nevěděla, co počít sama se sebou, ale každý jsme nějaký. Já si tuhle hlavní hrdinku opravdu oblíbila, tak nějak mi hodně přirostla k srdci.
Co se týče Willa, i toho jsem si oblíbila. Poslední dobou mám velké sklony k ironii a sarkasmu, takže jeho cynismus mě docela dobře bavil. A upřímně, vy byste nebyli náladoví a otrávení, kdybyste nemohli dělat nic? Já teda jo. Sice bych nikdy nedokázala udělat takový rozhodnutí jako on, ale svým způsobem to chápu. Jeho postava je některými nepochopená, některými ano, a je poměrně složitá, ale přesto všechno, je úžasná.
Vlastně, jediná věc pro mě byla malinkým minusem, a to popisy. Většinou jsem neměla problém si představit okolí, či co jiného zrovna autorka popisovala, ale někdy byly popisy příliš složité nebo dlouhé, a přiznám se, že občas se mi stávalo, že jsem něco četla i několikrát za sebou. Stejně tak myšlenky některých postav. Není to moc, oproti všem kladům nahoře, ale přesto to musím prohlásit za minus této knihy.
Uplakané údolí
Celá kniha je postavená na vztahu Lou a Willa. Na můj vkus to nebylo nijak přeslazené, ale jsou i tací, kterým by to tak přišlo. Mně osobně se jejich přátelství, pomalu přerůstající v něco víc, opravdu líbilo, a konec mě proto dost sebral. Většina lidí o mně ví, že já nebrečím nad každou knihou, takže to, že jsem profňukala poslední čtyři kapitoly, a po dovření knihy se totálně zhroutila, je vlastně „úspěch“. Ne, že by bylo povinností nad knihami brečet, jen si pak připadám míň jako socha z ledu - if you know what I mean.
Závěrem
Tuhle zatracenou knížku, co ve mně vzedmula tak silné emoce, si rozhodně ráda přečtu znovu - i když ten konec je, pfuu, vážně utrpení. Ale to už tak bývá. Být knihomolem nikdy nebylo jednoduché. Předem vás varuju, že pro někoho kniha opravdu není. Může působit přeslazeně. Může se v ní naskytnout (ale spíše ne) zdlouhavější popis, či kus textu. Ale za všechny ty výbuchy smíchu, za ty slzy, a za ty myšlenky to opravdu stojí. Jděte do toho.
A prosím… hledám nové „srdce“. Nebo aspoň izolepu.
Lou. Louise Clarková. Upřímně, tuhle holku bych chtěla mít ve svým životě, a ještě líp, já bych jí chtěla být. Extravagantní a mírně ujetý styl oblékání, nezájem o to, co si o ní ostatní myslí, věčný optimismus a úsměv na tváři. Je sice pravda, že bez Willa by si nevěděla, co počít sama se sebou, ale každý jsme nějaký. Já si tuhle hlavní hrdinku opravdu oblíbila, tak nějak mi hodně přirostla k srdci.
Co se týče Willa, i toho jsem si oblíbila. Poslední dobou mám velké sklony k ironii a sarkasmu, takže jeho cynismus mě docela dobře bavil. A upřímně, vy byste nebyli náladoví a otrávení, kdybyste nemohli dělat nic? Já teda jo. Sice bych nikdy nedokázala udělat takový rozhodnutí jako on, ale svým způsobem to chápu. Jeho postava je některými nepochopená, některými ano, a je poměrně složitá, ale přesto všechno, je úžasná.
Vlastně, jediná věc pro mě byla malinkým minusem, a to popisy. Většinou jsem neměla problém si představit okolí, či co jiného zrovna autorka popisovala, ale někdy byly popisy příliš složité nebo dlouhé, a přiznám se, že občas se mi stávalo, že jsem něco četla i několikrát za sebou. Stejně tak myšlenky některých postav. Není to moc, oproti všem kladům nahoře, ale přesto to musím prohlásit za minus této knihy.
Uplakané údolí
Celá kniha je postavená na vztahu Lou a Willa. Na můj vkus to nebylo nijak přeslazené, ale jsou i tací, kterým by to tak přišlo. Mně osobně se jejich přátelství, pomalu přerůstající v něco víc, opravdu líbilo, a konec mě proto dost sebral. Většina lidí o mně ví, že já nebrečím nad každou knihou, takže to, že jsem profňukala poslední čtyři kapitoly, a po dovření knihy se totálně zhroutila, je vlastně „úspěch“. Ne, že by bylo povinností nad knihami brečet, jen si pak připadám míň jako socha z ledu - if you know what I mean.
Závěrem
Tuhle zatracenou knížku, co ve mně vzedmula tak silné emoce, si rozhodně ráda přečtu znovu - i když ten konec je, pfuu, vážně utrpení. Ale to už tak bývá. Být knihomolem nikdy nebylo jednoduché. Předem vás varuju, že pro někoho kniha opravdu není. Může působit přeslazeně. Může se v ní naskytnout (ale spíše ne) zdlouhavější popis, či kus textu. Ale za všechny ty výbuchy smíchu, za ty slzy, a za ty myšlenky to opravdu stojí. Jděte do toho.
A prosím… hledám nové „srdce“. Nebo aspoň izolepu.
97%
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za každý komentář :)