pondělí 25. prosince 2017

Není půst jako půst

PAIRING: Drarry


POPIS: Jak to dopadne, když se Harry s Dracem na Štědrý den rozhodnou držet půst?

***

Konečně nastal Štědrý den a Harry musel smutně konstatovat, že byl sám. O to horší ale bylo, že se tak i cítil. A to přitom Ron s Hermionou nebyli daleko, snad jen o jedno podlaží nad ním, kde si ve slavnostně ozdobené Velké síni užívali vánočního oběda. Mohl by tam samozřejmě být s nimi, neměl strach, že by tomu lákavému jídlu neodolal. Po tolika letech, kdy mu Dursleyovi jídlo odpírali, dokonce i na Vánoce, se naučil tu vůni nevnímat tak silně. Starosti mu dělalo spíš to, že by mohl Malfoy využít toho, že ho vůbec viděl u stolu, a následně jej obvinit z porušené sázky. Harry byl sice zvyklý prohrávat, ale tuhle sázku odmítal jakkoli porušit. Zatímco pomalu kráčel osamocenými chodbami, vzpomínal na den, kdy Ronovi a Hermioně oznámil, že letos hodlá držet dvacátého čtvrtého prosince půst. Jejich výrazy si pamatoval ještě teď - především Ronův, který by se jídla nevzdal pro nic na světě. Byl tu ale ještě jeden výraz, na který rozhodně do smrti nezapomene…

***

„Vážně, Pottere? Ty chceš fakt držet hladovku?“ Draco se s úšklebkem zastavil uprostřed chodby, když procházel kolem nebelvírského tria a uslyšel, jak se baví o Harryho plánech na Štědrý den.

„Není to hladovka, ale půst, Malfoyi. A rád bych vyzkoušel mudlovské tradice, které jsou prý zvykem ve střední Evropě. Prý pak uvidím zlaté prasátko…“ zamumlal Harry a střelil pohledem po Goylovi, který Malfoye jako obvykle doprovázel. „I když jak nad tím dumám, tak to vidím už teď.“

Za smíchu svých přátel se obrátil zpět ke zdi a navázal v rozhovoru tam, kde ho předtím Malfoy přerušil. Ne však na dlouho.

„Ty si asi myslíš, že když budeš držet půst, tak se třeba probudí tvoje mozkové buňky, co, Pottere? Ale neměj obavy, stejně nebudeš sahat inteligenci rodu Malfoyů ani po kotníky. Holt beznadějný případ,“ pronesl ledovým tónem Draco.

„Když jsi tak chytrý, proč si nezkusíš držet půst sám?“ Harry si založil ruce na hrudi a čekal, co na jeho výzvu Malfoy odpoví.

Draco se rozchechtal. „Proč bych měl zapotřebí dodržovat nějaké přihlouplé mudlácké tradice? Já na rozdíl od tebe takové hovadiny neuznávám. Ale až to zlatý prasátko potkáš, pozdravuj ho ode mě,“ odvětil sarkasticky Malfoy a užíval si smích zmijozelských, který se spustil přímo za ním. „Prostě na to zapomeň, Pottere,“ odfrkl si a chystal se pokračovat ve své cestě do sklepení.

„Jak myslíš, Malfoyi. Vždycky jsem věděl, že jsi příliš velký mamánek a zbabě-“

„Ani tu větu nedokončuj, Pottere.“ Pokud do této chvíle na chodbě nepanovalo ticho, tak teď už ano. I špendlík by cinkl hlasitěji než obvykle.

„Ale ale, takže přijímáš, Malfoyi?“

„Přijímám co, Pottere?“ odsekl ledovým hlasem, pomalu se otočil a probodl ho pohledem.

„Sázku. Kdo z nás to vydrží… A kdo ne. Když to jeden z nás nevydrží, ten druhý mu zadá úkol, který bude muset splnit.“

Draco se nadechl, napočítal do tří a přešel až těsně k triu s Potterem v čele. Malfoyové přece neprohrávají. A nikdy, nikdy neustupují výzvě. Stiskl mu ruku.

„Přijímám.“

***

A právě proto musel bloumat Harry po hradu docela sám. Nehodlal riskovat, že by na Malfoye teď někde narazil. Nevěděl, kam jde, nohy ho prostě vedly tajemnými chodbami a zákoutími školy, aniž by měly nějaký cíl. Přemýšlel o tom, jaké to asi je, mít možnost strávit svátky s někým, kdo vás má opravdu rád. Vzápětí ho bodl osten provinilosti. I když přišel o rodiče, má kolem sebe takové lidi. Své přátele z koleje, Ronovy rodiče, skřítka Dobbyho… To je ono! Dobby mu určitě rád bude dělat společnost. Harry se rozhlédl a uvědomil si, že to ani nemá ke kuchyni daleko. To nemohla být náhoda. Spěšně proto zamířil k obrazu, polechtal hrušku a uchopil za kliku. Tady ho Malfoy nemá jak nalézt. Problém vyřešen!

„Pane Harry!“ ozval se vedle něj pištivý hlásek. Vlastně se jich ozvalo hned několik, ale právě ten Dobbyho byl ze všech nejpronikavější. Harry se usmál. I po tolika letech od svého osvobození měl Dobby stále v očích ten výraz vděčnosti. Na jednu stranu to bylo pochopitelné. Harry by pravděpodobně vzhlížel stejně k někomu, kdo by mu oznámil, že k Dursleyovým se skutečně vrátit už nikdy nemusí. Pobaveně a nadšeně se ušklíbl, když si uvědomil, že k takovému okamžiku mu zbývá už jen jediný rok.

„Rád tě vidím, Dobby,“ zasmál se Harry při pohledu na svého drobného přítele, který mu omotal tenké ručky okolo nohou a poplácal ho mírně ho hlavičce.

„Proč pan Harry není na hostině?“

„To je… složité, Dobby,“ odvětil Harry a mávnul rukou. Nehodlal dávat nebohému skřítkovi složitou přednášku o tom, že dodržuje tradice, a že se navíc kvůli tomu i vsadil.

„Tak složité, Pottere?“ ozvalo se ze vzdálenějšího koutu kuchyně a Harrymu hned bylo jasné, kdo na něj promluvil. Nechtěl ale věřit tomu, že člověk, kterému se už několik hodin úspěšně vyhýbal, se nakonec ukryl na stejném místě, jako on sám, a tak nevěřícně vykulil oči.

„Malfoyi?! Co tady krucipísek pohledáváš?“ vyhrkl šokovaně Harry a posadil se na jednu z volných dubových laviček.

„Na to samé, Pottere, bych se mohl ptát já tebe,“ zavrčel Draco a párkrát si pohodil jablkem, které držel v dlani. „A než spustíš příval podezřelých otázek, v sázce nestálo nic o tom, že bych se jídla nesměl ani dotknout. Uklidňuje mě to,“ dodal a znovu si několikrát přehodil jablko z ruky do ruky.

„Tak tebe to uklidňuje. Aby ses nám nezhroutil, Dráčku,“ zaksichtil se na něj otráveně Harry a poprosil skřítka vedle sebe o máslový ležák. Na Dobbyho rázem zapomněl. Byť o žádnou komunikaci s Malfoyem doteď nikdy nestál, najednou ho lákalo jej provokovat. Rozhodně to byla větší zábava, než probírat s domácím skřítkem kouzelnické pletení.

„Nedráždi hada bosou nohou, Pottere. Nebo…“

„Nebo co? Donutíš mě něco sníst a vyhraješ sázku?“ protočil oči Harry. Neměl dojem, že by mu zrovna dnes hrozilo od Malfoye nějaké nebezpečí. Už dávno překlenuli tu propast dětské záště a nenávisti. Teď, když byl Voldemort pryč, neměli důvod proti sobě bojovat. Navzájem sice měli mezi sebou hodně starých křivd, ale oba měli dostatek rozumu na to, aby se s nimi nezabývali právě o Vánocích. Nebo v to aspoň Harry doufal.

„To zní jako dobrý nápad, jak si zajistit ještě víc popularity, než už mám, díky, Pottere,“ odpověděl mu s vážným výrazem Malfoy a začal se rozhlížet po kuchyni, aby našel vhodnou potravinu, kterou mu vnutí.

„Tys asi fakt sletěl z vrby mlátičky, viď, Malfoyi? To byl vtip.“ Harry se s povzdychem plácl do čela.

„Já vím, jak jsi to myslel. Mám dost mozkových buněk na to, abych poznal humor, i když ubohý. Jen říkám, že se mi ten nápad nezdá úplně od věci,“ zamumlal napůl zlověstně Draco a pokrčil rameny. Harry nazdvihl obočí, ale radši už se k tomuhle tématu nevracel. Merlin ví, že Malfoy by mu opravdu byl schopný do krku nacpat kus pečiva, jen aby uspěl v sázce.

„Nepřemýšlel jsi někdy nad tím, že bys nebyl takovej vypatlanec, Malfoyi?“ Harry se opřel o stůl za ním a dopřál si velký doušek ležáku.

„To záleží, Pottere,“ odmlčel se Malfoy a oplatil Harrymu upřený pohled.

„Na čem?“ zeptal se opatrně Harry.

„Na tom, jestli máš za otce takovýho vypatlance, jakýho jsem měl já. Protože když tě někdo takovej vychovává, nedojde ti, že je asi něco špatně.“

„Nehodláš se mi tu teď zpovídat ze hříchů, že ne, Malfoyi?“ Naoko se zhrozil Harry.

„Postav si svatostánek a možná se dočkáš,“ zamumlal Draco a pobaveně si odfrknul. Ani Harry se neubránil pobavenému úšklebku. Kdo by to byl řekl, že s Malfoyem může být i sranda?

„Takže ne, nikdy jsem se nad sebou nezamyslel. A popravdě řečeno, ani to v nejbližší době udělat nehodlám. Od přemýšlení mám jiný lidi,“ dodal a líně, skoro jako kočka, se protáhl.

„Snad ne Crabbea a Goylea?“ zasmál se napůl ledově, ale zčásti upřímně Harry. „A vůbec, proč nejsi s nima?“

„Ti dva se pravděpodobně zase někde nacpávaj. Vedle nich se docela těžko drží půst, nemyslíš?“ nazdvihl obočí Draco.

Harry souhlasně přikývl. „To docela chápu. Vedle Rona bych to asi taky nevydržel,“ uchechtl se.

„Až na to, že na Weasleym ta jeho láska k jídlu není ani zdaleka vidět.“

„Touché, Malfoyi. A pořád jsi mi nedal přímou odpověď na mojí otázku…“

„Řekl jsem ti to. Nezamyslel. Tečka,“ zavrčel Malfoy.

„Jenže já ti to nevěřím, Malfoyi.“ Harry dopil svůj ležák a zvedl se, aby přešel blíž k němu. „Já vím, že v sobě máš trochu lidskosti. Copak je tak těžký se omluvit? Já už to udělal. Protože ani já nebyl svatoušek, no ne?“ Harry rozhodil rukama a opřel se o jeden z mnoha kuchyňských pultů, takže nebyl od Draca ani metr daleko.

„To je to jediný, co ode mě chceš?“ Draco se mu pokusil věnovat ledový pohled, ale Harry v jeho očích viděl, že zdaleka neuspěl. Byla v něm zranitelnost, strach, nejistota… Zato nenávist z nich zmizela už před dávnou dobou.

„Věcí, co bych od tebe chtěl, je asi víc,“ pronesl žertovně Harry, „ale tohle od tebe požaduju. Buď taky trochu člověk. Jsou Vánoce, Malfoyi.“ Harry nemohl uvěřit vlastním slovům. Opravdu tady právě moralizuje člověka, se kterým několik let kromě urážek nepromluvil ani slovo?

Zřejmě ano. Bylo neuvěřitelné, nakolik se Malfoy změnil od té doby, co přišel o otce. Dřív bylo zhola nemožné se s ním vůbec normálně bavit. A teď?

Draco zavrtěl hlavou, ale koutky úst zvedl do mírného úsměvu. „Seš asi první, kdo nade mnou hnedka nezlomil hůl. Co já přece vím o lidskosti? Jsem syn smrtijeda, co sám nese na prstech krev. Radši se ode mě držte dál,“ odfrknul si.

„I lidskost se dá s trochou obratností naučit. Stačí se trochu snažit. Nejseš zlej, Malfoyi. Jen jsi byl v nesprávných chvílích na nesprávných místech.“

„Nikdy bych nečekal, že od tebe uslyším takovýhle psychologický kecy, Pottere,“ zasmál se Draco. „Ale je to docela fajn, je sem tam slyšet. Docela dost.“

Harry mu znovu pohlédl do očí. Netušil co, natožpak proč, ale něco se v něm zlomilo. Opravdu věřil, že je možné přestat Draca nesnášet, a vlastně už si ani nevybavoval důvod, proč k němu někdy něco takového cítil. Tedy, důvodů by bylo spoustu, ale zpětně už věděl, že ani jeden z nich tehdy nejednali čistě z vlastní vůle. A byl ochotný dát Dracovi ještě jednu šanci.

„Takže… Příměří?“ Natáhl ruku před sebe a postoupil o krok blíž ke chlapci před sebou. Draco překvapeně zamrkal, ale usmál se.

„Vlastně, proč ne. Příměří,“ zamumlal a sevřel Harrymu ruku. Harry netušil, co se to s ním děje, ale najednou mu srdce bušilo neskutečně rychle, jako by mu snad chtělo vyskočit z hrudi. Upřeně pozoroval Dracovo temně šedé oči, doslova se do nich vpíjel svým pohledem, a stále svíral jeho ruku. Nechtělo se mu ji pouštět, a o to méně se mu líbila představa, že by pokazil tuhle chvíli. Něco na ní bylo. Ve vzduchu viselo porozumění, které v sobě ti dva během krátké chvíle našli, byť spolu do té doby sotva promluvili.

Připadalo mu, že uběhly celé minuty nebo snad hodiny, když se ozvalo jemné odkašlání a Draco na něj tiše promluvil. „Promiň, Pottere.“

Harry si nejprve myslel, že se mu omlouvá za všechny ty roky, kdy se choval jako pitomec, a chtěl mu odpovědět, že teď už na tom přece nesejde. O to víc byl šokovanější, když si ho Malfoy, který stále svíral jeho dlaň, přitáhl k sobě a spojil jejich rty v jedno.

„Co to-“ zamumlal Harry a nejprve se pokusil polibku bránit. S dalším úderem srdce mu ale došlo, že vlastně nechce, aby ho Draco přestal líbat. Nikdy nepomyslel nad tím, že by k tomuhle mohlo dojít, ale když se tak stalo, líbilo se mu to. Co víc, on si to užíval! Netušil, kde se v něm braly takové pocity, a možná to ani vědět nechtěl. Na ničem v tu chvíli nezáleželo. Byli jen oni dva, jejich spojené rty a jejich srdce, bušící jako jedno.

„Promiň,“ zamumlal znovu Draco, když se od něj pomalu odtáhnul. Harry překvapeně zamrkal. Najednou netušil, co má dělat, ale ani co má Dracovi odpovědět. Na pažích mu pod košilí naskakovala husí kůže, tep měl zrychlený téměř na dvojnásobek a hlava se mu dočista točila. Jak je možné, že si nikdy neuvědomil, že možná k Dracovi něco cítí? Váhavě se na něj podíval. Bylo mu jasné, že odpověď znát nebude nikdy.

„Neomlouvej se. Nelíbáš zase tak špatně, Mal-Draco,“ odvětil po chvilce ticha sarkasticky Harry. Draco mu věnoval nazdvihnuté obočí.

„Zas tak špatně, říkáš?“ Založil si ruce na hrudi. „Mám tě líbat, dokud nezmlkneš?“

„Rád se s tebou dohaduju, ale to líbání si klidně znova procvičím,“ zamumlal provokativně Harry a pak se rozesmál.

Draco se neubránil tomu, aby se k němu přidal. „Kdyby nás teď někdo viděl. Nebo slyšel. Jsme jako dva nadržený puberťáci, Pottere,“ zavrtěl pobaveně hlavou.

„Jenom jako?“ ušklíbl se Harry a drcnul do něj loktem. Draco ucukl, ale pořád se smál.

„Mě by hlavně zajímalo, proč jsi mě nepraštil,“ pronesl zamyšleně Draco, když se trochu uklidnil.

„Zvažoval jsem to,“ odpověděl mu popravdě Harry. „Ale hádám, že nakonec vyhrála ta příjemná stránka věci.“ Pokrčil rameny a pousmál se.

„A co teď s náma bude?“ zeptal se napůl vážně, ale zčásti pobaveně Draco.

„A musíme to teď řešit? Já ani nevím, co má tohle všechno znamenat. Pochop, právě jsem se líbal s klukem. Mimoto s klukem, co býval můj největší nepřítel. A navíc, vzhledem k tomu, že mi to s Ginny nikdy nevyšlo, jsem se vlastně líbal tak jako úplně poprvé. Je toho na mě moc. Nechci teď řešit nějaký vážný otázky,“ odpověděl mu Harry, ale usmál se na něj.

„Máš pravdu. Ale možná bych řešení měl…“

„Nepovídej, vážně?“ odfrkl si Harry.

„Prostě tě budu líbat tak dlouho, dokud nepřestaneš pochybovat,“ zamumlal Draco a začal si namotávat na prst Harryho povolenou nebelvírskou kravatu.

„Vy Zmijozelové máte ale zajímavé nápady…“

„A protestuješ snad?“

„To bych si nedovolil.“ A s těmi slovy si Harry sám Draca přitáhl k sobě a přitiskl svoje rty na jeho. A že se ještě hodně dlouho z kuchyně neozývaly žádné hlasy, to můžou domácí skřítci, ale i jmelí nad jejich hlavami jednoznačně odsouhlasit. A jak to dopadlo s jejich sázkou? Inu, řekněme, že do večeře ani jeden na jídlo rozhodně nepomysleli.

1 komentář:

Předem děkuji za každý komentář :)