1. kapitola

Jeanine

Něco uvnitř mě, mi říkalo, že je správný čas na probuzení. Ale ta fyzická část mého já rozhodla, že je tělo ještě unavené. Chtěla jsem dál spát, když vtom se mi u hlavy ozval ten hlas.

„Dobré ráno, Růženko,“ řekl - někdo mě cizí, soudě dle hlasu – tak blízko u mého ucha, že kdybych nebyla ještě napůl v náruči spánku, nadskočila bych a nadávala. Takhle jsem jen zamručela, něco ve smyslu, že chci ještě spát a převrátila se na druhý bok. Celé mé já toužilo spát dál, ale svět mi ten bezesný spánek prostě nechtěl dopřát.

„Řekl jsem, dobré ráno, Růženko,“ zahučel mi znovu do ucha hlas a tentokrát jsem prostě neměla na výběr.

„Já tě slyšela,“ zabručela jsem a líně se protáhla, dalo by se říct, že jako kočka, až na to, že mnohem míň elegantně.

Opatrně jsem otevřela oči a málem vyjekla, protože přímo před mým obličejem ležel chlap. A co hůř (nebo líp?), byl od pasu nahoru bez oblečení. I když jsem se nezmohla na vřískot, a tomu podobné, přesto jsem byla schopná nadávat.

„Vypadni z mý postele, úchyláku jeden!“ Dalo by se říct, že jsem doslova jančila. Dotyčný se nakonec se škodolibým smíchem zvedl a stoupnul si vedle postele. Pořád to bylo málo, ale musela jsem si s tím vystačit.

„A jen pro upřesnění, tohle je vlastně moje postel. Tvůj pokoj leží odsud na míle daleko…“

Jestli očekával ode mě nějakou inteligentní, šokovanou, nebo popřípadě ještě víc naštvanou reakci, tak se jí nedočkal. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo: „He?“

V jeho obličeji soutěžil smích se zmatkem, takže jen protočil oči v sloup a znovu si sednul na postel. To mě přinutilo odsunout se až na kraj, samozřejmě směrem od něj. V ten moment jsem děkovala bohu, že je ta postel dvoulůžková.

„Milá Růženko, nacházíš se na panství hraběte Waleského, nebo také Hraběte Haala. Což je, pokud vím, minimálně přes půlku Walesu od tvého dosavadního bydliště.“

Nedávalo mi to smysl – to mi chce, tvrdit, že to co jsem myslela, že se stalo, se vážně stalo? To nebyla jen… noční můra? Doopravdy mě napadl… Nedokázala jsem na to myslet. Ale jedno mi bylo jasné, živá bych být rozhodně neměla. Napadala mě spousta teorií, jedna děsivější nebo bláznivější, než ta druhá. Dřív, než jsem se stačila zarazit, jedna mi vyklouzla z pusy.

„Není tohle nebe?“

„Spíš peklo, ale proč myslíš?“ Podezíravě se na mě podíval, přičemž mu bylo jedno, že na mě zírá jako na obrázek.

„Měla bych být mrtvá,“ odtušila jsem.

„Ale nejsi.“ Nad jeho odpovědí jsem měla sto chutí obrátit oči v sloup. Vážně? To jsem si ještě nevšimla.

„A předpokládám, že tvojí zásluhou, když se tu promenáduješ bez trička až s přílišným sebevědomím, že?“ Dala jsem si dvě a dvě dohromady. On mě zřejmě zachránil. Kdo mě v tom případě napadl?

Neuvědomila jsem si, že jsem tu otázku vyslovila nahlas, dokud mi na ni neodpověděl.

„Předpokládám, že ti už došlo, co jsme?“ zeptal jsem mě a já němě přikývla. Pak pokračoval: „Nikdo z naší rodiny to nebyl. Zřejmě to byl vampýr, který nedodržuje zákony. To se už nedozvíme,“ odvětil s klidem, jaký se ke mně ani za mák nedostal.

„Byl?“ zeptala jsem se ho přiškrceným hlasem.

„Zabil jsem ho.“ Ten nezájem v jeho hlase, jako by právě neprohlásil, že zabil jiného člověka – vlastně vampýra – mě až příliš děsil.

„Jasně. Jasně,“ zašeptala jsem. Nedokázala jsem to pobrat – sice jsem včera večer tušila, že svět, jaký jsem doposud znala, už není takový, protože tu lidé nejsou sami, ale… To, že vampýři existují, sráželo mé už teď nulové sebevědomí do propasti.

„V pořádku, Růženko?“ zeptal se najednou. Podívala jsem se na něj a dalo mi dost zabrat, abych oči sklopila zase dolů. Jediné, co mi zaměstnávalo mysl víc, než jeho temně modré duhovky, byl zmatek. Strach a děs, lehce i smutek.

„Ne,“ hádala jsem. Sama jsem si tím nebyla jistá. Nechtěla jsem, vlastně jsem nedokázala uvěřit tomu, že jsem mohla být mrtvá. Že svět je jiný.

„Tak s tím já ti nepomůžu,“ odpověděl a zvedl se k odchodu. Starostlivost v jeho hlase byla ta tam. Zvedla jsem k němu můj vyděšený pohled a pro tentokrát jsem na jazyku neměla žádnou nadávku.

„Mohla by ses s tím, že tě napadl vampýr, pomalu vyrovnávat. Sice jsi celou tu dobu od toho večera strávila v kómatu, ale je dost dlouhá doba na vzpamatování.“ Jeho „proslov“ mi nedával smysl. Jak dost dlouhá doba? Vždyť se to stalo včera… Nebo ne?

„Moment. Jak dlouhá doba uběhla?“

„Hm, vlastně rok. To, že jsi byla celou dobu v kómatu, napomohlo tomu, že už nejsi pohřešovaná,“ odmlčel se, ale viděla jsem mu v obličeji, že ještě něco dodá. A já se bála, co ještě řekne.

„Před měsícem tě prohlásili za mrtvou.“

<< >>