2. kapitola

Jeanine

Vstřebávala jsem, co mi před pár vteřinami řekl. To není možné, to nemůže být… Tvář mi zkrápěly slzy, které pocházely z děsu uvnitř mě. Z hloubi mé duše se mi dral jekot, ale ven se nedostal. Moje hlasivky proti tomu protestovaly, a já tušila, že když neječím, tak je to jedině dobře.

„Hej, Růženko, já nevěděl, že tě to tak… sejme,“ ozval se z rohu pokoje stále ten samý hlas. Vampýří hlas. On je ještě tady?

Nepodívala jsem se jeho směrem, dál jsem pohledem propalovala peřinu a toužila v jediné; aby zmizel. Proč mi to musel říct hned? A navíc tak krutým a odměřeným tónem? Nemá duši?

Vzápětí jsem si sama odpověděla – ne, zřejmě nemá.

„Nech mě být. Anebo, víš co, než si odkráčíš, hrabátko, dej mi alespoň mobil,“ vyzvala jsem ho chladným hlasem, aniž bych vzala v potaz to, že mi kdykoli může vyhrožovat skutečnou smrtí, když nebudu dostatečně uctivá.

Jediné, čeho jsem se ale bohudík, nebo částečně i bohužel dostala, byl jeho ledový hlas.

„Máš ho na stolku.“ Pak zmizel, dřív, než jsem stačila alespoň poděkovat a práskl dveřmi. Nutno říct, že to se mnou docela otřáslo. Donutila jsem samu sebe, abych se několikrát nadechla a trochu se uklidnila. Bylo mi jasné, že ač tomu celé mé já odmítalo věřit, tak to co řekl ten vampýr (pořád mi nebyl ochotný sdělit své jméno) je pravda.

Všichni si myslí, že jsem mrtvá. Všichni, kromě vampýrů na tomhle hrabství. No, přiznejme si, že raději bych doopravdy byla mrtvá. Už jen proto, že nechci vědět, jaké mají se mnou plány. Brr, už i já na sebe pohlížím jako na jejich majetek.

Zavřela jsem oči a znovu se několikrát nadechla.

Pak jsem se natáhla pro mobil, který opravdu ležel na nočním stolku. Odemkla jsem ho a podívala se na datum. Bylo doopravdy 19. července, stejně jako tehdy. Pak následoval rok, který nebyl stejný, jak jsem se ještě donedávna domnívala – 2013 -, nýbrž 2014.

Měl pravdu.

A kromě toho, že jsem samu sebe konečně přesvědčila o pravdivosti vampýrových slov, jsem si všimla, že mám víc, jak tucet nepřijatých hovorů od Lily a dvakrát tak víc od mých rodičů. A ty zprávy…

Kruci, Jean, kde vězíš? L.

Jestli se zpozdíš ještě o pět minut, půjdu tě hledat! L.

Odpověz mi! L.

A dost. Volám tvým rodičům! L.

A pak od nich. Od mamky. Od taťky.

Zlato, volala nám Lily, prý jsi nedorazila na oslavu… Kde se touláš?

Jeanine, ozvi se!

Jeanine, přikazujeme ti, abys dorazila domů, okamžitě!

Jeanine, voláme na policii.

Nebyly to všechny zprávy, ani omylem. Ale já už prostě neměla to srdce, číst to. Jedna byla smutnější a bolestnější než druhá. Ani jsem si neuvědomila, že mi tečou slzy po tvářích, než mi jedna ukápla na obrazovku.

Plakala jsem. Plakala jsem pro ně, kvůli tomu, že si myslí, že jsem mrtvá. A taky kvůli sobě. Proč jsem zrovna já musela skončit takhle?

Sice zatím žiju, ale s vampýry, kteří by si mě nejradši dali jako svačinku. Nepřipadalo mi to jako výhra, ani v nejmenším.

Tak proč?


Brečela jsem dlouho, až jsem sama nevěděla, kolik času uběhlo. Nezajímalo mě okolí, ani celý svět. V mé hlavě vládl smutek spolu se strachem.

Až po nějaké době jsem zjistila, že už jen tak pofňukávám, protože moje slzné kanálky byly zřejmě prázdné – a já neměla co brečet. Stále jsem se opírala o rám postele, jako ostatně před pár hodinami, tuším, a čekala jsem… na co vlastně? Na zázrak?

No tak, holka, tady pláč nepomůže. Je čas se vzchopit a něco podniknout. Přinejmenším zjistit, proč tě nezabili.

Nejsem si jistá, jestli chci zrovna tohle vědět…

Chceš. Věř mi.

Musela jsem uznat, že ten hlas má pravdu (moment, byl to vážně cizí hlas nebo jen trpím samomluvou?). Chci to vědět.

Podívala jsem se po své dosavadní ložnici, což jsem za poslední dobu udělala už několikrát. Venku bylo zataženo, občas zapršelo, takže mi nezbývalo nic jiného, než neustále bloudit očima po pokoji.

Ačkoli ten vampýr předtím prohlašoval, že to je jeho postel a tím pádem zřejmě i jeho pokoj, nezdálo se tak. Až na modré závěsy to tu bylo všechno tak… načančané. Kromě pár obrazů a poličky s knížkami, to působilo hrozně neosobně. A navíc elegantně a moderně.

Rozhodně to nebyl pokoj dospívajícího muže. Moment, dospívajícího? Podle jeho nadřazenosti hádám, že mu bude tak dvě stě let a víc.

Fuu. Takže já, čerstvě plnoletá dívka, ležím v posteli dvě stě let starého chlapa (možná i staršího)?

Už jen tohle uvědomění mě donutilo se zvednout, přestat okounět a jít si sehnat vlastní pokoj. A jak tak uvažuju… I koupelnu.

Došla jsem k dvoukřídlým dveřím a opatrně je otevřela dokořán. Byly z masivního tmavého dřeva, ani ne tak těžké, jak vypadaly. Ústily na chodbu, která se s mým příchodem změnila z tmavé na světlou, když se rozsvítila světla. Senzorová světla? Na vampýry celkem moderní.

Šla jsem dál a zatím jsem minula dvoje dveře, než jsem se dostala ke schodům. Když jsem došlápla na první mramorový schod, měla jsem chuť vyjeknout. Nevšimla jsem si, že nemám ponožky, a že se tu vlastně celou dobu promenáduju v domácím pyžamu. A teď jen doufám, že mě nepřevlíkal zrovna ten vampýr.

Nechala jsem být oblečení oblečením a opatrně jsem sešla dolů, i když jsem pořád trochu nadskakovala kvůli neustálému chladu, sálajícího z každého jednotlivého schodu.

Posledních pár stupínků už jsem zimu skoro necítila, a tak jsem zrychlila. Navíc jsem si všimla koberce, ležícího metr od schodů. Pro mé studené nohy blaho.

Jakmile jsem došlápla do koberce, mým tělem projelo teplo, protože to byl opravdu rozdíl, oproti mé předchozí zkušenosti. Ruce jsem si založila na prsou, abych se ještě víc zahřála, přičemž jsem si nevšimla blížící se postavy.

„A, koukám, že se nám Růženka neutopila v tom jezírku slz, co naplakala do mojí postele,“ ozval se za mnou opět ten samý hlas, jako ráno. Mírně jsem nadskočila a otočila se k němu.

„Nemáš na práci nic jinýho, než děsit nevinný lidi?“

„Asi ne. Hm, možná tak jejich zabíjení,“ prohlásil zamyšleně a mnou projel nový, poměrně jiný chlad, než jsem znala. Tak tohle mi oznamovat nemusel. Zkoumavě jsem se na něj podívala a zahlédla v jeho očích ohníčky jízlivosti.

Tohle byla jeho pomsta – servírovat mi, s kým to přesně musím žít. S vampýry. Se stvůrami. Hrdlo se mi na moment zalklo, byla jsem neschopná se nadechnout, natož mu odpovědět nějakou trefnou a jízlivou poznámkou.

On to věděl – věděl, že mě to zraní, a co hůř, věděl, že mi tím vezme dech. Už jen kvůli tomu, abych mu dokázala, že nejsem zas až takový slaboch, jsem se sebrala a našla znovu svůj hlas.

„Hej!“ zavolala jsem na něj, když se chtěl zase otočit a jít.

„Ano, Růženko?“ odpověděl mi medově sladkým tónem, z kterého snad až ukapávala ironie.

Na moment mě znovu vykolejilo, že mi říká Růženko, ale rozhodla jsem se, že to s ním vyřeším jindy.

„Co můj pokoj?“

„Nechceš se nejdřív najíst?“ Ten ví, jak mě zaujmout. Nebo spíš moji pozornost. Navenek jsem ale nedala znát, jak velký mám hlad. Místo toho jsem otráveně zabručela: „Fajn.“

Vampýr se otočil a vydal se zřejmě směr jídelna, přičemž já musela pomalu běžet, abych mu stačila. Prošli jsme z haly skrz knihovnu, tuším a společenskou místnost, než jsme se dostali k našemu cíli. Nikdy jsem si nemyslela, že jídelna může být tak obyčejná, a přesto bylo vidět, že každý jednotlivý kousek nábytku musel stát majlant.

Doopravdy byla ohromující – a taky ohromně velká. Přes půlku místnosti se táhl dlouhý stůl, narychlo jsem tipovala, že tak pro dvanáct osob a víc, a hned vedle byl bar. Ze stropu visel nádherný lustr, jehož krása mi málem vyrazila dech.

Vampýr si nevšiml, že stojím zaražená přímo ve vchodu a pokračoval dál, směrem do kuchyně, navazující na tuto místnost. Když jsem se dostatečně vynadívala, tak jsem ho chtěla následovat, ale on mě zarazil a málem násilím posadil na jednu ze židlí.

„Udělám ti pozdní oběd. Doufám, že jíš všechno?“ zeptal se mě podezíravě, jako by předem tušil odpověď, ačkoli doufal, že řeknu ano. A já mu to málem odkývala, než mi došlo, že tu přece jen je taková maličkost.

„Uhm, já jsem tak trochu vegetarián.“ Očima jsem propalovala desku stolu, ale z kuchyně se ozval jen tichý povzdech. Ulevilo se mi, protože jsem se upřímně bála, že další část jeho pomsty bude obsahovat až příliš krvavý steak.

Nakonec přede mnou přistál, poněkud obyčejný, těstovinový salát. Po prvním ochutnání jsem zjistila, že dobrý těstovinový salát – a zřejmě neotrávený.

Vampýr se posadil naproti mně a já se na malou chvíli zděsila, že mě u toho jídla hodlá sledovat, než jsem si povšimla, že si vzal nějaký časopis.

„Nevěděla jsem, že vampýři čtou časopisy,“ prohodila jsem jen tak do vzduchu a nabrala si další sousto.

„Taky, že nečtou.“ Ten asi nebude zrovna upovídaný.

„Ale?“ zeptala jsem se.

„Výjimka potvrzuje pravidlo,“ pokrčil rameny a četl dál. Na malý moment jsem předstírala, že žvýkám, a zadívala se jeho směrem – samozřejmě úplně náhodou. Konečně jsem si ho, za toho půl dne, co jsem tady na hrabství vzhůru, prohlédla.

Uhlově černé vlasy, které mu mírně padaly do očí s modrými duhovkami, jak už jsem zmínila. Bledá pokožka, která se k němu docela zvláštním způsobem hodí. A pak, vypracovaná postava - bylo to vidět i pod tričkem, ačkoli, něco jsem si stačila prohlédnout už ráno, až taková jsem mrcha. A sice vypracovaná, ale správně štíhlá.

Musela jsem si přiznat, že je to rozhodně kus. Minimálně mezi lidmi by byl. Jak to chodí u vampýrů, jsem nevěděla. Moje myšlenky mě přiměly na chvilku zauvažovat, jestli mi do jídla vážně něco nepřidal – protože o něm bych za normálních podmínek rozhodně neřekla, že je hezký. Sexy, či tak nějak. Možná z vnější stránky ano. Ale uvnitř to byl nemachrovaný frajírek.

Vložila jsem si další sousto do pusy a konečně od něj odtrhla oči.

„Kontrola mého vzhledu dokončena?“ zabručel a otočil na další stránku. Na malý moment jsem ho začala podezírat, že si vůbec nečte, jen to používá jako záminku, aby nemusel pozorovat on mě.

„Možná,“ připustila jsem a lehce zčervenala. Oči jsem dál klopila k misce, která byla skoro prázdná.

„A jak jsem dopadl?“ zeptal se znova a odložil časopis. Tentokrát to byl on, kdo toho druhého sledoval. A musela jsem si přiznat, že jestli si mě prohlíží tak, jako já jeho, tak mi to možná i lichotí.

„Není to špatné,“ zamumlala jsem a odložila lžíci. Nedokázala jsem se na jídlo dál soustředit, navíc, už tam nezbylo skoro nic, takže to ani nevypadá příliš divně.

„Tak to se mi ulevilo,“ řekl ironicky a já znovu mírně zrudla. Konečně jsem se odhodlala zvednout k němu pohled, ale naštěstí už na mě nezíral.

Pak mou mysl zaměstnala další věc.

„My jsme tu sami?“ Nakrčila jsem obočí.

„Všimla sis toho brzo. Otec mi řekl, že tě mám seznámit s hrabstvím a základními informacemi, že k večeru všichni dorazí. Což je, zhruba, za dvě až tři hodiny.“

„Aha. A jakými informacemi přesně?“ ptala jsem se obezřetně.

„Kde jsi a kdo jsme – to už jsem ti řekl, což je to nejdůležitější. S domem tě seznámím během zbytku odpoledne. A mimochodem, už mě unavuje, jak pořád nevíš mé jméno a nerad bych byl korunovaný jako hnusná malá pijavice,“ odmlčel se, a když spatřil můj udivený výraz, ironicky se uchechtl, „což už se mi taky stalo. Jsem syn hraběte Valeria Haala, hraběte Waleského, Christian Haal. Hrabě Christian Haal, rozuměli jsme si, Růženko?“ dodal a věnoval mi zamračený pohled.

„Ano, pane hrabě Christiane,“ zamručela jsem otráveně.

„Ten titul není nutný,“ slevil opatrně a já si uvnitř oddechla. Pak se zvedl a otočil se k odchodu.

„A co já?“

„Co co ty?“ zeptal se s mírným úšklebkem, když ke mně otočil hlavu.

„Mě ses na jméno nezeptal. Není to náhodou slušností, zeptat se dívky na jméno?“

„Já už ho vím,“ odvětil s notnou dávkou jistoty v hlase a znovu se dal na odchod.

„Fakt?“ probliknul mnou malý záblesk naděje. Vážně už mi ta přezdívka začala lézt na nervy.

„Jistěže, Růženko,“ řekl a moje slabá naděje pohasla. Rozešel se pryč, jakoby si nevšiml, že tam sedím a z uší mi stoupá pára.

„Hej! Tak se nejmenuju!“ křikla jsem za ním, avšak on už mi nevěnoval skoro žádnou pozornost. Nakonec se už jen odněkud z chodby ozvalo:

„Odteď už jo!“

<<   >>