3. kapitola

Jeanine

Zaklepala jsem na dveře jeho ložnice, poté, co jsem se sama vymotala z bludiště vchodů a chodeb dole a vyšla schody. Nutno říct, že pantofle by mi vážně bodly.

„Hm?“ ozvalo se. Nervózně jsem se ošila. To má znamenat co?

„Můžu… můžu dál?“ zeptala jsem se nejistě.

„Hm.“ Ach, pán má nemluvnou. Znovu jsem se oklepala, rozhodně ne zimou. Zapudila jsem v sobě myšlenku, že ta jeho nejednoznačná odpověď mohla znamenat i ne a vešla. Ležel na posteli a zíral do stropu. Kdybych netušila, že je mytická bytost, dokázala bych na něj v tenhle moment myslet i jako na člověka. Vypadal tak.

Tak nevinně. Setřásla jsem ze sebe představu Christiana jako člověka a popošla blíž. Neměla jsem v sobě tu odvahu k tomu, abych si k němu přisedla. Mnohem lepší pocit byl, když jsem nad ním stála… a řekněme, že jsem alespoň slabě pociťovala, že nad ním mám nějakou kontrolu.

Dokud zase nezačne vypadat jako vampýr.

Uběhla nějaká doba, než se na mě zadíval a povytáhl obočí. Uznávám, bylo to divné. To ticho. Jenže já tak nějak čekala, až promluví. A to i přesto, že jsem to já, kdo něco potřebuje.

Nakonec jsem spolkla knedlík, tvořící se mi v hrdle a řekla:

„A co můj pokoj?“ Statečně jsem se na něj zadívala, ale on už zase zíral někam nahoru. Tentokrát jsem to byla já, kdo byl na místě s povytažením obočí.

„Co by. Necháš si tenhle,“ prohodil prostě, aniž by se obtěžoval se po mě vůbec mrknout.

„Já? Tvůj pokoj? Nech- Cože?“ vykoktala jsem zmateně. Obrátil oči v sloup. Ano, můj výstup zněl trapně – ale vážně, kdo by na mém místě měl normální reakci?

„Ano, ty můj pokoj nechat si. Ještě nějak ty to chtít zjednodušit?“

Zaplavila mě nenávist. Pořád tu byl strach, ale na moment jsem prostě zatoužila ho zkopat do kuličky. Ačkoli jsem věděla, že přesně to nedokážu a to nejen z mé fyzické stránky. Kdysi dávno jsem chodila s jedním ignorantem – nemělo to dlouhého trvání – a myslela jsem si, že většího idiota nelze potkat. Zřejmě jsem netušila, že existuje Christian.

„Ne, díky, hrabátko,“ zavrčela jsem, už dostatečně vzpamatovaná. Všiml si toho a začal se zvedat. Pak, najednou, dřív než jsem si uvědomila ty rozčilené plameny v jeho očích, stál přímo přede mnou.

Prudce jsem dýchala a srdce mi bušilo nehoráznou rychlostí. Ale než mě stihne zabít pohledem, protože, o to se očividně nažil, je tu ještě jedna věc…

„A co oblečení?“ zasípala jsem, i když nebylo proč. Vzduchu jsem měla dostatek, ale já se přesto nemohla přinutit dýchat.

„Máš ho ve skříni.“ Zasyčel mi do tváře a odvrátil se. Na malý moment jsem myslela, že se uklidnil, a nadechla se. Byl metr ode mě, což jsem považovala za ještě bezpečnou vzdálenost. Zamrkala jsem, abych neměla suché oči a odvrátila od něj jak hlavu, tak pohled.

A pak se to stalo.

Vrhl se na mě, přitlačil mě na zeď vedle nějakých dveří, až jsem se bouchla loktem o kliku a z jeho hrudi se ozval příšerný burácivý zvuk.

Dívala jsem se na něj a bála se, co bude dál. Pozoroval mě doslova jako kus masa, jako kořist.

Čekala jsem, že mě bude mučit, trápit jako hadrovou panenku, ať už by to vzal z jakéhokoli smyslu. On se jen nadechl a vyštěknul:

„Ukázal bych ti, že na syna hraběte se nevrčí, ale myslím, že si to nechám na jindy,“ odmlčel se a odtáhl se. Měla jsem znovu pocit, že je klidnější, ovšem, nemohla jsem to vědět jistě. Nechápala jsem, co ho donutilo jeho malou pomstu odložit, ale byla jsem za to ráda. Věděla jsem, že vampýři nezapomínají, ale ta slabá a křehká naděje tu je.

Ale přesto mi v hlavě hlodal malý červíček pochybností; proč?

Vzápětí mi odpověděl, i když ne zrovna rozsáhle a pochopitelně.

„Přicházejí.“

<<  >>