11. kapitola

Jeanine

„Takže…“ nadechla jsem se, když jsem bosými chodidly prokluzovala vlhkou trávou. Ještě stále bylo natolik teplo, aby mi to ochlazení připadalo příjemné. Podívala jsem se na Cala, který v jeho docela normálním oblečení – středně krátce střižené kalhoty, béžové barvy a k tomu černé triko – dělal to samé co já. K tomu se však ještě občas sehnul, aby utrhl něco tu a něco tam.

Až později mi došlo, že plete věneček ze sedmikrásek. Nad tím jsem se nevědomky pousmála. Tohle by Christiana například nikdy nenapadlo.

Po chvíli když se na mě Cal zvědavě podíval, mi došlo, že jsem ještě nedořekla načatou větu. Na tváři se mi utvořil slabý ruměnec, který mě dostatečně probudil ze snění.

„Takže, kolik je ti vlastně let?“ zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.



„Máš možnost dozvědět se cokoli a ty si vybereš věk?“ Mírně se zachechtal, než pokračoval.

„Doopravdy to chceš vědět?“ Zkoumavě mě pozoroval, jako by to byla až příliš děsivá informace, no já přikývla, připravená na cokoli. Došlo mi, že to bude vysoké číslo – jsou to vampýři, proboha. Naivní už jsem se, po těch necelých dvou dnech vzhůru, po jejich boku, odnaučila být.

„Vampýři dospívají – psychicky – v osmnácti. Nám třem je osmnáct už nějakou dobu, to znamená, že jsme dospělí. Ale ne plnoletí. Plnoletost se u nás zakládá na fyzickém vývoji, přičemž fyzicky se vyvíjíme mnohem pomaleji. Nejprve stejnou rychlostí, jako člověk, no v deseti se to zpomalí na co deset let, to jeden rok fyzického dospění. A vše se počítá od nuly,“ odmlčel se a zadíval se na mě, aby zjistil, jak moc jsem překvapená. Nešokovalo mě to tolik, jak bych sama čekala a jak čekal on.

Brala jsem to až s přílišným klidem. Bylo to dobře nebo špatně?

„Takže, kdyby tobě bylo sto padesát let, tak ti je fyzicky patnáct?“ ujišťovala jsem se, že vše chápu.

„Chytrá holka. Navíc, sekla ses jenom o deset let,“ pousmál se a uznale mě pozoroval.

„A v kolika dospějete fyzicky?“

„Na dvoustovce se to zastaví. A tehdy nás začnou považovat za plnoleté – když jsme fyzicky i psychicky dorostlí. Jedině Christian z nás tří té hranice už dosáhl.“

„Jemu je přes dvě stě let?“ vypískla jsem a dala si ruku přes pusu. Včera jsem to tipla dobře.

„Přesně dvě stě. Ne přímo na den, ale tak chápeš, ne?“ Přikývla jsem, jakože rozumím. Páni. Takže mám vážně co dočinění se staroušem.

„A Eve je kolik?“ zeptala jsem se pak.

„Té je o rok méně, než mě. Tedy, za měsíc bude. Sice je už dávno psychicky zralá, ale puberta s ní mlátí, jako kdyby byla čerstvá dospívající,“ zašklebil se. Všimla jsem si, že on se s Christianem a Eve moc nemusí. Asi jsem už chápala proč.

„A vašemu otci?“ dodala jsem vzápětí. Ihned jsem se zastyděla za svoji přílišnou zvědavost, ale to už se Cal nadechoval k odpovědi.

„Pět set,“ odpověděl mi, „a naší matce by bylo necelých čtyři sta padesát, kdyby…“ povzdechl si, aniž by dokončil větu. Jeho hraný úsměv na tváři bych mu nevěřila, ani kdyby začaly padat trakaře. Už jsem si domyslela, že její ztráta musela být pro všechny natolik bolestná, že jedině Cal je schopný o ní mluvit. A to jedině velmi, ale velmi útržkovitě.

Chlácholivě jsem mu sáhla na paži, abych ho utěšila. Nedal nijak najevo, že mě vnímá, ale ani mě neodstrčil, což jsem považovala za dobré znamení. Po krátkou dobu jsem jen kroužila prsty na místě, než jsem to vzdala a objala ho okolo ramen. Věděla jsem, že kdyby zvedl hlavu, spatřila bych v jeho očích více než jen stín vděčnosti.

Houpavým krokem jsme se procházeli orosenými stébly trávy, já ho pořád držela a on v ruce svíral skoro hotový věneček. Jako dva nejlepší kamarádi, kteří se za teplých letních dní procházejí ruku v ruce, jsme vešli do zvenčí bíle natřené stodoly. Stáje. A za nimi začínal koním volně přístupný výběh.

Když se nám do nosů dostal ten zdravý pach čtyřnohých zvířat, tak se Cal konečně probudil, odtáhl se a já zpozorovala, že se mírně usmíval. Netušila jsem, kde se to vzalo, ale mezi mnou a Christianem se za dva dny stalo něco neuvěřitelného; láska a nenávist zároveň. A mezi mnou a Calem?

Z jeho strany zjevně něco, co jsem nechtěla raději blíže zkoumat; natolik jsem se bála, že se to podobá lásce. Ale zároveň čisté kamarádství, které by normálně nevzniklo za dva dny a to ještě ke všemu necelé.

Věčnost. Tak dlouho jsem si připadala, že jsem na tomto hrabství a vlastně to byla pravda. Rok jsem tu strávila v kómatu. Ale vzhůru jsem tak krátkou dobu, že se to dá ještě i spočítat na hodiny, takže si neustále pokládám jednu jedinou otázku. Jak je to možné?

Mírně, snad nepostřehnutelně jsem zavrtěla hlavou, tak, aby si toho Cal nevšimnul a já nevypadala jako tichý blázen. Naštěstí ten zrovna vdechoval vůni koní a nevnímal nic, kromě sebe samého a jich.

„Tak co, ty milovníku, ocitáš se konečně v reálném světě?“ popíchla jsem ho a prošla se uličkou, kolem sedlárny a umývárny až k prvnímu boxu.

„No jo, vždyť jsem se jen zamyslel,“ zamumlal a došel ke mně. Já mezitím pozorovala zvědavou koňskou hlavu, jak bojácně vykukuje přes mříže. Nebála jsem se, dřív jsem nějakou dobu u koní pracovala, něco málo si ještě pamatuji.

„Tohle je Christianův kůň. Můj je vedle a otcův naproti. Eve zdědila matčiného, ale není ta z těch, která by byla neustále u koní. Takže, kdybys chtěla…“ naznačil a já na něj vykulila oči. To myslel vážně?

Jakoby mi četl myšlenky – a já ho začínala podezřívat, že opravdu ano – tak jemně přikývnul, než odvrátil zrak znovu ke koni před náma. Ten se trochu osmělil a začal se dožadovat nějakého pamlsku, což mi automaticky vykouzlilo úsměv na tváři.

Cal mi beze slova podal kousek mrkve, aniž bych se na něj byť jen otočila. Jen jsem jeho směrem houkla tiché ‚díky‘ a už natahovala, jako ve snách, ruku ke koni.

„Mimochodem, dávej si pozor, mívá ve zvyku občas mírně kousnout,“ varoval mě ještě obezřetně Cal. Já ho neposlouchala do té doby, než si mírně odkašlal. Zastavila jsem se a probodla ho očima. Blbá nejsem, a když mě trochu kousne, tak mi ruka neupadne, ne?

Konečně jsem prostrčila konečky prstů mříží tak, že měl kůň mrkev na dosah. Čekala jsem, až se odhodlá a opravdu to netrvalo dlouho. Obezřetně mě pozoroval, než se natáhnul, chmátl zuby po pamlsku, až mě jeho pysky zašimraly na dlani.

A pak se vše začalo odehrávat jako ve zpomaleném filmu. Kůň se ještě jednou natáhnul, štípnul mě zuby do prstu a pak se stáhnul do rohu, přičemž já měla pocit, jako by se snad i posměšně šklebil. Vytáhla jsem ruku zpátky s tím, že si ji dám pod studenou vodu, koneckonců, je to jen větší škrábnutí.

Otočila jsem se a narazila do kamenného těla svého doprovodu. Cal na mě zíral, konkrétně na moji velmi mírně krvácející ruku, s očima rudě žhnoucíma v té tmě, co tu uvnitř panovala.

Klid letního odpoledne byl tentam, místo toho ho vystřídal strach, stejný, jako tenkrát večer. Srdce mi bušilo skoro až v krku, nohy jsem měla jako z rosolu. Ale ještě se naštěstí dokázaly pohybovat.

Využila jsem toho a pořád sledujíc nebezpečí přede mnou, jsem se opatrně a velmi pomalu posouvala dozadu, dál od netvora. Dřív, než mi došlo, že tam jsou jedině dřevěné zdi a zamčené dveře, a tím pádem, že si to ještě zhoršuju, jsem už byla obklíčená.

Stála jsem opřená o tvrdou stěnu stáje a přede mnou čekala moje jistojistá byť ne smrt, tak rozhodně nepříjemná zkušenost. Calova hruď, sotva půl metru ode mě, vibrovala tím, jak vrčel. Jeho rty byly zkroucené do nepříjemného šklebu, skrz který jsem mohla vidět jeho prodloužené špičáky.

Jediné, na co jsem se zmohla, bylo myslet na svoji smrt a doufat, aby byla rychlá a bezbolestná.

Třesouc se jsem ještě slabě vypípla: „Pomoc!“

Pak jsem zavřela oči a čekala na temnotu, která ale nepřicházela. Raz, dva. Stále nic. Až když se ozvala dutá rána, tak jsem konečně vytřeštila svoje vyděšené oči. Přede mnou bylo prázdno a kolem mě lítaly dvě šmouhy. Jedna z nich byl určitě Cal a druhá… Christian?

Ujistila jsem se o své domněnce, když se přede mě postavil, aby mě chránil. Jeho bratr stál na druhé straně stájí, už zase normální. Měl zavřené oči, zhluboka dýchal s tváří zkroucenou do vyděšené grimasy a pěstmi sevřenými.

„Co jsem to proboha udělal. Co jsem to málem udělal,“ mumlal si dokola. Christian přede mnou si jen mírně povýšeně odfrknul a pak vyštěkl:

„Příště se hlídej, bratře. A teď zmiz.“ Mrkla jsem a než jsem tak udělala podruhé, tak jsem zahlédla mizející rozmazanou šmouhu.

Pak se Christian obrátil ke mně. „Nemáš zač,“ zašeptal rozhněvaným tónem, který jsem si ale právem zasloužila. Vzápětí se dal na odchod a já měla pocit, že jsem zaslechla, jak si mumlá něco jako „hloupá husa“. Byla jsem vděčná, že mě nazval takhle a ne ještě hůř.

Zírala jsem za ním, než opustil budovu stájí. Pak jsem se sesunula na zem, a s vědomím, že mi už podruhé zachránil život, jsem se nekontrolovatelně rozklepala.

<<  >>