12. kapitola

Jeanine

Po té události se pro mě čas stal jen pouhou kulisou mého života na hrabství. Vše, co jsem dělala, bylo spaní, čtení jedné a té samé knihy – pořád dokola - a někdy, když mi donesli tác s jídlem, tak jsem sem tam něco uždibla. Většinou jsem ale sotva zvedla zrak od knihy, abych se na tác podívala, natož abych něco málo pozřela.

Někteří by si mohli myslet, že můj plán bylo úmyslně zemřít hlady, ale ta možnost mě vůbec nenapadla. Jen mi to jídlo nepřipadalo důležité. Stejně jednou zemřu – ať už by to bylo hlady nebo zuby vampýrů, kteří mě tu drží, takže, nač se snažit si to prodloužit?

„Slečno, musíte něco sníst.“ Znovu, snad po sté, jsem zavrtěla hlavou. Dál jsem seděla na parapetě a opřená o zeď pozorovala dění venku. Mrtvo a pusto, snad jen občasně zafoukal vítr a ohnul stromy.

Dokonce i příroda neměla náladu na změnu. Nebo na radost. Tak proč já?

Otočila jsem hlavu, abych se podívala, zda služka odešla. Ještě jsem neslyšela kroky, no, vampýři chodí potichu a tak je snadné jejich příchod či odchod nezaregistrovat.

Pořád tam stála, s rukami v bok. Tác byl položený vedle na komodě a stejně jako ona, čekal na moji reakci. Samozřejmě jsem věděla, že to není logicky možné, ale má mysl si po několika dnech či týdnech s vampýry dokázala pravdu přetvořit už doslova v cokoli.

„Slečno, budu tady stát a pozorovat vás, dokud nesníte alespoň jeden kousek zeleniny!“ ozvala se po chvíli pobouřeně Elis. Zvedla jsem zrak k její tváři, nutno říct, že mírně pobouřené mým chováním. Pokusila jsem se o omluvný úsměv.

„Nemám hlad,“ řekla jsem. Ta věta už mi připadala podivně automatická a známá; žádný div, když ji opakuji skoro pořád. Málokdy se stane, že bych si doopravdy vzala do úst byť jen ždibec jídla.

Znovu jsem se zadívala z okna. Jako bych snad i slyšela přírodu, jak naříká za mě. Ale bylo to nemožné. Okno bylo zavřené, takže to byl jen další výplod mé bujné fantazie.

Koutkem oka jsem spatřila pohyb na cestě, vedoucí skrz upravený trávník. Stočila jsem tam zrak a vydechla, skoro nezpozorovatelně, no přeci. Kráčel po ní Christian s mně neznámou vampýrkou. Drželi se za ruce a dřív, než opustili mé zorné pole, se zastavili a políbili se.

Bylo to tu. Mé srdce, už takhle puklé na kousky, se znovu ozvalo. Pustila jsem závěs, aby skryl to, co jsem ani vidět neměla a zaklonila hlavu. Opírajíc se o zeď, jsem zavřela oči a z úst se mi vydral nelidský výkřik.

Mé nitro plakalo, duše uvnitř mě kvílela a já sama chtěla umřít. Byla mi jasná jen jedna věc; on to udělal schválně. Věděl, že mi tím ublíží a kromě bolesti tím sledoval ještě jeden cíl. Jen jeden další.

Žárlivost z mé strany. Byla tu, sžírala mě celou, jako kyselina. Kousek po kousku mě stravovala, až nezbylo skoro nic ve mně, co by nechtěla jeho s tou cizí vampýrkou okamžitě roztrhat na drobečky.

Hodiny nade mnou tikaly a ukazovaly mi tak, že čas má stále nade mnou moc a nezávisle na smutku běží dál. A já, zoufale sedíc a zadržujíc vzlyky, se mu příliš poddávám. Jemu a apatii.

Až rána, která se ozvala z chodby, mě probrala. Zamrkala jsem, abych zahnala nastupující slzy a zvedla hlavu. Elis tu ještě stále byla, pozorovala mě ustaraným pohledem a mumlala si něco pod vousy. Když si všimla, že opět trochu vnímám, dala mi ruku na rameno – tak jako já před nedávnou dobou Calovi – a konejšivě mě hladila.

Aniž bych o tom nějak rozhodla, skrčila jsem nohy a položila si na ně hlavu. Pak jsem se konečně vzdala a rozplakala se.

Po tolika dnech a možná týdnech – neměla jsem tušení, jak dlouhá doba už uběhla – apatie, smutku, nicnedělání a co především, strachu, jsem konečně povolila hrázi toho všeho a uvolnila se. Elis to na mě poznala a tak si sedla vedle mě na zem s tím, že mi dovolila se jí schoulit na hrudi.

Vzlykala jsem dlouhou, velmi dlouhou dobu jako malé dítě, ale pro tuto chvíli mi to bylo úplně jedno. Trhaně jsem se nadechovala a vydechovala, čekajíc, kdy dovnitř někdo vtrhne, například Christian a začne se smát – v jeho případě.

Ale nestalo se nic. Z vedlejšího pokoje se stále ozývaly rány, časem i vzdychy a výkřiky a mě to pobízelo k dalšímu a ještě horšímu pláči.

„Jen se vybrečte, děvče. Pomůže vám to vzchopit se,“ zamumlala mi do vlasů Elis. Poprvé jsem byla ráda, že je tak dotěrná a starostlivá, kdo ví, co bych bez ní dělala. Ani nevím, jak se to stalo, ale i po tom incidentě ve stájích, jsem byla schopná si ji oblíbit.

„Proč mi to udělal?“ zachraptěla jsem směrem k ní, velmi tenkým a slabým hlasem. Stále mi po tvářích tekly slzy a já je bezmyšlenkovitě nechala téct.

„Nevím, děvče, to opravdu nevím. On sám to neví, zdá se. Byl naštvaný, stejně tak, jako vy. A jen si to vybral jiným způsobem,“ odpověděla mi po chvíli klidným tónem Elis.

„Ale to ho přeci neomlouvá!“ Můj pokus o výkřik skončil opět marně. Jak dlouho jsem používala hlas jen na krátké výmluvy z jídla? Zřejmě déle, než jsem si myslela a podle toho taky moje hlasivky dopadly.

Beznadějně jsem zavrtěla hlavou a povzdechla si, na tvářích zaschlé cestičky od slz. Chuť jen takhle dál sedět a smutnit, jsem zahodila, ještě než mě stačila pořádně naplnit.

Podívala jsem se na Elis, když se nadechla k odpovědi na můj zpola výkřik.

„Ne,“ povzdechla si. „Neomlouvá.“

<<   >>