neděle 15. listopadu 2015

13. kapitola

Jeanine

Další samotou naplněný den začal, přičemž já jsem si ani nevšimla, že ten předchozí skončil. Ovšem tu palčivou samotu jsem pociťovala více, než kdy jindy, protože Elis tu dnes není. A celkově celý zámek působí tiše, kdo ví proč to tak ale možná bylo, protože je tak velký a já jsem zalezlá na samém konci budovy.

A na tom jsem plánovala něco změnit. A to hned.

S těmito slovy – či spíš s touto jen zdánlivě nebojácnou myšlenkou? – jsem se donutila zvednout a s jedním hlubokým nádechem přejít pokoj. Dalo by se říct, že když jsem se dotkla dveří a v hlavě se mi spustilo vše, co se přímo u těchto dveří odehrálo nebo spíš neodehrálo, se mi málem podlomila kolena.

Strachem, tužbou, ohněm, který mi proudil a koloval v žilách.

A pak jsem otevřela oči a rozrazila dveře a… Nestalo se nic. Vůbec nic, jakoby zámek opravdu byl prázdný. Žádné komentáře z boku od Christiana, něco co by zcela jistě obsahovalo mou zajetou přezdívku. Nic.

Překvapeně jsem zamrkala a zahnala tu část svého já, která toho chtěla využít a zalézt zpět do své ulity. Tak, abych nebyla zpozorována, jsem se plížila chodbou, no i přes mou snahu jsem měla pocit, že dupu jako slon.

V jeden moment se mi málem zdálo, jakoby snad i stěny měly oči a uši. Jako, kdyby se i ony zalykaly smíchem nad mou naivitou.

Krok co krok jsem se přibližovala k mému cíli. Aniž bych si uvědomovala chlad, který jako obvykle sálal z mramorových schodů, sešla jsem dolů a byla jsem v hale. A stále se nic nedělo. Kde jsou všichni?

Ani jedna má část, a že jsem sama nevěděla, kolik se jich uvnitř mě skrývá, by na moment neuvěřila, že jsem tu sama.

A dělala jsem dobře. Jeho kroky, záměrně hlasité, jsem uslyšela dřív, než promluvil.

„Růženka konečně vylezla ze svého úkrytu. Jaké to ale štěstí.“ Se syčivým nádechem jsem se pomalu otočila a věnovala mu vražedný pohled zpod svých přivřených víček.

„Ale, nepovídej, netušila jsem, že zrovna ty mě rád uvidíš!“ Rozplývavě jsem vykřikla a znovu se otočila, směrem k východu. Mířila jsem neznámo kam, možná do stájí a možná… Kdo ví. A sice mé poslední vzpomínky na stáje nejsou šťastné, no tentokrát už vím, čeho a koho se vyvarovat.

Jakoby mi četl myšlenky – a já jej začínala podezřívat, že toho schopen je – tak mi rychlostí světla zahradil cestu a přitiskl mě ke zdi.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zasyčel mi do tváře, tak nebezpečně blízko, až jsem byla v pokušení ji odvrátit. Ale vzchopila jsem se a rozhodla se ho trochu, i třebas jen mírně, podráždit.

„Odcházím. Už mě to tu nebaví, jak si noc co noc vodíš jinou štětku co pokoje, a samozřejmě dbáš na to, abys byl zcela tak potichu, abych se vyspala.“ Pokrčila jsem rameny a jednoduše se mu vyvlíkla, když nevědomky povolil stisk.

„Cože?“ vyklouzlo mu jen, a než se zmohl na něco jiného, já pokračovala.

„Slyšel jsi,“ odpověděla jsem mu líným tónem a přejela ho ani ne tak vražedným, jako spíš přemýšlivým pohledem, „odcházím. Víš, pokud chceš na svoji – podle tvého názoru, nikoliv mého – budoucí snoubenku zapůsobit, nevybral sis nejlepší způsob,“ dokončila jsem svůj proslov natolik sebevědomě, jak to jenom šlo.

No uvnitř jsem se klepala a srdce mi bušilo tak, že to muselo být slyšet kilometry daleko. A on to věděl. On to ví.

Jakoby myslel přesně na to samé, tak s mrtvým klidem v hlase prohlásil: „To neuděláš.“

Já jsem se zastavila, pár kroků ode dveří. Bylo jasné, nám oběma, že ve skutečnosti neutíkám a ani neodcházím. To bych si musela přinejmenším vzít nějaké věci. No, z mé strany to však byla výhrůžka, kterou kdykoli můžu splnit.

„Proč myslíš?“ Otočila jsem se.

„Protože si moc vážíš svého života na to, abys odešla,“ odpověděl a pozoroval mě, s hranou nepozorností, zpod přivřených řas.

Povytáhla jsem obočí a pozpátku došla těch pár kroků ke dveřím, načež jsem se o ně opřela a založila ruce na hrudi. „Mám to brát jako výhrůžku?“

Zasmál se chladným a nebezpečným smíchem, až mi přeběhl mráz po zádech. Tohle začíná sklouzávat do velmi nebezpečné situace, blýsklo mi hlavou.

„Ber si to, jak chceš. Ale vem na vědomí, že až odejdeš, tak už nebude nikdo, kdo by ti zachránil krk. A okolo zámku je hustý les, ve kterém přežijí jen ti-“

Přerušila jsem ho zdánlivě ledabylým mávnutím ruky a unikl mi slabý náznak hysterického smíchu. „Přestaň!“ okřikla jsem ho. Povytáhl obočí, načež mi obratem odpověděl.

„Mám přestat s čím konkrétně?“

„Moc dobře víš,“ zavrčela jsem na něj. Vzápětí se ke mně začal nebezpečně přibližovat a já neměla kam couvnout, proto jsem se ještě víc natiskla na ty dveře. Dýchala jsem zprudka a už jsem vůbec nebyla taková hrdinka, jako zpočátku.

Už mi bylo jasné, že jsme tu sami. A já si začala všímat, že to vůbec neprospívá situaci.

„Zdá se mi, že nevím,“ odpověděl a přemýšlivě se chytnul za bradu. „No tak, Růženko, pověz mi to.“

Jeho hlas, tak mámivý, tak medově sladký a přitom ostrý víc, než ta nejostřejší břitva. Stačilo málo, abych propadla jemu a jeho až příliš vábivému kouzlu.

Když jsem se neměla k odpovědi, vzal moji tvář do dlaní a zašeptal:

„Pověz mi, s čím mám přestat, Růženko.“

Po celou dobu mě probodával palčivým pohledem plným touhy a nebezpečí a já si neuměla vybrat, co z toho bych od něj přijala radši. Oba dva jsme dýchali zprudka a mezi námi proudila skoro živá energie, která by mohla každým okamžikem vybuchnout.

A než jsem té myšlence stačila zabránit, tak jsem ji v duchu vyslovila. Já chtěla, aby to vybuchlo. Aby se něco stalo. A i přesto, že pod slovem něco, se dá představit milion významů, já myslela jen na ten jeden.

Když jsem si uvědomila, jaké myšlenky mi momentálně váznou v mysli, zavrtěla jsem hlavou, abych se mu vykroutila, a mohla tak odvrátit zrak.

„Buď se začni chovat mile a miluj mě tak, jak máš; s úctou, láskou a něhou. Anebo toho nech. Ptáš se čeho?“ Vzdorovitě jsem zvedla hlavu a všimla si, že on má tu svou zvědavě nakloněnou na stranu, jakoby čekal, jaký udělám krok. A jak moc si mu naběhnu na meč.

„Té hry na lásku. Už mě totiž nebaví dál čekat, až se vzpamatuješ, protože to se zřejmě nikdy nestane. A trápíš tím nejen mě, ale i svého bratra, a zajisté sis toho všimnul,“ dodala jsem roztřeseným hlasem.

A jestli jsem čekala, že se omluví, tak už alespoň vím, proč mě vzápětí jeho rty na těch mých tak moc překvapily.

Syčivě jsem vtáhla vzduch do plic, a když jsem jej vydechovala, nemyslela jsem už na nic jiného, než na to, co se mnou on sám provádí. Natož jeho ústa, chutnající jako ráj.

On sám byl pro mě něčím nadlidsky dokonalým, i přes tu všechnu nenávist. Nedokázala jsem sama sobě bránit v těchto myšlenkách, ne teď a ne v tenhle moment.

Ach. Christiane. Ach. Ach.

Víčka se mi třepotala, když mi jemně skousnul ret a v mé hrudi se srdce třepotalo, jako ještě nikdy. Líbal mě přesně tak, jako v mých nejtajnějších snech a přesně tak, jak jsem to po něm žádala.

Vášnivé dotyky našich jazyků, tak jemné, tak dokonalé. Nešlo pro to najít ten správný pojem. Splynuli jsme v jedno a já už necítila touhu odejít. Chtěla jsem jen jedinou věc; jeho.

Když se odtáhl, já v očích jiskry zápalu vášně, jsem ho pozorovala a čekala, co bude dál. Tváře mi hořely, ale své myšlenky jsem nehodlala vzít zpět, ne, dokud vzápětí neřekl to, co neřekl.

„Spokojená, Růženko?“ odfrkl si a právě to kruté pohrdání v jeho hlase mě přimělo zvednout hlavu, pořádně se mu zadívat do očí a poznat to, čeho jsem si, opět, nevšimla dřív.

Hrál to. Celou dobu to hrál, a já si ničeho nevšimla.

U srdce mě zabolelo dřív, než jsem si plně uvědomila, co provedl.

„Ty…!“ vykřikla jsem zoufale a svezla se po dveřích na zem. Bojovala jsem s tím, abych mu neukázala svoji zranitelnou stránku, ale nedokázala jsem to. Nebyla jsem tak silná, jak jsem si myslela. A nejvíc mě oslabovala právě ta osudná láska k němu.

„Ano?“ ozval se nade mnou jeho nevinností protkaný hlas. Zvedla jsem hlavu a všimla si, že se ležérně opírá o jednu nohu a ruce má založené na hrudi.

V očích se mi leskly slzy, když jsem ze sebe namáhavě vypravila odpověď. „Už jsi skončil?“

On se jenom usmál a mě znovu zachvátil chlad, při jeho strojeném a děsivém úsměvu. A měl proč.

„Konec? Kdepak,“ odmlčel se a já se – právem – bála, co dodá. „Tohle je teprve začátek, Růženko.“


<<  >>

Žádné komentáře:

Okomentovat

Předem děkuji za každý komentář :)