15. kapitola

Jeanine

„Dá si Růženka něco k jídlu? Palačinky, například?“

„Ano, prosím!“ usmála jsem se dychtivě. Cal mi můj úsměv oplatil a otočil se zpátky k plotně.

Náš vztah se srovnal tak nějak sám. On se choval ostražitě, ale mile a já opatrně. Aniž by se jeden druhého na něco zeptal, oba jsme věděli, že mezi námi dvěma nikdy nic nebude. Já – i když by se to jednomu mohlo zdát podivuhodné – milovala Christiana. Ano, já sama jsem si tím nebyla jistá, navíc, pořád jsem se cítila ublíženě, ale po tom, co jsem ho dneska viděla… Pochopila jsem. Cala jsem ani nikdy nemilovala, takže bych mu tím zbytečně ubližovala. Calovi bych lhala a Christian… Nedokázala bych si představit, co by se stalo, kdybych skončila s jeho bratrem. Pokud teď nebyl zničený, tak pak by byl. Nenávratně.

Bylo pozdní odpoledne, svítilo sluníčko a já se snad poprvé za svůj „život“ tady na hrabství cítila opravdu dobře. Cal mi právě smažil palačinky k trochu pozdnímu obědu, zatímco já seděla u stolu a občas s ním prohodila pár slov, ale většinu času jsem spíš tak nějak přemýšlela.

Nad životem, nad tím, co všechno se stalo… A nad Christianem. Opravdu jsem v hloubi duše věděla, že ho miluju, ale to už bylo dlouho. Jen jsme oba měli problémy s tím, tomu uvěřit. V nás obou spíš přetrvávala bezduchá nenávist a já už sama ani nevěděla proč.

Byl na mě sice hnusný, ale ve skutečnosti jsem věděla, že mi mohl ublížit mnohem, mnohem víc. Navíc mi dvakrát zachránil život. Nebyl už tady žádný důvod, proč jej skutečně nenávidět. Sice jsem ještě nebyla připravená na život s ním – nebo aspoň ne tak docela – ale část mého já si byla jistá, že to chce jen čas.

„Haló, Růženko,“ ozvalo se přede mnou. Když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem před sebou zubícího se Cala. Jakoby dneska všechno okolo mě svítilo a zářilo, jakoby mi snad celý svět chtěl dát najevo, že všechno bude dobré – časem.

„Ano?“ usmála jsem se. Asi během mého „rozjímání“ uběhla delší doba, než jsem předpokládala.

„Podává se jídlo!“


Procházeli jsme se venku a jen tak si povídali. Tohle se mi líbilo. Konečně jsem se tu totiž necítila jako ve vězení.

„Jeanine?“ Cal se na mě podíval s tázavou jiskrou v očích. Ten má určitě něco za lubem.

„Ano?“

„Co takhle… Vyjet si na koních?“ navrhl nesměle. Zarazila jsem se. Je pravda, že zrovna koně mi chybí. Ale po tom, co se stalo minule…

„Neboj. K Zubatýmu se ani nepřiblížíš a navíc… Já…. Dokážu se ovládnout, kdyby něco. Tentokrát už ano,“ prohlásil pevným hlasem a ustaraně se na mě díval. Přikývla jsem, ale pak jsem si v hlavě znovu přehrála jeho větu a mermomocí se uchichtla.

„K Zubatýmu?“ nadzvedla jsem obočí. Cal se rozesmál.

„Jo, to je Christianův kůň,“ řekl, „ten co tě minule… Však víš,“ dodal opatrně. Pak si rukou prohrábnul vlasy a zadíval se do dáli. Byl docela roztomilý, když se snažil zakrýt nervozitu.

„Jo, tak to k němu sedí. K nim oběma,“ zabručela jsem. Calovi slabě zacukaly koutky.

„Takže?“ podíval se na mě tázavě. Povzdechla jsem si.

„No tak jo,“ zakoulela jsem očima, otočila se a vydala se ke stájím.


Cválali jsme. Vítr jakoby nás poháněl dopředu – Cala jsme nechali dávno za námi. Neznala jsem lepší pocit, bylo to, jako bychom si já a Myška – popelavě šedá kobylka, na které právě sedím – byly souzeny. Vlasy mi vlály do všech směrů, paprsky slunce, prosvítající skrz mraky, mi svítily do očí.

Vtom jsem zaslechla Cala, jak na nás volá. „No tak, Růženko, počkejte na nás přece!“ Zašklebila jsem se a zpomalila jsem, i když se mi nechtělo a čekala, až nás doženou. Tady mu jeho vampýří rychlost byla na dvě věci, tady jsem mohla mít navrch já.

Za chvíli byl Cal u nás a my se vydali pomalý krokem zpátky k panství.

„Kam ses tak rozběhla?“ zeptal se mě s udiveným úsměvem.

Pokrčila jsem rameny. „Ani nevím. Prostě se mi chtělo…“

Až příliš brzy jsme dorazili k bráně a následně ke stájím. Pocítila jsem osten zklamání, ale rychle jsem ho zahnala. Nechci mít špatnou náladu.

Zavedli jsme koně do stájí, začali je odstrojovat a čistit. Okolo stále ještě panovalo příjemné teplo, které patřilo k pozdnímu létu. Bylo ticho, až na občasné šustění slámy pod koňskými kopyty.

Bylo ticho až do té doby, než se z domu ozval výkřik.

Podívali jsme se s Calem na sebe a vyšli z boxů. Byla jsem zmatená a zrovna tak Cal. Poznala jsem na něm, že zřejmě slyší až k domu, ale nijak mu to nepomáhá. Vyšli jsme ze stáje směrem k domu, když jsme spatřili, jak se otevřely dveře – tedy, já to neviděla tak jistě, ale Cal ano – a z nich vyběhla, ba ne, přímo vystřelila nějaká dívka. Není to…?

„Eve,“ vydechl Cal. Během pár vteřin byla u nás a okamžitě na nás vychrlila všechny informace. Měla jsem problém její drmolení stíhat, ale to hlavní jsem pochopila. Hrabě leží na podlaze v jídelně a… nehýbe se.

Eve se celá klepala, a i když jsem i neměla zrovna v lásce, v tu chvíli jsem zatoužila ji obejmout a utěšit.

„Ach, Cale, Růženko, pojďte honem se mnou!“ dodala ještě a rozběhla se. Cal se podíval za ní a pak na mě.

„Nevadí, když tě vezmu do náruče, že ne?“ zeptal se opatrně. Nejistě jsem zakroutila hlavou a v tu ránu už mě držel. A pak jsme běželi. Zavřela jsem oči, aby se mi nezvedal žaludek, ale stejně jsem cítila, že skoro letíme.

V domě bylo ticho a skoro až mrtvo, ale já sama tomu odmítala uvěřit. Hrabě přece nemohl umřít. Prostě nemohl.

Vběhli jsme do jídelny – já už po svých – a uviděli ho. Opravdu ležel bez jakéhokoli pohybu na podlaze. Cal si k němu klekl a vzápětí se slabou úlevou v hlase prohlásil: „Žije. Zatím.“

<<  >>