16. kapitola

Jeanine

Stála jsem na svých rozklepaných nohách a držela Christiana za ruku. Kolik už uběhlo času? Hodina, dvě? Nebo jen pár minut? Čas pro mě teď neměl žádnou váhu, snad jen tehdy, když se jednalo o jeho život. O život hraběte.

„Poslyšte,“ ozvalo se a já polekaně zvedla hlavu. To jsem opravdu byla tak mimo? Podívala jsem se na doktora – ano, vampýři opravdu měli svého vlastního doktora, a to dokonce dvorního – a vyčkávala. Na verdikt. Na rozsudek.

„Hrabě Haal má velmi slabé srdce. Už jsem zažil – nebo mí předchůdci – i starší vampýry, ale přeci jen je v požehnaném věku. A obávám se, že ta nemoc, co-“

„Nemoc?“ přerušil ho Christian. Šokovaně jsem se dívala střídavě na hraběte, který ležel nehybně na podlaze – uznali jsme za vhodné s ním nehýbat – a na doktora. Hrabě je… nemocný?

„Vy jste o tom nevěděli?“ zamračil se. Jeho kamenná tvář byla ustaraná. „Hrabě trpí Vampýřím morem. Vzácná, a díky bohu nepřenosná, nemoc, která vzniká v těle starších vampýrů. Dosud nebyly objeveny žádné příčiny vzniku. Jediné, co víme, je, že je… smrtelná.“

Ruka mi vylétla k puse. Nedokázala jsem tomu uvěřit, že i bezchybní vampýři mají nemoci. A to smrtelné. Dokonale vyděšená jsem klesla na zem, podlomily se mi nohy. Slzy mi z očí kanuly po tvářích.

Nevídala jsem hraběte často. Neměla jsem možnost jej poznat. Ale stejně to pro mě bylo něco jako ztráta rodiče – byť neznámého a nevlastního. A milovala jsem Christiana, takže mě bolelo cokoli, co jeho.

Ani jsem se na něj nemusela dívat a věděla jsem, že je zničený. Cítila jsem to, skoro jako by to mnou vibrovalo skrz naše ruce. Stále byly spojené.

„Bohužel mám pro vás jednu špatnou zprávu,“ pokračoval doktor, i když ho skoro nikdo nevnímal. Ani Cal, který seděl naproti u zdi, ani Christian. Oba byli skoro jako sochy, nehybné a bez života. A já málem zapomněla, že tu nějaký doktor ještě je.

„Máme dvě možnosti. Můžu hraběte násilně vzbudit s tím, že po pár minutách může umřít. Riziko je tu téměř stoprocentní. Anebo můžeme čekat… Ale ani tehdy nemůžu zaručit, že ve spánku neumře,“ řekl doktor a já zalapala po dechu. No, myslím, že volba je jasná.

„Vzbudit,“ řekli jsme všichni tři najednou.

„Myslel jsem si to,“ pokýval hlavou doktor. Klekl si k němu a já radši vstala, protože jsem nevěděla, jak přesně ho chce vzbudit. Zabořila jsem hlavu Christianovi do hrudi a on mě chlácholivě začal hladit po zádech.

Vypnula jsem. Nevnímala jsem zvuky za mnou, protože jsem se příliš bála, jaké to jsou zvuky. Prostě jsem čekala. Stejně tak, jako posledních pár hodin. A bez toho, abych se podívala z okna nebo na hodiny, mi bylo jasné, že venku už je dávno tma.

Christian najednou ztuhl. Podívala jsem se na něj, na jeho tvář, z které doslova mrazilo. Chtěla jsem se vymanit z jeho objetí, bylo mi nepříjemné tu jen tak stát, zády k hraběti. Christian mě sice pustil, ale znovu chytnul moji ruku. Otočila jsem se a klekla si k tělu hraběte.

„Christiane,“ řekl chraptivým hlasem a otevřel oči. Byl slabý. Velmi, velmi slabý. Christian, klečíc vedle mě, mi ruku doslova drtil. Poznala jsem na něm, že ještě stále nevstřebal fakt, že jeho otec umírá.

Cal naproti seděl a držel otce za ruku, v očích neviditelné slzy. Ani nevím, jestli mohou vampýři plakat. Zavrtěla jsem hlavou a vyhnala tyhle myšlenky z hlavy.

„Otče,“ zašeptal Christian. Chvíli mi přišlo, jakoby se chtěl otce dotknout, ale pak se zarazil a stáhl zpět. Cítila jsem to, protože byl tak blízko mě.

„Christiane, synu,“ odmlčel se, „omlouvám se ti. Za všechno.“ Nikdo si nemohl být jistý, co tím hrabě myslí. Mluví snad o tom, že mu neřekl o nemoci? Nebo se omlouvá za své chování? To mohl vědět snad jenom Christian.

„To je v pořádku, o-otče. Já… odpouštím ti,“ řekl a hlas se mu zlomil. Toužila jsem po tom, utěšit ho, ale nenalézala jsem cestu, jak.

Hraběti sklouzla po tváři krvavá slza a zamotala se mu do vousů. Usmál se a otočil hlavu.

„Synu.“ Cal zvedl hlavu, snad jakoby si nebyl jistý, že mluví k němu. Stále svíral jeho ruku.

„Tobě se také omlouvám. Musel jsem být hrozný rodič po tom, co… Však víte. Vyčítám si to.“ Cal se na něj povzbudivě usmál.

„Není za co, otče. Možná jsi měl slabé chvilky, ale jinak jsi byl ten nejlepší otec a hrabě, který kdy mohl být,“ odpověděl. Dojalo mě, jaký spolu měli vztah. Takový já nikdy s nikým neměla.

Christian za mnou přikývnul. „Byl.“

Hrabě zavřel oči. Skoro jsem vykřikla strachy, ale nebylo třeba. Ještě se to nestalo, ne. Vzápětí je totiž znovu otevřel a tentokrát se díval na mě.

„Jeanine, i tobě bych se rád omluvil,“ řekl.

„Mně?“ vypadlo ze mě, až jsem se zastyděla. „Chci říct, za co?“

„Ano, tobě,“ zasmál se slabě. „Opravdu jsem se k tobě nechoval hezky. Myslím, že si někde uvnitř vzpomínáš,“ řekl, ale já byla zmatená. Vždyť jsem ho skoro nevídala…

„A chci ti jen říct, že z tebe bude skvělá hraběnka. Svůj názor, co jsem ti řekl, beru zpátky.“

„Hraběnka? Názor? P-prosím?“ vyhrkla jsem. Neměla jsem tušení, o čem mluví. Napadlo mě jediné – že už mluví z cesty. Ale i o tom jsem pochybovala.

Christian mi sevřel ruku, jakoby mi chtěl naznačit, že mi to poví později. Ale už bylo pozdě. Já svoji otázku vyslovila.

„Christiane, ona o tom ještě neví?“ zamračil se hrabě. O čem bych měla vědět? Za mnou se ozvalo povzdychnutí.

„Ne. Já… řeknu jí to. Slibuju,“ díval se na otce, ale já věděla, že to bylo zároveň i na mě. Slabě jsem přikývla. Najednou hrabě zakašlal. Doktor se tu zničehonic objevil, aby zkontroloval hraběte. Mně tím sice málem přivodil infarkt, ale rozdýchala jsem to. Kdy si konečně zvyknu na jejich rychlost?

„Kolik… mám ještě… času?“ ozval se sám hrabě. Doktor zavrtěl hlavou. Všem bylo jasné, co tím myslí.

„Dobrá tedy. Christiane, doufám, že ti je jasné, co musíš udělat, abys mohl převzít vládu. Věřím ti… synu.“ Naposledy se zadíval na své syny. Pak na mě. „Jeanine… dcero. Ukázala jsi mi svět z lidské perspektivy. Děkuji ti.“

Pak zavřel oči. A už je neotevřel. Slzy se mi už dávno koulely po tvářích jako hrachy. Nechtěla jsem věřit tomu, že si svět vzal zrovna jeho. Otočila jsem se ke Christianovi a nechala se jím obejmout. Čas byl krutý.

„Otče,“ zašeptal mi zničeným hlasem do vlasů. Zněl jako mládě, které předčasně vylétlo z hnízda. Myslím, že se tak i cítil. Sevřela jsem ho pevněji. Rozvzlykala jsem se mu do košile a nevnímala nic, než hrůzostrašný zvuk hodin, odbíjející v pozadí půlnoc.

<<  >>