17. kapitola

Jeanine

Pohřeb se konal prakticky den poté, rychle, v soukromí, jakoby každý chtěl ihned zapomenout. Ale k čemu to je, zapomínání? Má vlastní mysl v tom slově neviděla nijaký význam. A přece tu bylo něco, co se ve mně hnulo, jako když kapka deště dopadne na hladinu jezera, jakmile jsem zaslechla slovo zapomenout. Jako, kdyby hluboko uvnitř mě bylo něco, co jsem zapomněla. Něco důležitého.

Vítr mi česal vlasy jemnými, klidnými pohyby, směrem od obličeje. Černé šaty mi ulpívaly na tělo a i přestože byl teprve začátek podzimu, na nebi nebyla ani troška známky po slunci. I počasí truchlilo.

Neplakala jsem. Pohřeb byl oproti samotnému loučení zhola nic. Byla to jen kulisa samotného smutku, který si už včera odnesl kus mě. Kus nás všech.

„Růženko.“ Zvedla jsem hlavu. Kdy přesně mi přestalo vadit, že mi tak říká?

„Růženko, pojď. Už je po všem.“ Teprve až Christianův hlas, mě probudil a já si všimla, že pohřeb už je opravdu za námi. Opatrně jsem vykročila připadajíc si jako postižený, kterému amputovali nohu. Tak moc to bolelo. A to jsem ho ani neznala.

Stále tak přesvědčená, že jsi hraběte neznala.

Ale vždyť to je pravda!

Myslíš? Vždyť ti ještě Christian neřekl, co ti má říct.

Podvědomí se mnou bojovalo. Snažilo se mi naznačit pravdu, které jsem já nebyla schopna dosáhnout. Nebo snad nechtěla? Občas bylo lepší žít v nevědomí.

Pomalu jsme kráčeli přes trávník k panství, když mě Christian vzal za ruku a zastavil. Cal a Eve šli dál, aniž by si všimnuli, že my stojíme. Po chvíli mi došlo, že o tom možná věděli. Na chvíli se ve mně zvednula vlna hněvu. Všichni vědí něco, co já ne.

„Potřebuju si s tebou promluvit.“

„Teď, Christiane? Opravdu nevíš o vhodnější chvíli?“ Krutě jsem se ušklíbla. On ale jen zavřel oči a vydechl.

„Ano, Růženko, teď. Slíbil jsem to otci. A je lepší, aby ses srovnala se vším najednou, nemyslíš?“

„Jak to myslíš, srovnala?“ zeptala jsem se a nebála se dát najevo svoji zmatenost. Christian mě vzal za ruce, zadíval se mi do očí a promluvil.

„Jeanine, když ses probudila z kómatu… Neřekl jsem ti tak úplně pravdu.“ Vytrhla jsem se mu. Srdce mi bušilo v hrudi jako splašené.

„Neřekl pravdu? O-o čem?“ vykřikla jsem, ale vítr ubíral mým slovům na síle. Sledovala jsem Christiana, který vypadal zdrceněji, než kdy dřív. Pohledem jsem uhnula k sídlu, které vypadalo tak zničeně a opuštěně, jako ještě nikdy dřív.

„Nechceš se na to posadit?“ dodal ještě a mě bylo jasné, že to chce co nejvíc oddálit. Zavrtěla jsem hlavou, připravená na vše. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Dobrá. Před rokem, když jsem tě vytrhl z tvého lidského života, abych tě zachránil… Ano, opravdu jsi ztratila hodně krve a skutečně jsi byla nějakou dobu v kómatu. Ale nebyla jsi mimo celý rok,“ odmlčel se. Mě mezitím začala pomalu docházet pravda. Zavřela jsem oči, které zničehonic byly znovu schopné plakat. A taky, že mi vzápětí z oka vyklouzla slza.

Christian pokračoval. „Vzbudila ses prakticky po pár dnech. My tě zasvětili do našeho, vampýřího světa, tak jako teď. Nevím jak, ale časem, po pár měsících, sis na nás zvykla. Stala ses něco jako částí naší rodiny, byť jako člověk. My dva… My dva jsme se do sebe zamilovávali čím dál víc. Jen můj otec tě pořád nenáviděl, dokonce si tě odmítal představit jako hraběnku a moji manželku.“ Takže tohle měla znamenat slova, která mi včera hrabě řekl. Myslí se mi prohnalo porozumění, které následoval smutek.

„Takže mi chceš říct,“ přerušila jsem Christiana, „že já tohle všechno zapomněla? Jak?“

„Napadli tě.“ Tvář se mu zkřivila odporem a strachy, když vzpomínal. Pak otevřel oči a přešel ke mně. Jediným pohybem vzal moji tvář do dlaní a zadíval se mi do očí.

„Bože, Růženko, já měl tenkrát o tebe takový strach,“ zašeptal a já to viděla v jeho temných duhovkách. Zrcadlilo se v nich doslova všechno. Po tom, co mi teď řekl, jsem se ale cítila nahá. Jakoby mi někdo sebral všechnu jistotu, co jsem doteď měla. I přesto jsem neměla sílu na to, abych se mu vytrhla.

Sklopila jsem řasy a nevědomky si začala kousat ret. Christian ode mě poodstoupil, ale stále svíral moje ruce.

„Tak co se stalo? Kdo mě napadl?“ zeptala jsem se, pomalu dychtivá po informacích.

„Pořádali jsme ples, na oslavu našeho zasnoubení…“ Dech mi uvízl v hrdle.

„Prosím?“ Oči mi lezly z důlků, protože jsem nic takového nečekala.

„Jo, přesně tak. Proto jsem na tebe teď šel s nabídkou tak rychle. Doufal jsem, že si vzpomeneš… Ale nic takového se nestalo.“

Rázem se mi ho zželelo. Musel toho vytrpět stejně tak jako já, ne-li víc. I když to nic neměnilo na tom, že mi tohle všechno mohl říct dřív.

„Chápu… Pokračuj,“ zamračila jsem se.

„No, jenže, jak jsme ti tenkrát říkali – můj otec ovládá jen Wales. Jenže, v celé Británii je ještě Severní Irsko, Skotsko a Anglie. Další tři vampýří rody, kterým se, bohužel, nelíbí vláda mého otce. A přesně ti se propašovali na náš ples.“

„Co tím sledovali?“ Obočí jsem měla nakrčené, protože mi ještě pořád nedocházela pointa.

„Tebe,“ vydechl Christian. „Sledovali tím tebe, Růženko. Věděli, že jestli mi zabijí snoubenku, tak mi potrvá ještě dlouho, než si nějakou najdu. A já se musel oženit do měsíce…“

V hlavě mi to šrotovalo o sto šest. Chtěli mě zabít a získat vládu nad Walesem. Páni. Srdce mi bušilo, jakoby se to celé odehrávalo znovu.

„A co se tedy stalo?“ zeptala jsem se opatrně. Mluvila jsem potichu, protože vítr už zdaleka nefoukal.

„Někdy okolo půlnoci jsem se s někým zapovídal, už ani nevím s kým. A když jsem tě hledal, byla jsi pryč. Nemohl jsem tě najít ani telepaticky, víš? Řekl jsem to otci, který okamžitě narušil ples a poslal svoje poddané, aby pátrali všude. A pak, shodou okolností, objevil jednoho irského vampýra. Netrvalo dlouho, než nám všechno vyklopil. Když jsme tě našli, v lese, mimo panství, ležet v kaluži krve… Nevím, jaký trest stihl útočníky. Jediné, co mě tenkrát zajímalo, si byla ty,“ vychrlil ze sebe. Jeho oči byly zbarvené doruda, jak myslel na ten večer. Ruce měl sevřené v pěst a hruď se mu chvěla. Přešla jsem k němu a odrhnula mu vlasy z očí. Nedokázala jsem se na něj víc zlobit, protože mi zachránil život.

Rysy mu zjemněly a z očí se vytratila ta vražedná barva. Objal mě a usmál se.

„Nezlobíš se, že jsem ti o tom všem neřekl dřív?“ zašeptal.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jak bych mohla? Jen je to šok. Myslím, že budu potřebovat pár chvil o samotě. Abych se s tím srovnala. A ještě – jak se vám mě podařilo zachránit?“

„Nad tím si taky doteď lámu hlavu. Přinesli jsme tě do sídla, kde už v té době byl jen otec a naše rodina. Doktor tě měl u sebe téměř pět hodin, než nás k tobě pustil. A stále si pamatuju, jako by to bylo včera, když řekl: ‚Prošla si peklem. Dal jsem jí napít trochu svojí krve, ale jen tolik, aby ji to zachránilo. Předpokládám totiž, že finální proměnu budeš chtít provést ty, Christiane.‘.“

„Finální proměnu?“ vykulila jsem oči. „To znamená, že jsem…?“

Zasmál se. „Ne, nejsi. To bys poznala. Aby ses proměnila, i kdyby jen v dampýra, tak by ses, přesně jak řekl doktor, musela napít víc. To bychom ti neudělali,“ řekl. Docela se mi ulevilo. Přikývla jsem.

„A jak se stalo, že jsem to všechno zapomněla?“

„Doktor nás varoval, že s tak velkou ztrátou krve, odejde občas i část vzpomínek. Nikdo neví, proč, ale prostě… to tak je.“

Zadívala jsem se na Christiana. Vypadal, že toho upřímně lituje, toho všeho a já to chápala. Jenom mě tak nějak zvláštně mrzelo, že si v podstatě nic nepamatuju. Ale aspoň už jsem věděla, že není nic divného na tom, co se za posledních pár měsíců stalo – jak jsem se rychle zamilovala a ještě rychleji si tu zvykla… Já už sem totiž patřila. Jen si moje podvědomí muselo vzpomenout. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči.

Nevím, jak dlouho jsme tu stáli, napůl v objetí, ovíváni znovu se navracejícím vánkem, ale časem mi začala být zima. Já bych si toho snad ani nevšimla, ale když jsem se už poněkolikáté skoro roztřásla zimou, tak mi Christian pohladil záda a řekl:

„Pojď. Půjdeme do tepla.“

A tak jsme šli.

<<  >>