18. kapitola

Jeanine

V sídle bylo ticho. Ne, že by tu dřív nebylo, ale jasně tu byla znát nepřítomnost hraběte. Povzdechla jsem si. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci uvázat k takovému životu napořád. Navždy. Ale pokud miluju Christiana a chci zabránit masakru v celé Británii… Tak nemám na výběr. Přeci jen, někde venku žije i moje rodina a přátelé.

„Christiane.“ Zastavila jsem se. Otočil se a s pátravým výrazem v očích se na mě zahleděl.

„Mám ještě jednu otázku, ohledně toho všeho,“ řekla jsem a mávla rukama, aby pochopil, co tím myslím.

„Ano?“

„Jak jste to udělali, že když jsem se podruhé probrala z kómatu, tak můj mobil vypadal, jako kdyby ho rok nikdo nepoužíval? Že tam byly ty nepřečtené zprávy a tak…“ zamyslela jsem se.

Christian se rozesmál a já poprvé od včerejší noci zahlédla v jeho tváři stopu po uvolnění. „Tebe zajímá vážně tohle? Stačí mít chytré a vlivné známé, víš? Jako například hackery…“ Pobaveně se usmál. Přešla jsem k němu a zabodla mu prst do hrudi.

„Takže jste to věděli, že se probudím, aniž bych si něco pamatovala, že jo?“ Naoko jsem se zamračila.

„To bylo spíš pro jistotu. Ale dá se říct, že jsme to tušili,“ vysvětloval. „Ale máš pravdu. Byli jsme připravení na vše. Dokonce i hrát, jak moc tě neznáme a, v mém případě, nenávidíme,“ dodal s úšklebkem. Obočí mi vylétlo navrch hlavy.

„To mi chceš říct, že jste to všechno předstírali?“

„No, občas jsi mě docela štvala, to je pravda,“ odpověděl mi zamyšleně. Z legrace jsem ho bouchla do hrudi. Sice to skoro necítil, ale i tak mi to přineslo slabé uspokojení.

„Dobře, dobře, předstírali. Zezačátku jsem byl ale opravdu naštvaný. Ne na tebe, ale na sebe, že jsem to dopustil… A nechoval jsem se zrovna mile,“ zamračil se.

„A já snad jo?“ řekla jsem, což ho rozesmálo. Vzápětí jsem zívla. Minulou noc jsem nebyla schopná oko zamhouřit, takže i když se ještě ani nesetmělo, postel pro mě byla něco jako dar z nebes.

„Nevadí ti, že si půjdu lehnout, viď?“ usmála jsem se.

„Ne, jen jdi. Kéž bych taky dokázal na chvíli vypnout…“

Vtom mě něco napadlo. „Christiane?“

Otočil se na mě a nasadil si na tvář nucený úsměv. „Ano, Růženko?“

„Víš, po včerejšku nechci spát sama. Nechtěl bys mě doprovodit?“ Snažila jsem se, abych vypadala nevinně, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Jakmile se ke mně rozešel, tak moje maska povolila úplně.

„S radostí, madam.“ Přešel ke mně a bez varování mi podrazil nohy a vzal do náruče. Vykřikla jsem, ale objala ho kolem krku a zabořila hlavu do jeho ramene.

Cítila jsem, jak se rozběhl rychlostí, na kterou si snad nikdy nezvyknu. Bála jsem se závratí, takže dívat se, když letíme, nepřipadalo v úvahu. Teprve tehdy, když mi zašeptal do ucha moje jméno, jsem otevřela oči a postavila se na zem.

Do pokoje sahaly poslední paprsky slunce, které se nakonec přece jen ukázalo – i když těsně před západem. Mírně jsem zavrávorala, a tak jsem se radši opřela o zeď za mnou. Stále jsem byla oblečená v těch těsných černých šatech, takže jsem si nemohla povšimnout, že na mě Christian může oči nechat.

Lichotilo mi to. Uvědomila jsem si, že jsme spolu už určitě spali, takže mě o to víc mrzelo, že mi ty vzpomínky zmizely z hlavy spolu s krví. A napadl mě jediný způsob, jak nahradit to prázdné místo v mojí hlavě. Dosadit tam nové vzpomínky. Ještě lepší.

Christian ke mně přešel a bez varování mě začal líbat. Jeho zkušené rty se nebály ničeho, což jsem zakrátko poznala. Hrály jsme vášnivou hru, při které skončily moje ruce v jeho vlasech, aby si ho přitáhly ještě blíž a jeho ruce mi opatrně, snad bojácně rozepínaly zip šatů.

Rty mi přejížděl nad výstřihem a já nedokázala zabránit tomu, abych zavzdychala. Neznala jsem lepší pocit, než být v náruči Christiana Haala. Zavřená víčka se mi zachvěla, ale oči jsem neotevřela. Cítila jsem ho všude. Mysl jsem měla doslova vygumovanou, jediné, co jsem vnímala, bylo teplo jeho těla tisknoucí se na to mé. Zaklonila jsem hlavu, když se jeho rty přesunuly na můj krk. Christian otevřel ústa a špičáky mi přejel po tepně na krku. Místo toho, aby mě to vyděsilo, to ve mně vyvolalo další vlnu vzrušení.

Kdy se vrátil znovu k mojí tváři, aby naše rty spojil v jedny, přesunula jsem svoje ruce k jeho košili, abych začala zápolit s jeho knoflíčky – ovšem Christian to vyřešil jinak. Trhnul a košile byla ta tam.

„Zajímavý způsob,“ zašeptala jsem a on se zasmál. Opět mě políbil a tentokrát jsem si dovolila mrně otevřít pusu a pustit ho dovnitř. Neubránila jsem se myšlence na to, že když je jeho jazyk takhle šikovný v mojí puse, tak jaké to musí být, když ho používá jindy. Christian, jakoby mi v tu chvíli četl myšlenky, mi do úst zašeptal něco jako: „Uvidíš.“

Zachvěla jsem se a slabě se prohnula, když mi jeho ruce sjížděli po zádech. Byl to dokonalý pocit.

A než jsem se nadála, tak byly i moje šaty dole. Kdybych nevěděla, že už mě nahou viděl, zčervenala bych. Tentokrát jsem se naopak ještě svůdně usmála, když mě pozoroval a oblízla si rty jazykem. Zdálo se však, že mu výhled nestačí, protože jsem hned vzápětí cítila, jak se jeho prsty dobývají pod ní.

Prsty mi kroužil kolem bradavek a já znovu vydechla. Cítila jsem, jak pod jeho dotekem vlhnu.

A pak byla podprsenka pryč. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale otřela jsem se svými ňadry o jeho hruď a přiměla ho tak zavrčet. Ruce jsem mu hodila kolem krku a zadívala se mu do temných očí.

Oblízla jsem si rty a cítila, jak se jeho ruce přesouvají dolů po mých zádech, až k mým kalhotkám. Pohladil mi zadeček a zatahal za krajku, až sjela o pár centimetrů dolů.

„Tak takhle by to nešlo,“ pokárala jsem ho. Jednu ruku jsem nenápadně položila pod jeho opasek, přejela přes bouli na jeho kalhotách a řekla jsem: „Teď si na řadě ty.“

Jeho ruce, stále na mých kalhotkách, mě štíply a já vykřikla. A možná, že ten výkřik ve mně probudil vzpomínku, kterou jsem ukryla hodně hluboko. V hlavě se mi ozvaly varovné signály a moje nálada byla pryč.

Christian si ale ničeho nevšiml a líbal mě dál na rty a na bradu. Zároveň si rozepínal opasek v reakci na to, co jsem řekla. Byl roztoužený a vzrušený, přesně tak jako… s nimi.

Skousla jsem si ret a odvrátila hlavu, aby pochopil, že už nechci. On však jen přesunul ústa na můj krk, úplně nevšímavý k mým pocitům. Já se zamračila a odmotala svoje ruce od něj. Odstrčila jsem ho nebo se o to alespoň pokusila. Sice byl vampýr, ale přeci jen cítil můj odpor. Poodstoupil ode mě, zmatený.

Já však byla naprosto bdělá. V hlavě už jsem neměla prázdno a ani jeho polonahé tělo. Místo toho tam byla ta jedna vzpomínka – z doby „po útoku“ -, která z mojí hlavy zmizet nemohla. Jen teď vyplavala na povrch.

„Christiane?“ pípla jsem. Trápilo mě to tolik, že jsem rázem zapomněla i na to, že jsem před ním napůl nahá. Snad jen automaticky jsem přesunula svoje ruce na hruď, abych zakryla vše, co jsem dosud vystavovala. Jako nějaká husa. Styděla jsem se.

„Když jsi říkal, že jsi mě nepřestal milovat… Proč sis k sobě do pokoje vodil ty holky?“ Bojovně jsem vystrčila bradu, abych si zachránila ještě i ten poslední zbytek úcty, co jsem měla.

Nedívala jsem se na něj, ale i periferním pohledem jsem spatřila, jak ztuhl. Pak ke mně přešel a položil mi ruce na ramena. Najednou mi však jeho dotyk připadal cizí.

„Růženko, já…“

„Nesahej na mě!“ zasyčela jsem na něj a setřásla ho. Probodávala jsem ho pohledem.

„Promiň. Já nechtěl…“ šeptal a sklopil oči.

„Takže je to pravda. Říkal jsi mi, jaká jsem mrcha a přitom jsi to byl ty, kdo za mými zády šukal s nějakýma… děvkama,“ odfrkla jsem si. Nebyla jsem naštvaná. Jenom jsem se cítila tak zrazeně a hlavně potupně, jako ještě nikdy.

„To bylo jen jednou, přísahám! Chtěl jsem tě přinutit žárlit…“ bránil se. Dívala jsem se na něj a viděla, že toho opravdu lituje. Někde uvnitř mě jsem mu věřila a chápala ho, ale… Ranil mě, jako ještě nikdy. Zrovna teď jsem měla chuť mu ublížit úplně stejně. Jenže mi na našem vztahu až příliš záleželo na to, abych mu to oplatila stejnou mincí. Takže jsem si musela vystačit jenom s tím, že ho seřvu. A třeba si tím ulevím.

„Mě nezajímá, kolikrát to bylo! A jsou mi u prdele tvoje důvody! Jdi se vycpat, Christiane!“ křičela jsem tak, že to museli slyšet i stromy venku.

„Růženko, prosím…“ řekl slabě. Dívala jsem se na něj a viděla chlapce, který ztratil i tu poslední jistotu v životě.

„Ne!“ vykřikla jsem, než mi selhal hlas. „Potřebuju si to všechno srovnat v hlavě, než ti budu schopná odpustit. Teď běž pryč, Christiane.“ Chvěla jsem se, jak zimou, tak i studem.

Vypadal, jako by chtěl ještě něco namítnout, ale já ho zarazila. „Prosím.“

„Tak fajn. Já si půjdu. Ale až se uráčíš mě konečně vyslechnout, tak už možná bude pozdě,“ zavrčel a otočil se. Opřená o zeď jsem ho mlčky sledovala, jak prochází dveřmi. Mohutné prásk, při kterém jsem slabě nadskočila, bylo, jakoby rozdupal moje srdce na kousíčky.

Jsme si my dva vůbec souzeni? Pomyslela jsem si. Odpověď však ležela ve ztracenu.

Aniž bych z podlahy sebrala byť jen jeden kousek svého oblečení, zalezla jsem si pod peřinu a nechala volně téct slzy, které celé odpoledne čekaly, až je pustím ven.

<<  >>