neděle 15. listopadu 2015

19. kapitola

Jeanine

Probudil mě dotek na mých nahých zádech. Nejprve jsem sebou jen cukla a otočila se. Ale když jsem zamrkala, uviděla jsem na levé půlce svojí postele Cala.

Přitáhla jsem si peřinu k tělu a chtěla na něj zaječet, ať vypadne – vždyť jsem nahá, proboha – ale Cal mi dal ruku k puse a naznačil, ať jsem zticha. Zamračila jsem se, ale poslechla ho.

Cal dal ruku pryč a uvolnil se. „Buď prosím, zticha. Christian je sice venku, ale stejně by nás mohl uslyšet.“

„Cale! Co ty tady děláš? V mojí posteli?“ zasyčela jsem na něj konečně. Jeho tvář se stáhla do výmluvného úšklebku.

„Potřebuju si s tebou promluvit, dokud není nablízku on,“ řekl a kývl směrem k oknu. Pochopila jsem, koho má na mysli.

„A Eve?“

„Té je všechno jedno.“ Mávl rukou, ale v jeho čích jsem zahlédla starostlivé jiskřičky. Trápilo ho, že jeho starší bratr se umí chovat jako namyšlený idiot a jeho mladší sestra se zase utápí ve smutku. Chápala jsem ho.

„Když myslíš,“ pokusila jsem se usmát a dát mu najevo, že jsem v pohodě. Komu záleželo na tom, že jsem nebyla?

„Jeanine, nehraj to na mě,“ pohrozil mi a na okamžik to vypadalo, že mě chce utěšit. Pak ale ruku nechal spadnout zpátky dolů, protože si nebyl jistý, jestli zrovna teď toužím po něčím doteku.

Moje podvědomí se uchechtlo. Samozřejmě, že toužíš. Ale ne od Cala, co?

„Já vím, jak ti je. Neslyšel jsem všechno, ale jako každý vampýr trpím telepatií. A bráška si nehlídal myšlenky, když byl naštvanej. Takže všechno vím, hm?“

Protočila jsem oči v sloup. Telepatie. Pro někoho zázrak, pro mě způsob, jak někomu otrávit život.

„A být v jiný situaci, řekl bych, ať se na toho kluka z vysoka… ty víš co,“ ušklíbl se. Pak si povzdechl a pokračoval: „Ale bohužel je to můj bratr, který jen díky otcovo obratnosti a vychytralosti nemusel převzít vládu. Bohužel, teď nemá na výběr. A já si myslím, že těžko najde lepší hraběnku a manželku, než jsi ty.“

Dívala jsem se všude jinde, než do jeho zlatavých očí. Bylo mi jasné, že má pravdu. Jenže uvěřit té pravdě a poddat se jí, to už je něco jiného. Složitého.

„Díky. Beru to jako poklonu,“ šťouchla jsem ho do ramene. Cal se neubránil lehkému smíchu. „Jenže… já nevím. Nevím nic. Když už jsi taková rozumbrada, tak jak to mám udělat? Jak to s ním mám vyřešit?“

„Rozumbrada… Díky. To si zvolím jak novou přezdívku na facebooku,“ zakřenil se. Mně bylo ihned jasné, že se vyhýbá odpovědi, za každou cenu.

„Cale,“ povzdechla jsem si. Podíval se na mě a zvážněl.

„Tak dobrá. Nejsem přes tohle znalec, ale pokusím se ti pomoci.“ Prohrábl si rukou vlasy, nejistý sám sebou a svými radami. Přátelsky jsem se na něj usmála.

„Díky. A teď, Cale… Byl bys tak laskav a nechal mě vyspat? Nezapomínej, jsem jenom člověk,“ řekla jsem s nepatrným ušklíbnutím, a jako na zavolanou zívla.

Než jsem stačila zavřít oči, postel byla zase jenom moje. Otočila jsem se zpátky na druhý bok a usnula s úsměvem na tváři, bez jakýchkoli myšlenek na předchozí večer.

***

Podruhé jsem se probudila, až když sluneční paprsky líně prokukovaly skrz mraky. Nebylo úplně zataženo, ale ani jasno. Metaforicky řečeno; život se konečně začínal ubírat k lepšímu. Sice pomalu, ale jistě. Nebo tak nějak se to říká, ne?

I přesto jsem se neubránil krátkému povzdechnutí. Nevěděla jsem si rady. Neznala jsem část svých vzpomínek, které budou pro můj život dost významné. Připadala jsem si tak… ztraceně. Jako bych stála někde v davu, kde je hlava a hlavě a snažila se najít svoje srdce, které bych následně našla rozdupané na kousíčky.

Nevěděla jsem, jestli to nějak jde, ale byla jsem rozhodnutá získat svoje vzpomínky zpět. Cal přeci mluvil o telepatii. Musí to nějak jít. Prostě musí.

Už zase jsem cítila slzy deroucí se mi do očí, ale rozhodla jsem se, že nechci brečet. Ne teď a tady, navíc kvůli něčemu tak… obyčejnému. Nadechla jsem se a rozhodla se vstát. Čerstvý vzduch mi možná pročistí hlavu.

První kroky jsem udělala jen váhavě, protože jsem moc nevěřila svým ztuhlým nohám. Když jsem se přiblížila ke dveřím, zčervenala jsem, když se mi vybavil včerejší večer. Jakoby tu byl Christian znovu se mnou a dělal přesně to samé, jako včera. Ach.

Dost! Okřikla jsem se. Ohnula jsem se na podlahu pro podprsenku a bezmyšlenkovitě si ji oblékla. Pan následovaly moje staré, potrhané džíny, ještě z domova. A tričko bez výstřihu. Tak. To mi pomůže nemyslet na včerejší večer. Jemu snad taky, kdyby mě viděl.

Když jsem procházela kolem dveří do Christianova pokoje, sužovaly mě nezodpovězené otázky. Všechny do jedné se týkaly toho, co všechno už jsem v tom pokoji zažila. Nebyla jsem si však jistá, jestli na ně chci znát odpovědi.

Náhle se ve mně probudila zvědavost. Nešlo o ty otázky, ty už jsem skoro zapomněla. Spíš mě zajímalo, co si skrývá ten pokoj. Christianův pokoj. Cítila jsem, že to je něco jako jeho duše. Kdybych nahlédla, třeba bych byla schopná mu lépe porozumět. Bála jsem se ale, že kdybych to udělala, tak už bych neměla šanci, jak to domino mezi námi znovu postavit. Moc dobře jsem věděla, že by se už navěky kácelo.

Povzdechla jsem si a odtrhla pohled ode dveří. Možná někdy jindy a v jiné společnosti. Tak zněla moje útěcha.

Všude bylo ticho a mě poprvé za tu dobu, co tu jsem napadlo, nač mají tak velké sídlo (tedy, možná mě to napadlo už před kómatem, ale kdo ví. Na to si totiž jaksi nevzpomínám). Přece musejí mít i jiné poddané, příbuzné nebo přátele, kteří s nimi bydlí. A i kdyby tu nežili, tak je musí aspoň občas navštívit.

Zamračeně jsem scházela z mramorových schodů, jejichž chlad už mě ani nepřekvapil. Něco mi tu nehrálo a já byla připravená přijít na to, co.

Do kuchyně jsem došla, ani jsem nevěděla jak. Okamžitě mě do nosu udeřila lahodná vůně snídaně a s ní i pach… železa. Než jsem si stačila uvědomit, co cítím, spatřila jsem Christiana, jak popíjí ze sklenice na víno něco rudého. Vzápětí mi došlo, že víno to opravdu nebude.

„Dobré ráno a… dobrou chuť,“ zareptala jsem a čekala, jestli odpoví. Christian pomalu zvedl hlavu od novin a zabručel: „Ale, Růženka. No to se podívejme, ona se mnou mluví!“

„Já tě slyšela, víš?“ zamumlala jsem celá rudá. Odpověděl. Jak nečekané.

Ale zdá se, že není naštvaný, podotklo moje podvědomí.

Nebo to jenom hraje. A taky dělá, že se včera nic nestalo!

Ty se chováš úplně stejně.
Pravda.

„Je tohle nějakej novej způsob, jak okouzlit holku – spálená snídaně?“ řekla jsem, když jsem ucítila pach spáleniny.

„Vidíš to. Nevěděl jsem, že by tohle nějakou holku mohlo dostat… Díky za tip.“ Když jsem slyšela, co řekl, propukla u mě bouře pocitů. Žárlivost, vztek a mírné pobavení.

„Christiane,“ vydechla jsem otráveně a hnala se vypnout sporák. Hm. Zdá se, že smažená vajíčka budou opravdu… smažená. Jala jsem se to vyhodit, ale Christian mě zadržel.

„Nevyhazuj to. Dáme to psovi.“ Šokovaně jsem se na něj otočila. Oči jsem měla až navrch hlavy, neschopná uvěřit tomu, co řekl.

„My – chci říct, vy máte psa?“

„Ano. My máme psa,“ řekl tónem, který vypadal až příliš, jakoby mluvil k pětiletému dítěti. Založila jsem si ruce na hrudi a čekala.

„No dobrá, dobrá,“ odmlčel se a odstrčil prázdnou skleničku na pult. Raději jsem nechtěla vědět, kde tu krev vzal. „Koupil jsem ho včera. Dárek na usmířenou?“ zamumlal a podíval se na mě zpod řas. Nezabránila jsem tomu, aby se mi v tu chvíli nerozbušilo srdce a nepodlomila kolena. Věděl, jak na mě.

„Christiane Valerie Charlesi Haale!“ Přešla jsem k němu a píchla ho prstem do hrudi. „Opravdu si myslíš, že mě obměkčí jedno. Pitomý. Štěně?“ zavrčela jsem natolik, jak jen obyčejná lidská holka může.

Christian na mě šokovaně zíral. Jako bych mu právě oznámila, že se stěhuju na Mars – sice bych to ráda udělala, ale myslím, že si ještě počkám. Přece jenom, marťani nejsou tak hezký, jako jeden jistý vampýr.

„Co je? Co jsem řekla?“ nadzvedla jsem obočí.

„Moje jméno. Řeklas moje jméno,“ šeptal a dál na mě koukal jako na zjevení.

„No a?“

„Růženko, já se ti představil celým jménem jen jednou jedinkrát. Ještě před kómatem.“ Došlo mi prakticky ihned, na co myslí. Otevřela jsem pusu nevěřící vlastním očím. Já si něco pamatuju!

„Víš, co to znamená, Růženko?“

Samou radostí mi vhrkly do očí slzy. „Jo. Jo,“ mumlala jsem, štěstím bez sebe. Plně mi nedocházelo, jak je to možné, ale jasné bylo jedno. Christian ví, jak i navrátit vzpomínky.

Aniž bych to nějak promyslela, objala jsem Christiana kolem pasu. Ztuhl, ale já si toho nevšímala.

„Díky.“

„Jenom pro ujasnění,“ řekl, když se z něj napětí vyprchalo, „děkuješ mi za to štěně nebo za vzpomínky?“

„Štěně jsem ještě neviděla. Nemám hmotnej důkaz,“ zamumlala jsem mu do košile. Skoro jsem viděla, jak se usmívá.

„Ale je mi odpuštěno, viď?“ Naléhavý a prosebný tón v jeho hlase nešel přeslechnout. Chvíli jsem nad odpovědí uvažovala, protože tuhle otázku jsem si pokládala skoro neustále. Věděla jsem, že mu jsem schopná odpustit… Ale promluvit si musíme. Bez toho nevím, jestli bych to dokázala, ať už ho mám sebevíc ráda.

„To si ještě promyslím. Ale nemysli si, že to půjde takhle snadno!“


<<  >>

Žádné komentáře:

Okomentovat

Předem děkuji za každý komentář :)