20. kapitola

Jeanine

Našpulila jsem rty a zvedla štěně do vzduchu. Psy jsem odjakživa milovala. Tenhle měl bílý flíček kolem oka, jinak byl celý černý. Byl to labrador, ještě beze jména. Byl roztomilý. Hezký. A byl můj!

„Tak co?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a přivinula si štěně na hruď.

„Co co?“

„No, líbí se ti?“ zeptal se Christian, stojíc opodál s rukama v kapsách. Obrátila jsem oči v sloup nad tou otázkou.

„Ne, nelíbí a přesně proto ho chovám v náručí,“ zabručela jsem. Na blbou otázku blbá odpověď.

„Tak počkej, já ho klidně dám zase pryč, když je ti ta moc obtíž…“ natáhl ruce, aby si ho vzal.

„Nesahej mi na mýho psa!“ zavrčela jsem na něj a uhnula. Christian se jenom zasmál a v očích mu hrály pobavené ohníčky. Ale bylo tam ještě něco. Odstín starosti a obav. Věděla jsem moc dobře, proč tam ty stíny jsou. Nadechla jsem se a dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla.

„Takže se ti líbí,“ konstatoval s úšklebkem na tváři. Byl až moc sebevědomý, tupec jeden.

„No jo,“ přiznala jsem. Samozřejmě, že se mi štěně líbilo. Vsadím se, že tohle poradil Christianovi Cal. Usmířit si mě pomocí dárku. Zajímavý způsob… ale to nic nemění na tom, že si musíme promluvit.

„A už máš pro něj jméno?“ zeptal se ledabyle, ale já tušila, že moc dobře ví, že se chci bavit o něčem jiném. Povzdechla jsem si.

„No, pár mě jich napadlo. Co třeba Monty?“ navrhla jsem a zkoumavě se na něj zadívala. Přikývl.

„Proč ne,“ pousmál se. Ještě chvíli jsem Montyho držela v náručí a drbala ho za ušima, ale pak jsem ho pustila na zem. Ten rozhovor nemůžu odkládat navěky. I když to zní jako dobrý nápad.

Přešla jsem k Christianovi a opřela se mu o hruď. Tak moc jsem toužila mít všechno za sebou, jen tak to bezstarostně hodit za hlavu a jenom být s ním. Ale nešlo to.

„Jeanine.“ Zvedla jsem hlavu, zčásti zvědavá, zčásti překvapená, že řekl moje jméno.

„Já… Chci se ti omluvit. Choval jsem se neomluvitelně, bezdůvodně jsem ti ubližoval, a když jsi mi to vmetla do tváře, tak jsem ti to ani nevysvětlil.“ Bůhví odkud vytáhl kytici. Jak jinak, než růží. Bylo to klišé, ale moji něžnou, romantickou duši to potěšilo.

„Nevím, jestli mi kdy budeš schopná odpustit, ale věř mi, že já to tak nemyslel,“ pokračoval, „ne vážně. A bylo to jen jednou. Přísahám.“ Hlas se mu zlomil. Chvíli jsem držela růže v náručí, skoro jako předtím Montyho, ale pak jsem je odložila vedle sebe na pult.

Nakrčila jsem obočí. „Jen jednou? Jak to myslíš?“ zamračila jsem se. Jak mám vědět, že mi zase nelže?

„Měl jsem sex jenom jednou. Tak to myslím,“ odvětil a pohladil mě po tváři. Pozorovala jsem ho se zúženýma očima.

„Ale tys tam měl štětku každou noc! To není možný!“ obořila jsem se na něj a rozhodila rukama.

„Já neříkám, že tam nebyly. Pouze říkám, že jsem s nimi nespal,“ řekl a pozorně se na mě zadíval. Začínalo mi svítat.

„Chceš mi tím říct, že jsi to…“

„Hrál,“ dořekl za mě. „Ano. Jenom jednou jedinkrát jsem byl tak naštvaný a zdrcený, to jsi dokonce byla v kómatu, těsně po útoku, že jsem se k tomu… snížil. Víckrát mi to výčitky a city k tobě nedovolily,“ ujišťoval mě.

„Vždycky, když jsem věděl, že posloucháš, tak jsem akorát třískal do věcí v pokoji anebo bouchal do zdí. Někdy jsem tam opravdu někoho měl, ale to jsou jen přítelkyně, které mi pomáhaly s rámusem. Zadané přítelkyně,“ upřesnil, když viděl můj výraz. Pak pokračoval.

„Jediná… coura, se kterou jsem kdy spal, je Louisa. I ta tam pak občas chodívala, ale už nikdy jsem se jí nedotkl víc, než jen na polibek na přivítanou.“

Mysl mi šrotovala na plné obrátky. Věděla jsem, tak nějak vnitřně, že mi říká pravdu. Ale potrvá delší dobu, než tomu opravdu uvěřím. Povzdychla jsem si.

„Odpustíš mi, Jeanine? Prosím?“ zeptal se mě, s otázkami v očích. Chytnul mě za ruce a něžně mi je třel, aby mě uklidnil. A utěšil.

„Christiane, já… Já nevím, jestli ti to mám věřit. Bojím se, že když to udělám, tak se mi osud vymstí. Ale když to neudělám… Dej mi čas. Jednu noc. Zítra ti řeknu, jak jsem se rozhodla, ano?“ řekla jsem slabě a odvrátila svůj pohled pryč, protože mě ničilo vidět bolest v jeho očích.

„Dobře. Vydržel jsem to doteď, vydržím jednu další noc,“ pousmál se, ale bylo vidět, že se mu třese spodní ret. Kdyby mohl brečet, brečel by. Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že mu určitě odpouštím, a že mu věřím. Ale bylo mi jasné, že už bych se pak od něj nikdy neodtrhla.

Konejšivě jsem ho pohladila po tváři a pak se otočila na podpatku, abych odešla z kuchyně.

„Jeanine?“ ozvalo se ještě za mnou. „Zapomněla sis tu ty růže.“

Otočila jsem se a vzala si je od něj, přičemž se naše ruce zvláštně dotkly. Skoro mě z toho zamrazilo. Po chvíli jsem se probrala z kómatu způsobeným jeho pohledem a konečně se vytratila.


Když jsem došla do svého pokoje, přešla jsem ke komodě a vytáhla staré a zvadlé květiny z vázy. Místo nich jsem tam dala růže. Voněly tak krásně… Když jsem je vytahovala z papíru, ve kterém byly zabalené, tak jsem si povšimla, že je u nich lísteček. Nakrčila jsem obočí, dala růže do vázy a začala číst.

Růže, pro moji Růženku. Je jich hodně, viď? Asi se ptáš, jestli to má nějaký význam. Má. Je to počet kusů mého srdce, které už se ti podařilo najít a složit zpět. Tak je, prosím, znovu neztrať.

Christian

Lístek se vzkazem jsem si přivinula na levou část své hrudě. Nevěděla jsem, že ho můžu milovat ještě víc, ale zřejmě to šlo. Zavřela jsem oči a pochopila, že ať se stane cokoli, tak mu věřím.

<<  >>