22. kapitola

Jeanine

Počítala jsem svoje nádechy a výdechy, protože na nic jiného jsem se v tu chvíli prostě nedokázala soustředit. Moje myšlenky byly tak… zmatené.

Raz.

Měla bych spát, jinak budu zítra unavená.

Dva.

Jenže já nechci.

Tři.

Ani jsem nemohla usnout. Bylo toho tolik…

Čtyři.

Tolik k přemýšlení. Co když…?

Pět.

Co když se to zvrtne?

Šest.

Co když se to nevyvine tak, jak chci?

Sedm.

Proč jsem tak neklidná? Čeho se bojím?

Osm.

To kdybych věděla.

Devět.

Bojím se o sebe?

Deset.

Ne. Bojím se, že se to zvrtne, že ho ztratím. Smrt mi hrozila vždycky a vždycky bude. Číhá na okrajích života, aby lapila každého, kdo se jenom mírně vychýlí ze své předem určené trasy.

Vzdech. Bum. Žuch. Skříp. Vrz.

Zničehonic mě přestaly zajímat mé vlastní nádechy. Už to nebyl jediný rušivý zvuk dnešní noci. Dýchal tu ještě někdo jiný. Snažila jsem se udržet svůj vlastní dech na normální klidné hladině, aby to vypadlo, že spím. Jenže jsem nedokázala uklidnit své srdce, které bušilo, jakoby tušilo něco nekalého. Cizí dech utichl, ale mě to neobalamutilo. Věděla jsem, že tu někdo je a ten někdo nebyl člověk.

Nikdo, kromě vampýrů, se nedokázal pohybovat tak tiše. Nikdo nedokázal nedýchat tak dlouho. Z nikoho nesálal takový chlad.

Potlačila jsem chuť otevřít oči a vykřiknout, ať už konečně zaútočí. Na co, sakra, čeká?

Bylo mi jasné, že to není Christian. Slabá dušička ve mně pořád doufala, ale Christian by mě takhle nenapínal. Byl to vetřelec. Jak se sem dostal?

„Jeanine.“ Měla jsem pravdu. Ten cizí, sametový hlas opravdu Christianovi nepatřil. Byl mi povědomý, ale to jsem přikládala spíš tomu, že je vampýr. Vampýři obecně mají takový… jasný hlas. Netřeba někoho podezírat.

Zachvěla jsem se a otevřela oči. Už nemělo smysl dál předstírat, že spím. Spatřila jsem, jak na pokožku toho vetřelce dopadlo měsíční světlo. Vampýr zavrčel. Neviděla jsem mu do tváře, ale část mě si říkala, že je to dobře.

„Přišel jsem si pro tebe. Přesně, jak jsem slíbil.“

Matrace se prohnula a zavrzala. Dýchala jsem splašeně, srdce mi tlouklo o překot. Jakoby si chtělo užít posledních chvílí, kdy je ještě naživu. Celá zděšená jsem pozorovala, jak se každou sekundou přibližuje blíž. Centimetr za centimetrem. Měla jsem pocit, jakoby mi odumřely hlasivky, takže křičet nemělo cenu.

„Prosím,“ zaškemrala jsem slabým hlasem, ale nedocílila jsem ničeho jiného, než že se ten cizí vampýr zachechtal.

„Brzy to budeš mít za sebou, zlato. Jenom se trochu napiju… A samozřejmě našeho drahého hraběte připravím o manželku. Jaká to smůla,“ ušklíbl se. Asi to byl vtip, ale mě ta pointa nějak nedocházela. On sám asi doufal, že se usměju, takže se zamračil, když jsem nereagovala podle jeho představ.

Naklonil se ke mně a poslední, co jsem viděla, byl pár temně karmínových očí, toužebně sledující moje hrdlo. Pak jsem konečně zavřískla.


Christian

Ještě pořád jsem stál na balkóně a odolával nutkání jít za ní. Musel jsem jí dát čas. Jinak už by mi nezbyla žádná naděje. A naděje už opravdu bylo to poslední, co mi zbylo.

Povzdychl jsem si a zadíval se do temné noci. Hvězdy na obloze zářily ve společném tandemu s měsícem. Jak šel čas, posouvali se po obloze. Vypadalo to, jakoby… tančili.

Neposlouchal jsem nic, než své vlastní nádechy a výdechy. Nečetl jsem nikomu myšlenky. Dnes jsem chtěl Jeanine dát to největší soukromí, jaké se kdo kdy zaslouží.

Když to noční ticho prořízl Růženčin vřískot, došlo mi, jak velkou chybu jsem udělal.

Nohy mi vystartovaly vpřed ještě dřív, než si to moje mysl stačila uvědomit. Okamžitě mi došlo, co se stalo. Ten vampýr z lesa se vrátil. Bylo jasné, proč. Aby dokončil svoje dílo.

Jediné, co mi do té rovnice nesedělo, bylo, jak. Jak se kolem mě a stráží dostal bez povšimnutí? Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Nemožné.

A přesto se to právě stalo.

Vletěl jsem do Růženčina pokoje a uviděl to. Uviděl ho. Jak se naklání k jejímu krku, tesáky sotva milimetr od něj. Ale místo toho, abych něco udělal, ztuhl jsem na místě, neschopný jakéhokoli pohybu. Protože já toho vetřelce znal.

Poznání mě zasáhlo jako blesk. Najednou mi všechno dávalo smysl.

„Doktore,“ řekl jsem, vyděšený a ohromený tím, jak všechno sedí. Jak to zapadá.

Otočil se ke mně, stále svírajíc její ruce, aby neutekla. Jakoby zrovna jemu mohla utéct.

„Překvapený, Christiane?“ zachechtal se. „Nečekal bys to, viď?“

Věděl jsem, že jakmile udělám krok, jakýmkoli směrem, tak jí okamžitě prokousne hrdlo. Takže jsem udělal to, co by v mé situaci udělal každý jiný. Rozptyloval jsem.

Neptal jsem se na to, jak se sem dostal. To už bylo jasné. Zeptal jsem se ho na to, co mě začalo tížit na hrudi, na to, co jsem si právě uvědomil. Nejenom to, že zrovna on napadl Růženku. Ale i to, že možná zabil otce. Dávalo mi to takový… smysl.

„Ano. Nejvíc mě zajímá, jak jsi ho zabil,“ prohodil jsem ležérně a doufal, že mi moji domněnku vyvrátí.

„Koho? Myslíš tvého otce? Tak si to na to přišel!“ zvolal, skoro až radostně. Jako malé dítě, které objevilo nové řešení hlavolamu. Ale já měl co dělat, abych se před ním nezhroutil. Opravdu ho zabil.

Už jsem chápal, za co se mi otec tak omlouval. Nejen za to, jak se choval od matčiny smrti. Ale taky za to, že byl tak hloupý a nechal se oklamat. Že byl tak hloupý a důvěřoval cizímu vampýrovi.

„Stálo mě hodně úsilí nesmát se, když jsem viděl, že jste skočili na tu pitomost s vampýřím morem. Myslel jsem, že mě budeš podezírat, ale nestalo se. Myslel jsem, že láska dělá hloupými pouze lidi. Asi jsem se spletl,“ odfrkl si.

V tu chvíli jsem měl chuť roztrhat ho na kusy a spálit ho. Dokonce bych tancoval jako šílený, kolem té hranice, na které by hořel.

Ale věděl jsem, že nemůžu. Musím počkat, až bude nejvíc zranitelný. Nesmím ji ohrozit jen kvůli pomstě. Růženku.

Jakoby věděla, že na ni myslím, zakňourala. Doktor se na ni podíval a zavrčel, ať je zticha. Čím dál víc jsem si připomínal, že ji nesmím ohrozit. Jinak bych po něm už dávno vyjel.

Uklidnil jsem se a zaměřil se na další věc. „Proč?“

„Proč co?“ zadíval se znovu na mě, zuřivější než kdy dřív. Docházel mi čas. Docházel nám čas.

„Proč si ji napadl?“

„To víš moc dobře sám, Christiane, nemyslíš?“

„Jistě. Ale nemusel si ubližovat jí. Ona se mohla vrátit zpátky do svého lidského života. Proč si prostě nezabil mě a Callia?“

„Mohl jsem to tak udělat, ale já tak moc chtěl ochutnat její krev. To přece chápeš, Christiane. Jsme stejný druh, takže mi rozumíš, jak moc prahnu po její krvi, viď?“ řekl roztřeseným hlasem a trhaně se nadechl.

„Ne. Obávám se, že nerozumím,“ zavrtěl jsem hlavou. Doktor si jenom odplivl.

„Tak ale její krev jsi už ochutnal. Tak proč ji prostě nenecháš žít?“ pokračoval jsem. „No tak. Vezmi si mě. Zabij mě a Callia, převezmi vládu nad Walesem. Ale Jeanine nech na pokoji.“

Doufal jsem, že jestli mě bratr slyší, tak se mnou souhlasí. Vzápětí jsem si uvědomil, že si to můžu snadno ověřit. Otevřel jsem svoji mysl a vyhledal tu jeho.

Dobře jsi to řekl, bráško. Naprosto s tebou souhlasím. Kdyby něco, jsem za dveřmi.

Díky, Cale. Díky. Bráško.

Doteď jsem si neuvědomil, jak moc ve skutečnosti záleží na rodině. Ale záleží. A v tuhle chvíli jsem byl neskonale vděčný, že mám takového bratra, jakého mám.

Zocelil jsem svoji odvahu a zopakoval svoje slova. „Pojď si pro mě, doktore.“

Jeanine znova zakňourala. Zkusila něco zamumlat. Zaslechl jsem jenom něco jako: „Ne, Christiane. Nedělej to.“

Ta holka má prostě kuráž. Je člověk a zbývají jí minuty do vlastní smrti, ale stejně se mě snaží zachránit. Nezabránil jsem tomu, aby se mi – i v takovéhle situaci – na tváři objevil úsměv.

Doktor vypadal čím dál tím víc naštvanější. Naklonil se zpátky nad Jeanine a zasyčel.

„Řekl jsem, abys byla zticha, ty lidská štětko!“ odplivl si znovu. Nevěděl jsem, proč ji tak nazval. Všímal jsem si jenom vlastního vzteku, který mi zbarvil vidění doruda. A taky toho, že polevil ve své obraně.

Využil jsem toho, zavrčel a skočil mu po krku.

<<  >>