23. kapitola

Christian

Natlačil jsem ho na stěnu a sevřel mu ruce kolem krku. Byl sice vyšší než já, ale to ještě nic neznamenalo. Neměl výcvik. Neměl sílu. Neměl žádnou naději na úspěch. Každou vteřinou se přibližoval smrti, ale jemu to, zdá se, bylo jedno.

V jiné situaci bych ho oslabil, svázal a poslal před soud. Rovnou ke královně. Ale on už si ani ten soud nezasloužil. Byl špína mezi vampýry.

Jednou rukou jsem ho stále přidržoval bez jakékoli námahy u zdi a druhou jsem mu přejel ostrým nehtem po krku. Z rány se vyřinul slabý pramínek krve, který jsem nabral na prst a oblíznul. Byl jsem v pokušení i zamlaskat, ale přeci jen mám svoje způsoby.

Nic se nevyrovná člověčí krvi. Až na tu upíří.

„Tak co, jak se ti to líbí teď, ty vampýří bastarde?“ zavrčel jsem a zesílil stisk, když se pokusil vzepřít. Kolenem jsem se mu opřel o rozkrok. Zklidnil se, protože moc dobře věděl, čeho jsem schopný. A sice za chvíli umře, ale mohl si vybrat, jestli ho předtím budu mučit nebo ne. Byla to čistě jeho volba.

„Nemáš tušení, jak moc tě nenávidím za to, cos udělal,“ zašeptal jsem, ale i tak v mém hlase byla slyšet ona autorita, kvůli které se doktor pode mnou zatřásl.

„Vážně? Tak to tě možná potěší, že bych to klidně udělal znovu, kdybych měl příležitost, hrabátko,“ odfrkl si z posledních sil. Jeho slova ve mně zvedla další vlnu vzteku. Byl tak pošetilý a naivní. Další šanci už nedostane. Nikdy.

„Škoda, že nebudeš moct, viď?“ odmlčel jsem se a zadíval se mu do rudých očí. „Shoř v pekle!“ zasyčel jsem mu do tváře a odtrhl hlavu pryč. Krev začala vytékat a vystřikovat a dřív, než přišla nazmar, jsem k němu přitiskl ústa a začal hladově pít. Vampýří krev mi plnila vyprahlý krk a já cítil skoro božské zadostiučinění – nejen kvůli tomu, že piji krev vampýra, ale taky kvůli tomu, čí přesně ta krev je. Nebo spíš byla.

Zakrátko už nebylo co pít. Odhodil jsem mrtvolu na zem a díval se, jaké jsem napáchal škody. Krev byla i na stěnách.

„Asi budeme muset vymalovat,“ pokrčil jsem ledabyle rameny, jako bych právě někoho nezabil a otočil se. Růženka seděla na posteli, oči vytřeštěné dokořán a rukou, kterou měla nataženou dopředu, ukazovala za mě. Klepala se.

„To-to-tys… Jak… Jeho zabil!“ koktala nesouvisle. Nakrčil jsem starostlivě obočí, ale nedalo mi to a musel jsem si do ní rýpnout.

„Růženko, vím, že to bylo krutý, ale kdybych to neudělal, tak bys teď byla mrtvá ty. Dochází ti to, doufám?“ Sedl jsem si k ní na postel, ale když jsem k ní natáhl ruku, abych ji uklidil, ucukla. Uvědomil jsem si, že mám pořád na rukou jeho krev a ruku jsem nechal spadnout dolů.

„Jsem chlap a navíc vampýr, neumím uklidňovat a navíc jsem na tohle zvyklej. Řeknu ti jenom jedno. Na tohle by sis měla taky zvyknout,“ povzdechl jsem si a pozoroval ji. Nepatrně jí cukly koutky, ale neusmála se ani nezamračila. Jenom si slabounce odfrkla.

Když neodpovídala, začal jsem se bát o její duševní zdraví. „Nechystáš se mi tu znovu omdlít, že ne?“

„Nevím,“ odpověděla bezduše a pak se, zničehonic, rozplakala. Přitáhla si nohy k hrudi a položila si hlavu na kolena. Až tehdy jsem si všiml, že má noční košilku mírně natrženou. Bylo mi až špatně z toho, že jsem tohle dopustil.

A lámalo mi srdce, vidět ji takhle zničenou. Otřel jsem si ruce od krve do kalhot – to se vypere – a objal ji. Opravdu jsem nevěděl, jak někoho utěšit, takže jsem ji jenom držel, hladil po zádech a mumlal: „Je mi to tak líto, Růženko. Je mi tak líto, že kvůli mně žiješ takovýhle život.“

Najednou zvedla hlavu a zadívala se na mě uplakanýma očima. „Myslel jsi to vážně, když si říkal, ať zabije tebe a ne mě?“ zeptala se mě tenkým hláskem. Pousmál jsem se a odhrnul jí vlasy z očí. Rukou jsem potom sjel níž a vzal ji za bradu.

„Jeanine Detrayová, už jsem ti to řekl jednou a dnes to zopakuji. Na světě už pro mě není nic důležitějšího, než ty. Takže ano, nechal bych se místo tebe zabít. Udělal bych cokoli, hlavně, když přežiješ,“ řekl jsem a letmo ji políbil na tvář. Věděl jsem, že jí momentálně musí být odporné, líbat rty od krve.

Ale zmýlil jsem se. Než jsem se stačil odtáhnout, vzala mě kolem krku a políbila mě, tentokrát na rty. Byl to dlouhý, hluboký polibek a plný vášně, lásky a zoufalosti. Kdybychom oba nebyli nalomení z toho, co se před chvílí stalo, vzal bych si ji tady a teď.

Jenže jsem věděl, že by litovala, kdybych to udělal, ať už hned poté nebo za rok. Odtáhl jsem se, i před její protesty a vzpomněl si na to, co jsem rozhodl předtím na balkóně. Pozoroval jsem ji, jak pode mnou leží, tak zranitelná, jak jen člověk vůbec může být. Tváře jí hořely a oči se jí leskly touhou. Ta tam byl předchozí šok a smutek.

„Růženko, vím, jak ti vrátit vzpomínky,“ řekl jsem a když se na mě zadívala, v jejím pohledu zvědavost a vzrušení, pokračoval jsem, „ale bude to bolet.“

„Je to jediný možný způsob?“ zeptala se, kupodivu ne vystrašeně.

„Je to jediný možný způsob,“ povzdechl jsem si, připravený na to, že mi řekne ne. O to víc mě překvapila její odpověď.

„Přemýšlela jsem o tom a došlo mi, že to asi půjde jen takhle. A jsem rozhodnutá. Udělej to, Christiane. Kousni mě. Chci zpátky svoje vzpomínky a věřím ti, že to zvládneš.“ Hlas se jí skoro nezachvěl, ale srdce jí tlouklo jako splašené.

„Kdybys věděla, co pro mě ta slova znamenají,“ zašeptal jsem vděčně a políbil ji do koutku úst. Vzdychla. Dřív, než se to mohlo zvrhnout tam, jako předtím, jsem se odtáhl. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál zklamanému výrazu v její tváři.

Jakmile jsme se oba vzpamatovali, položil jsem jí další důležitou otázku: „Teď hned?“

Pozoroval jsem ji skrz sklopené řasy a čekal, až odpoví. Doufal jsem v její souhlas, protože zrovna teď jsem byl nakrmený, takže se tím sníží riziko. O dost.

Skoro nezaváhala. „Ano.“

Naposledy jsem se jí zadíval do očí, políbil ji na rty a pak se sklonil k jejímu hrdlu. Nadechl jsem se a cítil, jak ji můj dech šimrá na krku. Rozhodl jsem se jí to neztěžovat, ale ani neznepříjemnit, takže jsem ji nejprve několikrát políbil na místo, kde byla kůže nejtenčí.

Pak jsem se naposled nadechl a prokousl jí hrdlo.

<<  >>