24. kapitola

Jeanine

Čekala jsem, že to bude bolet, když upíří zuby potrhnou kůži. V hlavě jsem si ještě pořád dokázala živě vybavit scénu z parku. Tenkrát to bolelo nejen, když mě ten vampýr kousnul, ale taky potom. Tak proč teď nic necítím?

První, co mě napadlo, bylo, že jsem mrtvá. Koneckonců, bylo by to logické vysvětlení - třeba se Christian neovládl. Ale já tomu nebyla schopna uvěřit. On už takový není. I přesto jsem pochybovala – až do té doby, než jsem uslyšela jeho hlas v mé mysli.

Růženko? Slyšíš mě?

Christiane? Jak-? Co-? Ty-?

Slyšela jsem, jak se uchechtnul. Jistě, velmi vtipné. Já tady vůbec neležím a nekrvácím, tak proč se nesmát.

Klid, Růženko, jsi stabilizovaná. Krev neteče ven, protože ránu uzavírám zuby. Neboj.

Odfrkla jsem si. Věděla jsem, že umí telepatii, ale když už si nakráčel do mojí hlavy, tak by se mohl omezit jen na rozhovor. A na vzpomínky.

No dobrá, dobrá. Přísahám, že ti odteď nebudu číst myšlenky.

Pche. Tomu tak věřím. Ale na vybranou nemám.

Chvíli mezi námi zavládlo ticho, protože ani jeden z nás nechtěl začít mluvit o tom, co bude dál. Povšimla jsem si, že Christian váhá. Váhá, co říct a hlavně, jak to říct.

Růženko, možná tě ty vzpomínky budou bolet. Nevím přesně, jak tohle funguje a jak rychle se ti vzpomínky vybaví, ale musíš se snažit.

Zamračila jsem se – v duchu, i v realitě. Slabě mi z toho zaškubalo v krku, takže jsem se rozhodla, že fyzické projevy prozatím vynechám. Stejně mě Christian nevidí.

Snažit? Jak to myslíš?

Já ti pomocí svých myšlenek dám podnět k tomu, aby sis vzpomínky vybavila. Víc pro tebe, bohužel, udělat nemůžu.
Chápu. Tedy, aspoň myslím, že chápu. A jak jsi to myslel, že to bude bolet? V mém hlasu byl znát pochybovačný tón. Bolest je široký pojem. Zvlášť po tom, co žijete s vampýry, si to uvědomíte.

Z fyzické stránky to bude pro tělo náročný výkon. Až se od tebe odpojím, možná pár dní prospíš.

A dál? Věděla jsem, že to není vše. Na to ho až moc dobře znám, abych poznala to opatrné zacházení.

To ti nemůžu říct. Jen, Růženko… Mysli, prosím, na to, že jakýkoli jsem byl předtím… Změnil jsem se. Býval jsem krutý. A hodně jsem ti ublížil, nejen tobě. Netušíš, jak moc si to vyčítám…

Dobře, zadrhla jsem se, budu se snažit. Kdyby náhodou… Miluju tě.

Kdyby bylo možné v naší duševní podobě dýchat, skoro bych přísahala, že jsem slyšela, jak se mu zadrhl dech. I když to možné nebylo, opravdu jsem ho zaskočila. Řekla jsem mu to snad poprvé, a proto to nečekal? Nebo prostě tak dobře skrývám city? To se už asi nedozvím.

Po chvíli se zmohl na odpověď. Konečně. Já tebe taky. Pamatuj na to.

Tak jdeme na to.


Nevěděla jsem, kolik času uběhlo od té doby, co se Christian odpojil. Dvě malé ranky na krku bylo jediné, co dokazovalo, že se to kdy vůbec stalo. Bolest žádná. Nebo přinejmenším ne na krku.

V srdci mi hořel oheň, hlava mi třeštila a já cítila, jak sebou moje tělo nekontrolovatelně hází na posteli. Řekla jsem, že sebou hází moje tělo a ne, že sebou házím já sama. To asi proto, že jsem si připadala, jakoby mi to tělo už nikdy víc nepatřilo.

A bylo toho víc. V mysli se mi proháněly nesourodé obrazy, jeden za druhým, rychleji než jsem byla schopná stíhat. Dřív, než jsem si stačila vůbec všimnout, o co jde, obraz zmizel a objevil se další.

Zpod rtů se mi vydralo zamručení a na čele jsem ucítila kapky potu. Občas jsem získala pocit nadvlády nad vlastním tělem, ale jediné, co jsem zvládla zaznamenat, bylo, jak mi je. Bolest, pot, dřina… Nic víc. A pak ten pocit odezněl.

Bylo to jako záblesky světla, to je ono. Záblesky obrazů mě bodaly do mysli a já si říkala, kdy už to sakra skončí. Nesnesitelné. Nemožné. Nepříjemné. Nekonečné. Takové to bylo.

Anebo přeci jen ne. Po pár – hodinách, minutách? – se to zpomalilo. A já si říkala, jestli je to dobře nebo špatně.

Nechtěla jsem spatřit to, před čím mě Christian varoval, ale zároveň jsem přímo prahla po tom, abych měla zpátky svoje myšlenky a vzpomínky, to vše, co mi za poslední rok proběhlo hlavou.

Obrazy sice zpomalily, ale bolest přetrvávala a já tedy dál cítila, jak sebou moje tělo háže. Ačkoli méně než předtím. Kdybych ovládala vlastní tělo, ošila bych se nebo zatřásla. Takhle jsem si to mohla leda tak představit. Nepomáhalo to.

Věděla jsem, že se musím soustředit, protože jinak bych taky mohla v kómatu strávit další týden a to by rozhodně nebylo žádoucí. Zhluboka jsem se nadechla a cítila, jak se mi soustředěním stáhlo obočí. Že bych konečně dokázala – byť jen lehce – ovlivnit pohyby svého těla?

Vyhnala jsem z hlavy všechny dotěrné a nesmyslné myšlenky, které se netýkaly mého problému. Marně jsem hledala to, čemu buddhisté říkají nirvána. Potřebovala jsem božský klid. Zoufajíc, že se mi to už nikdy nepodaří, jsem si chtěla začít trhat vlasy.

A najedou, zničehonic, se to povedlo. Moje tělo bylo konečně moje. Bylo klidné. Já byla klidná. V hlavě mi, jakoby v pozadí, zněla rajská hudba.

Pak se něco změnilo. Něco zvenčí nabourávalo kuklu, do které jsem se sotva před pár vteřinami uzavřela, abych našla mír.

Něco, co se netvářilo zle a nemělo to zlé úmysly. Zdráhala jsem se to pustit dovnitř, ale jen do té doby, než jsem si uvědomila, co to je. Povolila jsem.

První vzpomínka udeřila.

<<  >>