25. kapitola

Jeanine

Pozorovala jsem kapky líně se opírající o sklo okna. Spadla jedna, spadla druhá… Déšť ustával. Stejně, jako ustával můj pláč. Jak mi to mohl udělat? Jak je mohl poslat pryč?

Byla jsem tu rok. Poprvé jsem měla možnost spatřit svojí rodinu, která se po mě marně sháněla, kde to šlo. Hledali mě… Všude. I tady. A on je poslal pryč. Prý kvůli bezpečí, pche. Kvůli bezpečí koho? Jeho, možná. Ale já byla v bezpečí doma, v domě a u lidí, kde jsem vyrůstala. U lidí! Ne u krvelačných přísavek, které mě drží pod svojí – jak jen to Christian řekl? – ochranou.

Ale teď už nemám na výběr. Nemám se kam vrátit; moje rodina věří, že jsem mrtvá. Přestane s pátráním, kvůli tomu, že jim upravil paměť. Nenávidím ho!

„Nenávidím tě,“ zašeptala jsem do vzduchu, který byl ztěžklý mým smutkem. „Přísahám bohu, že tě nenávidím, Christiane Haale.“


Srdce mi tlouklo jako splašené. Opravdu jsem tohle tenkrát řekla? Chápala jsem svoje tehdejší důvody, chápala jsem i to, před čím mě Christian varoval. Měl pravdu. Měla jsem touhu ho i teď za to začít nenávidět, ale hluboko uvnitř jsem dostála svému slibu. Věřila jsem, že i on měl pro to tenkrát nějaký důvod, ačkoli mi nepřicházelo na mysl, jaký. Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se do další vzpomínky.


„Měl jsem pro to svoje důvody, mám ti to opakovat po tisící?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Samozřejmě, že nemusíš. Místo toho bys mi konečně mohl říct pravdu.“

„Říkám ti pravdu, Jeanine, prosím!“ Zaskočil mě jeho zoufalý tón.

„Tak mi ty důvody řekni a možná ti uvěřím!“ syčela jsem na něj s rukama založenýma na hrudi. Christian zavrčel a bouchnul rukou o zeď. Zvyklá na jejich sílu nebo ne, stejně mě šokovalo, když odpadnul kus omítky.

„Bezpečí, už jsem ti to říkal!“

„Tak určitě. Jestli sis chtěl chránit ten svůj namakanej mramorovej zadek, fajn. Ale mojí rodinu si do toho zatahovat neměl!“ Klouby jsem měla skoro bílé, jak jsem vztekle svírala svoje ruce.

„O můj namakanej mramorovej zadek se vůbec nestarej! O ten tady vůbec nejde!“ křiknul na mě, ale já si jen odfrkla.

„Ale, vážně? A o co teda?“

„Jde především o tvoje bezpečí, jestli ti to stále ještě nedošlo. Uvědomila sis vůbec, že kdyby ses vrátila domů, ohrozila bys i svojí rodinu? Ten vampýr v parku nebyl jen tak ledajaký vampýr v parku. Najali ho, aby tě zabil. Krutá pravda, viď?“ řekl arogantně a usmál se.

Šokovaně jsem ho pozorovala a marně otvírala a zase zavírala pusu, protože mi docházely slova.

„Neřekl jsem ti to dřív, protože jsem nečekal, že na tohle někdy dojde. Ale je to pravda. Kdyby ses vrátila domů a byla mimo naší ochranu, poslali by někoho dalšího. Co kdybys zrovna byla s kamarádkou v tom parku? Nebo s rodiči na zahradě? Hm?“

Celou mě pokryla husí kůže. Měl pravdu. Panebože, on měl pravdu...

„A navíc, asi ti to ještě nedošlo, ale záleží mi na tobě. Tak si sundej ty pásky z očí a konečně vnímej realitu, Růženko.“

Pak beze slova odešel pryč a zanechal mě tam samotnou, jen s mými myšlenkami.


Cítila jsem, jak se strach šíří mým tělem, jako plamínky ohně. Zároveň jsem ale cítila obdiv ke Christianovi. Zachránil mě a i mojí rodinu, i když nemusel. Nenávist byla tatam.

Ale vztek zůstal. Mohl mi o tom říct dřív a já se to nemusela dozvídat takhle. Bože.

Navíc, pořád jsem nevěděla skoro nic. Hlavní otázka zůstávala: proč. Proč to Christian musel udělat? Proč jsem vůbec já zůstávala terčem vampýrů?

Možná proto, že jsem se tolik soustředila na svoje otázky, jsem vyvolala tu vzpomínku, co jsem potřebovala.


‚Osudová láska se u vampýrů nevídá moc často, málokdy se to stane víckrát než jednou za století. Význam spočívá v tom, že se někde v lidském světě narodí osoba opačného pohlaví od daného vampýra a ten ji potom potká, většinou za ne zrovna normální situace. Pák záleží na tom, zda si vampýr danou osobu oblíbí nebo ne. Pokud ano, není schopen se už nikdy víc zamilovat znovu a totéž platí pro daného člověka. Jestliže na sebe ale nijak nezapůsobí, jejich život plyne dál a oni se zamilovávají a zamilovávají… Ledaže by se znovu potkali, protože jakékoli další setkání těchto dvou osob má stejné podmínky jako to první.‘

„Já jsem tvoje osudová láska?“ vyhrkla jsem dřív, než Christian dočetl.

„Ano, ty,“ prohlásil s menším úsměvem. „Holt mám slabost pro růže s nevymáchanou pusou…“

Ušklíbla jsem se. To trefil.

„Takže proto mě chtěli zabít – a stále chtějí,“ konstatovala jsem suše.

„Opět máš pravdu. Sice jsem tenkrát ještě nestačil mít v tobě nějakou oblibu, ale mohlo se to stát. A oni chtěli zabránit tomu, abych se kdy doopravdy zamiloval.“

„Počkej, ale tam stojí, že…“

„Ano, že se dál zamilovávají. Ale zapomněli zmínit, že ta láska nikdy není taková, jaká by byla s tou osudovou dívkou. Nebo chlapcem, to je jedno.“

„Takže oni si mysleli, že když mě zabijí, tak se nikdy doopravdy nezamiluješ a třeba se vzdáš trůnu? Nebo, co já vím, dokonce se připravíš o život?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem.

„Zdá se, že ano. A než se zeptáš, jak vím, že to jsem já, kdo má svou osudovou lásku – ve chvíli, kdy ses narodila, se mi na zápěstí objevilo modré znamínko, které je typické pro… takovou situaci.“

„Aha. Páni. Takže jsi mě prostě špehoval, co?“ zasmála jsem se.

„No… Divila by ses, ale… Já se na tebe byl jednou.... nebo dvakrát podívat,“ vysoukal ze sebe, a kdyby mohl, začervenal by se. Šokovaně jsem vtáhla vzduch do plic.

„Christiane!“


Aniž bych sama chtěla, na tváři se mi objevil úsměv. Osudová láska… Jistě, přinášelo to s sebou nebezpečí, ale vždycky jsem o něčem takovém snila a četla o tom v knížkách. Tak romantické. 

Dál jsem se culila, když se mi s tím slovem vybavila další vzpomínka. Věděla jsem, o čem bude.

„Dobré ráno Růženko,“ zamumlal mi někdo do ucha a já si až po pár vteřinách uvědomila, že to byl Christian. Zmateně jsem se otočila na druhý bok. „Christiane?“ zamumlala jsem. Bylo hodně brzo ráno. Nebo byla ještě noc?

„Co tady-“

„Pššt,“ položil mi prst na rty. „Přinesl jsem ti růži,“ zazubil se. Posadila jsem se na posteli a protřela si oči. Můj rozespalý mozek nějak nepobíral, co se děje, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, co vidím.

„Tomuhle říkáš jedna růže?“ Přeskočil mi hlas a já se vyčítavě zadívala na Christiana. Ten stál nade mnou a culil se jako měsíček na hnoji. Pff.

U mých nohou bylo snad padesát růží a ještě víc jejich okvětních plátků. Netušila jsem, kde tohle všechno vzal. Jestli to koupil, muselo to stát hrozně moc. Jakože to asi koupil, protože jsem si nevšimla, že by tady někde pěstovali růže.

„Ty seš prostě blázen,“ konstatovala jsem suše a plácla sebou zpátky na polštář. Christian se ke mně přikrčil.

„A to se ani nezeptáš, kde jsem to vzal?“ poznamenal a povytáhl obočí.

„Koupil jsi to.“

„Nene, hádej dál,“ usmál se.

„Přiletěly k tobě z nebe?“ Ironií jsem rozhodně nešetřila.

„Nějaká vtipná po ránu, ne?“ zasmál se. Podívala jsem se na něj.

„Jestli tomuhle říkáš ráno,“ řekla jsem a s úšklebkem na tváři pokývla k oknu. Venku byla ještě tma, ačkoli tam byl slabý náznak svítání. Bylo mi jasné, že dneska už dospávat nebudu, takže jsem s povzdechem vstala z postele.

„Myslel jsem, že by ses třeba chtěla podívat na východ slunce,“ odmlčel se, „od nás ze zahrady.“

„Zahrady? Vy máte zahradu?“ Rozhodila jsem rukama. Tady se člověk dozví věcí.

„Tak chtěla bys?“ dožadoval se odpovědi.

„A mám snad na výběr?“ opáčila jsem. Prošla jsem kolem Christiana, vzala si cestou ve skříni oblečení a namířila si to do koupelny.

Ačkoli byla prakticky ještě noc, stejně jsem si vyčistila zuby – nepříjemný ranní dech nemá nikdo rád.

Po pár minutách jsem se vynořila z koupelny, oblečená a umytá a hodila pyžamo na parapet. Ke svému překvapení jsem se začínala cítit trošku nedočkavě, protože jsem snad nikdy neměla možnost vidět opravdický východ slunce, takhle… na venkově. Obrazně řečeno.

„Jdeme?“ zeptala jsem se Christiana, který když viděl, že mám o poznání lepší náladu, se na mě usmál. Přikývnul a vykročil jako první.

Sešli jsme po schodech, pak jsme prošli knihovnou, jídelnou… až jsme se dostali k bílým dvoukřídlým dveřím, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla.

„Kam vedou?“ vyhrkla jsem. Christian se na mě jen tajemně podíval a otevřel je.

Oněměla jsem úžasem. Ode dveří vedly dva schůdky a pak kamenná cestička, která se různě proplétala mezi růžemi. Růže byly všude. Skoro na každém centimetru plochy. Střídavě jsem se dívala na Christiana a zpátky do zahrady.

„Můžu?“ zeptala jsem se ho šeptem, jako bych nechtěla pokazit kouzlo okamžiku. Christian jen kývl.

Opatrně jsem sešla po schůdcích a vnímala, že mě následuje. Nadechla jsem se, ta vůně mě skoro až ochromila. Šla jsem dál po cestičce, která se mírně zatáčela, a došla jsem – k mému překvapení – na její konec.

Když jsem spatřila trávu, poprvé jsem si uvědomila, že jsme venku. Pohlédla jsem na oblohu a uvědomila si, že už nezbývá mnoho času do východu.

Byla to taková nádhera.

Na trávě byla deka a na ní koš. „Piknik?“ zasmála jsem se.

„No, myslel jsem si, že když už tě vzbudím brzy ráno, třeba budeš mít hlad." Ohromeně jsem se na něj podívala. Tady se dělo něco divného. Buď něco provedl, nebo… nevím. Ale měl něco za lubem.

Sedli jsme si na deku a já nevěděla, co pozorovat dřív. Růže, za mými zády, pomalu vycházející slunce přede mnou nebo Christiana, vedle sebe? Kousla jsem se do rtu. Rozespalost byla ta tam.

Christian se naklonil ke koši a otevřel ho. Linula se z něj vůně právě upečeného koláče, což byla samozřejmě hloupost. Kdo by teď, v pět ráno nebo kdy, pekl koláč? Zavrtěla jsem hlavou.

Christian se chvíli nakláněl nad košem, a když se ke mně obrátil, vytřeštila jsem oči. Držel v ruce talířek s jedním kouskem čerstvého koláče.

„Jak? Kdy-?“ vyhrkla jsem a podívala se mu do očí. Pro jednou v nich nebyly žádné ohníčky, které by prozrazovaly, že za chvíli vykřikne „Apríl!“. Jen láska a něha. Usmála jsem se.

„Děkuju,“ řekl jsem ohromeně a vzala si talířek.

„Chtěl jsem se ti nějak omluvit, za svoje chování. I za to, jak jsem se zachoval k tvým rodičům. Mohl jsem být mírnější…“ začal, ale já ho přerušila.

„Christiane, neomlouvej se. To, co jsi pro mě udělal je dostatečná omluva,“ odmlčela jsem se. „Mimochodem, ty umíš péct?“ Povytáhla jsem obočí.

„Děkuji za důvěru. Víš, když je vampýrovi dvě stě let, začne se nudit. Nakonec se naučí i péct,“ pokrčil rameny a zašklebil se. Rozesmála jsem se.

„A ochutnáš ten koláč vůbec někdy?“ podotkl a zamračil se. Omluvně jsem se usmála. Skoro jsem zapomněla, že koláč držím v ruce. Ono, zkuste mít vedle sebe Christiana Haala a taky zapomenete na svět.

Kousla jsem si. Koláč se doslova rozplýval na jazyku. Byl mírně kyselý – hodně ovoce – ale výborný.

„Nejenže umíš péct. Ty umíš dobře péct,“ zahuhlala jsem s plnou pusou a skoro se za to zastyděla.

„Nezahrávej si se mnou, Růženko,“ řekl, ale já věděla, že žertuje. Takového jsem ho milovala; pro sarkasmus nešel nikdy daleko.

Když jsem koláč snědla, jako zázrakem se vedle mě objevila sklenice vody. Na nic jsem se neptala a napila se. Christian myslel fakt na všechno.

Zvedla jsem k němu oči a šokovaně se nadechla, když jsem si všimla, že je najednou blíž mě. O mnoho blíž. Vzal mě za bradu a políbil mě. Líbal mě jinak. Jinak, než kdy dřív. Vášnivěji. Líbal mě, jakoby nám šlo o život. Hodila jsem mu ruce okolo krku a přitlačila na něj. Překvapilo mě, když jsme se svalili na deku, ale nebránilo nám to v tom, abychom pokračovali.

Rozpuštěnými vlasy jsem ho šimrala na tvářích, ale on jakoby si toho nevšímal. Jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, byly moje rty.

A já se tomu vůbec nebránila.

Po chvilce jsme trochu zpomalili, až jsme úplně přestali. Jenom jsme se na sebe dívali, uzavřeni v bublině, kterou nedokázalo narušit nic. Opírala jsem se rukama o jeho hruď a hleděla mu do temně černých očí. Rty měl pootevřené a já nechtěla nic jiného, než se jich znovu zmocnit.

„Už jenom pár minut,“ řekl Christian znenadání a já se zarazila. Úplně jsem zapomněla, proč tu jsme.

„Východ slunce, pamatuješ?“ vysvětlil, když viděl moje zmatení. Zčervenala jsem. Jasně. Východ slunce. Zvedla jsem se a posadila jsem se zpátky tam, kde jsem seděla předtím, s tím rozdílem, že tentokrát mě Christian objímal kolem ramen.

Pozorovat východ slunce bylo úžasné, ačkoli se to stejně nemohlo vyrovnat pohledu na Christiana.

Nejprve byl vidět jen takový růžový proužek, který následovala slabá čepička slunce. Pak to šlo ráz naráz. Slunce se vyhouplo na oblohu, obklopeno různými odstíny růžové, oranžové a červené. Nejlepší na tom bylo, že se na něj dalo dívat, aniž byste museli mhouřit oči.

Najednou jsme stáli. Neuvědomovala jsem si tu chvíli, kdy jsem učinila rozhodnutí, že se postavím. Prostě se to stalo. Choulila jsem se Christianovi na hrudi a pozorovala tu nádheru.

„Jeanine?“ zašeptal najednou a já sebou cukla. Podívala jsem se na něj.

„Něco pro tebe mám,“ řekl, odtáhl se ode mě a začal hledat v kapse. Pousmála jsem se a čekala. Že by tohle bylo to, co měl celou dobu za lubem?

Když to našel, vytáhl ruku z kapsy a já spatřila krabičku. Srdce mi začalo bušit rychleji. Je to opravdu to, co si myslím, že je?

Klekl si a já zalapala po dechu. Bože můj. S údivem jsem ho pozorovala, jak otevírá krabičku. Kolena se mi třásla a zvonilo mi v uších, takže jsem ho málem přeslechla, když začal mluvit.

„Jeanine Detrayová, vím, že jsi ještě mladá a já vlastně vůbec nemám právo po tobě tohle chtít, ale i přesto – stala bys ses mojí ženou a hraběnkou?“ řekl a díval se na mě tím svým pohledem, kterým vás chytil do pasti a nepustil.

Trvalo mi vteřinku, než jsem si uvědomila, že mám odpovědět. Z oka mi stekla slza.

„Ano,“ odmlčela jsem se, když mi selhal hlas. „Ano, Christiane Valerie Charlesi Haale, vezmu si tě.“

Christian se postavil a navlékl mi na prst ten nejkrásnější prsten, jaký jsem kdy viděla. Pak mě políbil a polibky mi setřel i všechny slzy štěstí, co se mi valily z očí. Čert vem prsten, ten můžu obdivovat později.

Hodila jsem mu ruce kolem krku a pak jsme pokračovali v tom, co jsme začali před východem slunce.


Matně jsem si uvědomovala, že se culím. Tohle byla snad ta nejkrásnější vzpomínka ze všech. Věděla jsem, že teď přijde ples a oznámení našeho zasnoubení. A pak se to stane…
Oprávněně jsem se bála toho, co za vzpomínku přijde dál.


Nikdy, nikdy ve svém dosavadním lidském životě jsem neměla možnost naučit se tančit. Takže mě o to víc překvapilo, když mě Christian vzal za ruce a my doslova letěli. Najednou jsem uměla kroky, které bych normálně pozorovala u jiných se zděšením.

A to jenom díky němu.

Ačkoli měl na to Christian plné právo se mnou tancovat celou noc – byl můj snoubenec a princ – i tak tu byli jiní, kdo se mnou chtěli tancovat. K mému údivu, nebylo jich zrovna málo. Tak to ještě neví, že umím pořádně dupat na nohy…

„Bratránku,“ řekl Christian znenadání a já si uvědomila, že už stojíme a čekáme, a se spustí takty nové písně. Za Christianovými zády se objevil vampýr a poklepal Christianovi na rameno.

„Rád bych si zatančil s tvojí překrásnou snoubenkou,“ prohlásil a mě na chvíli pokryla husí kůže. Polichotilo mi, jak mě nazval, ale v jednu chvíli jsem se ho docela bála. O to hůř, zjistila jsem, že už jsem ho tady na panství potkala. Vždycky mě pozoroval tak… lačně.

„Jeanine?“ Christian se ke mně obrátil a tázavě zvednul obočí. Já se usmála, rozhodnutá nedat najevo strach, který se šířil mými žilami.

„Ale jistě.“

Na Christianovi bylo vidět, že jen s nevolí pouští mojí ruku a předává ji bratrancovi.

„Jen jeden tanec, Drakeusi, pak si pro ni přijdu,“ řekl a vzdálil se. Byl vidět, že se s bratránkem asi nemají moc v lásce.

„Mám dojem, že my už se známe, Jeanine?“

„Ne tak docela. Není mi známé vaše jméno… pane,“ usmála jsem se.

„Ten titul mi nepatří. Ale jmenuji se Drakeus Romenio Haal, jsem – jak jste jistě slyšela – bratranec Vaší Hrabavosti.“ Ze rtu se mi vydral tichý smích, když mi došlo, že mluví o Christianovi.

Rozezněly se první tóny hudby a my začali tančit. Bylo to o poznání klidnější než s Christianem, i přesto se to nedalo označit za obyčejné pohupování.

Na rtech mi držel úsměv, i přesto, že jsem se toho upíra přede mnou docela děsila. Ples byl úžasný. A už zbývalo jen něco málo okolo hodiny do půlnoci, kdy Christian ohlásí naše zasnoubení.

„Jeanine?“ ozvalo se přede mnou. Zmateně jsem otevřela oči a uvědomila si, že na mě Drakeus mluví. Zčervenala jsem, protože jsem se už podruhé příliš ponořila do svých myšlenek během tance. Povšimla jsem si, že mě Drakeus znovu lačně pozoruje, zvlášť, kdy se mi do tváří nahrnula krev.

Po páteři mi přejela nová vlna husí kůže. Skoro nepoznatelně jsem se otřásla.

„Je vám zima, slečno? Mohu vás zahřát,“ usmál se a já znatelně viděla jeho tesáky. Oči se mi rozšířily hrůzou. Prosím, ať nemá žízeň, prosím…

„Se mnou se vám nic nestane,“ pokračoval a upíral na mě pohled svých očí. Spatřila jsem v nich náznak krvavě červené. Tak nebo tak, jeho pohled mě uhranul a já mu najednou věřila. Zničehonic jsem byla klidná.

„Chtěl jsem si s vámi promluvit, Jeanine, nevadilo by vám tedy, kdybychom odešli do haly?“ usmál se. Samozřejmě, že mi to nevadí. Copak neví, že s ním půjdu kamkoli?

Začali jsme znovu tančit a pomalu se dotancovávali skrz ostatní páry. Lidé – tedy, vampýři – s nás nevšímali. Propluli jsme až ke dveřím a potichu jsme jimi prošli.

Na chodbě byla o poznání větší zima, ale dalo se to přežít. Pořád jsem hleděla jako omámená do jeho očí a čekala.

Matně jsem si uvědomovala, že uběhlo více času, než jsem myslela, a že za mými zády hodiny odbíjí půl dvanácté.

Drakeus se ke mně naklonil a já se zasmála, když mě jeho studený dech zašimral na krku.

„Tak takhle jste to myslel s tím mluvením, Drakeusi! Ale no tak, vždyť mám snoubence, nemůžete mě přeci líbat!“ smála jsem se, ačkoli můj hlas a smích vůbec nezněly jako já. Celé jsem to brala jako pouhý vtip.

„Ale já vás nechci líbat,“ zavrčel a já sebou cukla. Došlo mi, že mě posledních několik minut a víc ovládal. Došlo mi, že když mě nechce líbat… Snažila jsem se mu vytrhnout, ale marně. Chytil mě pevněji a zavrčel.

„Mě se už nevytrhneš, Jeanine,“ řekl a otřel se tesáky o můj krk. Pak mi podtrhl nohy a vylétl ven otevřenými dveřmi.

Zavřela jsem oči, ze kterých mi začaly vytékat slzy. Proč se to muselo tak pokazit?

„Proč, proč, proč…?“ šeptala jsem potichu. Drakeus běžel dál a u toho se smál. Když jsem nakrátko zvedla hlavu, uvědomila jsem si, že už dávno nejsme na panství. Byli jsme v lese.

Hodlá mě zabít. Uvědomila jsem si to a stejně to na mě nijak nezapůsobilo. Uvědomila jsem si, že jsem smrt očekávala tolikrát od té doby, co jsem tady, že už mě to ani neděsí. Jsem asi správný případ pro psychiatra. Až na to, že teď už ho potřebovat nebudu.

Zničehonic se mnou hodil na zem a já zavřískla. Dobrá, možná mě smrt neděsila, ale vampýři pořád ano. Stejně jako bolest.

Klekl si nade mě a přišpendlil mě rukama k zemi. Jako bych mu beztak mohla utéct. Pff.

Následující vteřiny a minuty byly nejhorší za celý můj život. A taky moje poslední.

Slzy mi tekly po tvářích, opakovaně jsem vzlykala a vřískala, ale jak Drakeus podotkl, bylo mi to k ničemu. Byli jsme v srdci samotného lesa, kilometry daleko od panství. Od Christiana.

Bojovala jsem s Drakeusem, ale bylo to marné. Škrábala jsem ho, ale spíš to bylo, jako bych ho lechtala. Když on škrábl nehtem mě, okamžitě se z rány vyřinula krev. Takových malých ranek jsem po těle měla už bezpočetně. Už mě ani nepálily.

Přestala jsem se snažit. Když budu hodná, třeba to urychlí, ne?

„Neurychlím, to, neboj. Nejprv si pořádně užijeme,“ zavrčel mi do ucha a pořádně se na mě přitlačil.

„Hodláš mě znásilnit?“ zeptala jsem se ho přiškrceným hlasem. Srdce mi v hrudi bušilo jako divé.

„Když se nebudeš bránit, užiješ si to,“ řekl a já ucukla před jeho slizkým hlasem. Zavřela jsem oči a naposled pomyslela na Christiana. Miluju tě, Christiane. Poslední myšlenka…

Cítila jsem, jak se mi jeho pracky dostávají pod šaty, které jsem měla na plese. Tvář jsem obrátila na stranu, když se mi chtěl jazykem sápat do pusy a vysloužila si za to pohlavek. Pak mě chytil za bradu a prudce mi hlavou otočil.

Líbal mě tak surově, jako ještě nikdy nikdo. Jeho jazyk mi šmejdil v puse a já se snažila nepozvracet.

Šaty už byly rozervané na cáry, ale já už se nedokázala ani stydět.

Chtěla jsem omdlít a už se neprobudit.

Odtrhl se od mojí pusy a zavrčel. „Už to nevydržím. Voníš tak sladce,“ řekl a přestal v dobývání se mi pod kalhotky. Aspoň něco, pomyslela jsem si.

Naklonil se nad moje hrdlo a kousnul. Byla to ta největší bolest, jakou jsem kdy v životě zažila. Věděla jsem, že kdybych se mu poddala, nebolelo by to. Ale to by znamenalo, že bych mu patřila. A to já nikdy nebudu.

Kolem se ozýval vřískot a vzlyky a já si až po chvíli uvědomila, že to já křičím tak hlasitě. Jak dlouho už to trvalo?

Oči se mi samy zavíraly. Umírám? Doufala jsem v to. Moje mysl se zpomalila a já pomalu odplouvala pryč.

Poslední, co jsem zaslechla, byl něčí křik. „Padej od ní ty hajzle!“

Christian. Přišel mě zachránit… Příliš pozdě.


Slzy mi tekly po tvářích a já slyšela svoje vlastní vzlyky. Probouzela jsem se a byla jsem za to ráda. Nechtěla jsem už další vzpomínky. Rozhodně ne takhle hororové.

Celá jsem se třásla a choulila v klubíčku.

„Růženko?“ ozvalo se nade mnou. Otevřela jsem oči, zpátky v realitě. Trhla jsem sebou, znovu, ale byl to jen Christian. Žádný Drakeus.

„Jsi v pořádku?“ ptal se a já slyšela, že je jeho hlas plný starostí. Zavrtěla jsem hlavou a dál vzlykala.

Dřív, než jsem mohla začít protestovat, lehl si vedle mě a položil si mě na hruď. Sice jsem se momentálně nechtěla ani dotknout žádného vampýra, ale… Byl to Christian.

A mně se neuvěřitelně ulevilo, že jsem s někým mohla sdílet svoji bolest.

<<  >>