26. kapitola

Christian

Držel jsem ji a přál si, abych mohl brečet. Doteď jsem nevěděl, jaké to je, chtít brečet, ale nemoci. Ani u otcovy smrti. Až teď.

Nenáviděl jsem ten pocit.

Muselo to být už hodinu, co Jeanine jen tak bezvládně ležela a její slzy se vsakovaly do mého trička. Nepřestávala plakat, ale já jí to nevyčítal. Já ji obdivoval, že se ještě dokáže dotýkat někoho, jako jsem já.

Na malou chvíli jsem si přál být člověk. Kdybych jím byl, nehrozilo by jí žádné nebezpečí – ani ode mě, ani od nikoho jiného. Jako vampýr jsem jí akorát ničil život.

Zničehonic jsem si uvědomil, že už je nějakou dobu ticho, které narušují jen Růženčiny mělké nádechy. Netušil jsem, jestli je to dobře, že už nepláče. Jeanine se zavrtěla a pak se nadzvedla na rukou. Zarývala se mi lokty do břicha, ale já to skoro nevnímal. Po sté jsem děkoval za vampýří odolnost.

„Christiane?“ zašeptala. Celá se třásla a na její tváři byly vidět zaschlé cestičky od slz. Dal jsem najevo, že ji poslouchám, ale mlčel. Jeanine sklopila oči.

„Budu ještě někdy v pořádku?“ pípla a ret se jí roztřásl. Opatrně, abych ji nevyděsil, jsem přejel prstem po její tváři. Vzal jsem ji za bradu.

„Jeanine, ty jsi silná. Drakeus-“ Jeanine sebou cukla, když jsem vyslovil jeho jméno.

„Drakeus je po smrti. Už ti neublíží. Nikdo už ti neublíží. Já se o to postarám, ano?“ konejšil jsem ji a slabě se usmál.

„Ty to dokážeš překonat. Věřím ti,“ dodal jsem. Jeanine zavrtěla hlavou.

„Nezasloužím si tvojí důvěru,“ zašeptala. Dřív, než jsem ji stačil přerušit, pokračovala.

„Podívej se na mě, Christiane. Vždyť nejsem schopná se tě ani dotknout!“ S těmi slovy se odtáhla. Sedla si na druhý konec postele a znovu se rozvzlykala. Trhalo mi srdce, vidět ji takhle bezradnou a zničenou. „Bojím se, Christiane. A to mě nakonec ani neznásilnil! Nedokážu si představit, jak by to dopadlo, kdyby to udělal.“ Tělem mi projel blesk, když jsem si uvědomil, že se to mohlo stát. Děsilo mě pomyšlení na to, že by se tenkrát Drakeus rozhodl jinak.

Neměl jsem žádnou zkušenost s lidskými pocity. Nevěděl jsem, jak ji utěšit, aniž bych se jí dotknul. Ale musel jsem to zkusit.

„Jeanine, podívej se na mě,“ začal jsem. Když to udělala, málem jsem se neodhodlal k tomu, abych pokračoval. Bolest, kterou jsem spatřil v jejích očích, by srazila nejednoho na zem.

„Ty to zvládneš. My to zvládneme,“ odmlčel jsem se a položil jí ruku na koleno. Přesně, jak jsem čekal, trhla sebou a pokusila se odtáhnout. Nepustil jsem ji.

„Musíš mě nechat, abych ti pomohl. A to bohužel bez dotyků nejde, Jeanine,“ řekl jsem a omluvně se na ni podíval. Jeanine přikývla, ale pořád se slabě třásla.

„Dobře. Ale, Růženko, já ti přísahám, že dokud to nesvolíš, nedotknu se tě jinak než přes oblečení a nebudu po tobě nic vyžadovat, ano? Jenom mě nech ti pomoct, Růženko. Neodháněj mě od sebe. Prosím,“ šeptal jsem a upřeně se jí díval do očí. Ty její byly plné slz, které se jí vzápětí skutálely po tvářích. Ale přikývla.

„Dobře,“ zamumlala, ale pak se stejně odtáhla. Nechal jsem spadnout svoji ruku na postel a povzdechl si. Bylo mi jasné, že tohle bude ještě těžké.

Najednou mi pohled padl na okno. Ani jsem si neuvědomil, že se setmělo. Čas jít spát. Nebo lovit. Zatraceně dobře jsem věděl, že dneska v noci se raději spokojím s krví ze sáčku. A i ty další. Nehodlal jsem opustit panství, dokud nebudu mít jistotu, že je Růženka absolutně v bezpečí.

Copak, nevěříš svému bráškovi? Ozvalo se mi posměšně v hlavě. Zavrtěl jsem slabě hlavou.

Promiň, Cale. Věřím. Ale co kdyby se jich tu zjevilo víc?

Jsou tu ještě sluhové. A od těch máme podepsanou přísahu, že budou Růženku chránit, jak sám moc dobře víš. Uvědomil jsem si, že má pravdu. Povzdechl jsem si.

Dnes v noci ne. Příště. Řekl jsem, aby bylo jasno, že tahle debata je u konce.

Budeš s ní? Zeptal se ještě.

To nevím. Záleží na ní.

Růženka mě zkoumavě pozorovala. „Mluvil jsi s Calem, viď?“

„Jak to víš?“ zeptal jsem se zmateně.

„Byl jsi trochu… mimo,“ pousmála se. Když jsem se na ni líp zadíval, došlo mi, že se vážně usmívá. Vypadalo to, že překonala to období smutku. Sice se jí pořád v očích matně leskly slzy, ale bojovala s tím. Potěšilo mě to.

„To to bylo na mě tolik vidět?“ zašklebil jsem se. Růženka pokrčila rameny.

Počítal jsem s tím, že nechce, abych tu byl přes noc a tak jsem se zvedl. Vydal jsem se ke dveřím, ale najednou jsem ucítil, jak mě něco – nebo spíš někdo, táhne slabě za tričko.

Otočil jsem se a spatřil, jak se Jeanine znovu třese.

„Ne, ne-neodcházej, prosím.“ Zoufalost v jejím hlase mě zaskočila. Kousala si ret a já viděl, jak jí na odhalených pažích naskočila husí kůže.

„Proč? Ty se mě… nebojíš?“ zamumlal jsem rozpačitě. Dřepl jsem si k ní a pohladil ji na tváři. Neucukla.

„Bojím. Trochu. Ale mnohem víc se bojím bez tebe… Bez tebe neusnu,“ zašeptala a sklopila oči. Tváře jí slabě zčervenaly.

Zamračil jsem se. Asi jsem tušil, co odpoví, ale stejně jsem se zeptal. „Proč beze mě neusneš?“

„Bojím se, že se pro mě někdo vrátí.“

<<  >>