28. kapitola

Jeanine

Když jsem ještě neměla svoje vzpomínky zpátky, cítila jsem, jako bych měla velkou díru v hrudi. Věděla jsem, že mi něco chybí, od začátku. Až teď, když mi je Christian vrátil, jsem se začala cítit úplná.

Nezáleželo na tom, jestli se bojím. Strach je jenom stav naší mysli, který se dá překonat. Ačkoli pokaždé, když jsem zavřela oči, jsem se přenesla zpátky do lesa nebo vždy, když jsem se octla ve tmě a pozorovala tichý pohyb stínů a srdce mi tlouklo jako splašené, nezáleželo na tom. Byl to jenom strach.

Láska byla silnější. Láska ke Christianovi dosud překonala všechno, tak proč by nepřekonala tohle? Dokázala jsem žít ve strachu, dokud bude pro co žít.

A možná proto jsem byla schopná ráno, po probuzení, nasadit úsměv na tvář a předstírat, že se nic neděje. Nehrála jsem divadlo jen na Christiana, ale taky na tu ustrašenou část mé mysli. Vypadala jsem silná. Cítila jsem se silná.

Byla tu jen jedna věc, co mě tížila. Trápila. Jako bych bez toho nemohla být šťastná a do konce života musela radost jenom předstírat. Úsměv na mojí tváři by byl do konce mých dnů jen kulisa, za kterou by se skrýval stesk – stesk po rodině.

Věděla jsem, že je nemůžu vidět, ne tváří v tvář. Vždyť si myslí, že jsem mrtvá – zešíleli by. Ale potřebovala jsem jenom očkem nakouknout do jejich životů a na chvíli je pozorovat a zjistit, jestli jsou v pořádku.

„Copak se ti honí hlavou?“ Pousmála jsem se. Jako vždy, vševědoucí Christian poznal, že jsem vzhůru.

„Někdy ti to řeknu. Až bude ten správný čas,“ uklidnila jsem ho. Netřeba ho tímhle zatěžovat a rozhodně ne teď.

„Tak když myslíte, má paní,“ zašeptal a jemně se dotkl rty mých vlasů. Lehce to zašimralo a já se ošila. „Připravená vstávat?“

„To rozhodnutí nechám jen na vás, můj pane,“ zamumlala jsem a zazubila se. I když jsem mu neviděla do tváře, bylo mi jasné, že právě teď obrací oči v sloup.

„Neprovokuj,“ zavrčel. Zasmála jsem se.

„Nebo?“

„Nebo tě zlochtám,“ odmlčel se a vyhoupl se nade mě, „a to tak, že budeš prosit o slitování.“

Prohlásil to úplně klidným a dokonce mírně výhrůžným hlasem a já se zachvěla. Na rukou mi naskočila husí kůže.

„Nech toho, nebo se tě začnu znova bát,“ zašeptala jsem.

„Aspoň bys mě už neprovokovala,“ řekl a v jeho očích jsem spatřila pobavené ohníčky. Plácla jsem ho po ruce.

„To si jenom myslíš! A vůbec, chci vstávat, tak ze mě slez,“ zabručela jsem, a když se ani nepohnul, zatlačila jsem mu rukama do hrudi. Samozřejmě to pro něj bylo, jako bych ho polechtala pírkem. Však já mu to oplatím, až mě promění.

Nakrčila jsem obočí. Proměna. Zaskočilo mě, že nejsem jenom smířená s nadcházející změnou ve vampýrku, ale dokonce se na to těším. Zarazilo mě to a čekala jsem, kdy se začnu bát anebo být nervózní. Nic.

„Co se najednou tak mračíš?“ zeptal se mě Christian. Jeho ruce povolily svůj stisk. Nechtěla jsem s ním řešit mojí proměnu. Ne teď. Zbytečně by ho to rozrušilo. Proto jsem se znova usmála.

„Už jsem to řekla. Mám hlad, ale ty mě tu držíš jako v zajetí,“ vyplázla jsem na něj jazyk a jako v ozvěně se moje břicho ozvalo a zakručelo.

„Tak dobře, dobře, vyhrála si. Pro tentokrát,“ zavrčel a zavrtal do mě svůj hrůzyplný pohled. Zamrazilo mě, ale navenek jsem nedala nic znát.

Jakmile jsem spustila nohy z postele a stoupla si, přihnala se ke mně černá koule chlupů a zaútočila na mě. Pokojem se ozýval zuřivý štěkot. Zvedla jsem Montyho do náruče a ten najednou ztichnul a jenom se ke mně přitulil. Když však za mými zády spatřil Christiana, tiše zavrčel. Zasmála jsem se.

„Chyběla jsi mu,“ ozvalo se za mnou. Zašklebila jsem se.

„To se mu vůbec nedivím. Vždyť byl sám v doupěti vampýrů!“ řekla jsem a přitiskla si Montyho na hruď. Jeho jemná srst mě lechtala na bradě. Chvíli jsem ho chovala, ale pak mi znovu zakručelo v žaludku.

Když jsem položila Montyho na zem, podíval se na mě vyčítavě, že ho opouštím.

„Je čas na snídani, Monty,“ vysvětlovala jsem mu a ten jakoby poznal, že mluvím o jídle, začal znovu vrtět ocáskem.

„Kdyby ses podívala na hodiny, mluvila bys jinak,“ řekl Christian pobaveně. Natáhla jsem se na noční stolek pro mobil. Šokovaně jsem otevřela pusu.

„Tys mě tu držel tak dlouho?“

„Oprava, tys spala tak dlouho. Ale mělas na to nárok, Růženko.“ Pousmála jsem se. To asi měla. Ale teď už bylo asi zbytečné dělat snídani – bylo poledne.

„Takže se jde na oběd,“ odtušila jsem. Christian kývl. Vydala jsem se ke skříni a šáhla pro oblečení. Chytla jsem lem noční košilky, abych ji sundala, ale najednou jsem si uvědomila Christianův pohled v zádech. Otočila jsem se.

„Kšáá!“

„Ale, Růženko, vždyť už jsem tě-“ začal, ale já ho probodla pohledem.

„Povídám, kšáá!“ zavrčela jsem a čekala, až odejde. Christian se zvedl s rukama nad hlavou, jakože se vzdává.

„Dobře, dobře, už mizím!“ Pousmála jsem se. To bych mu radila. Když se za ním zabouchly dveře, odešla jsem do koupelny. Čas na sprchu!


Scházela jsem po schodech a linula se ke mně vůně hub. Na tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Houby jsem zbožňovala. Už jsem se ani neptala, jak to může Christian vědět; buď jsem mu to prozradila někdy dřív, nebo si to přečetl v mých myšlenkách. On je přece vševědoucí.

Vešla jsem do kuchyně a spatřila Christiana, jak stojí nad hrncem a něco tam míchá. Nakoukla jsem mu přes rameno.

„Houbové rizoto?“

„Trefil jsem se ti do chuti, doufám?“ zeptal se a já kupodivu zaslechla v jeho hlasu slabý náznak nejistoty.

„Na sto procent. Houby miluju!“ prohlásila jsem a objala ho kolem pasu. Ta tam byl ten strach z toho, že je vampýr. Bylo to zvláštní, že ještě včera jsem před ním chtěla utéct. Asi jsem se jen potřebovala vyspat.

„Tak to mě těší. Přišla jsi právě včas, za pár minut ti to budu moct nandat na talíř,“ řekl a vypnul sporák. Přikryl to pokličkou a otočil se ke mně. Ačkoli jsem ho už ujistila, že houby jím, stejně na jeho tváři převládal zachmuřený výraz.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se a povzbudivě se usmála.

„Jeanine, sice je už polovina října, ale já si teď uvědomil, že jsem ti nepopřál k narozeninám.“ Šokovaně jsem otevřela pusu. Tohle bych teda nečekala.

„Christiane, narozeniny mám devatenáctého července,“ podotkla jsem s úsměvem. Christian přikývl.

„Já vím. Jenže ty ses přesně na svoje narozeniny vzbudila z kómatu, víš?“ Snažil se tvářit, jakože je to v pořádku, ale bylo na něm vidět, že ho to trápí. Pohladila jsem ho po ruce.

„Christiane, to, že jsem pořád naživu a co víc, to, že jednou budu už napořád tvoje, je pro mě dostatečnej dárek,“ řekla jsem. Nechtěla jsem, aby byl smutný kvůli takové maličkosti.

„Dobře, Růženko.“ Naklonil se nade mě, aby mě políbil, ale nestihl to. Zničehonic se odtáhl a zpozorněl. Pak jsem i já uslyšela kroky. Do kuchyně najednou vtrhl sluha. Vypadal, že je v šoku. Poklonil se nám a rychle spustil. To, co řekl, mi vyrazilo dech.

„Pane hrabě, venku za bránou je posel od královny a tvrdí, že si s vámi musí okamžitě promluvit!“

<<  >>