29. kapitola

Jeanine

Beze slova jsem zírala do talíře. Nevěděla jsem, jak dlouhá doba uběhla, ale nedokázala jsem do sebe dostat ani sousto. Jen jsem postrkovala vidličkou jídlo, ale nejedla jsem. Nebyla jsem schopná něco pozřít, hrdlo jsem měla stažené a v očích prázdný pohled.

„Jeanine, musíš něco sníst.“ Zvedla jsem pohled ke Christianovi, který seděl naproti mně a ve tváři měl ustaraný výraz.

„Christiane, právě jsem se dozvěděla, že chce královna mluvit nejenom s tebou, ale i se mnou, a že má pro mě špatné zprávy. Ty si myslíš, že mám na jídlo ještě chuť?“ prohlásila jsem ironicky a opřela vidličku o kraj talíře. Nemá smysl předstírat, že jsem hladová.

Christian se ještě více zamračil. Vypadal skoro až děsivě, když se takhle tvářil. Chápala jsem jeho starost o mě, ale musel to přijmout. Prostě nemám hlad.

„Jeanine, nemyslím si, že teď máš chuť k jídlu. Ale nerad bych zažil to, že potom během cesty omdlíš hlady, protože to by nám opravdu nepomohlo. Chápeš?“ řekl jemně a já pookřála. Měl pravdu, jako vždycky. Povzdechla jsem si a znovu se natáhla pro vidličku.

Dostala jsem do sebe pár soust, když Christian znovu promluvil. Ve tváři měl výraz čiré beznaděje.
„Nedokážu se na tebe dívat, jak to do sebe doslova rveš. Nandám ti to krabičky a sníš si to po cestě, až se budeš cítit líp ano?“ S těmi slovy se natáhl pro talíř, aby ho odnesl. Pozorovala jsem ho, jak odchází do kuchyně a bylo mi jasné, že jsem ho mírně ranila svojí nechutí k jídlu. Uvařil mi ho, protože je moje oblíbené a já ho ani nesním… Musím mu to někdy vynahradit.

Jako bych se v posledních dnech nenabrečela dost do konce života, zničehonic jsem měla šílenou chuť brečet. Cítila jsem se jako vodní bomba, která čeká, až s ní někdo hodí a ona praskne. Potřebovala jsem jenom popostrčit, abych vzápětí spustila vodopády slz.

Možná to způsobil pohled na zklamaného Christiana anebo ten děs z toho, co mi chce královna říct, každopádně vzápětí už se mi po tvářích kutálely slzy jako hrachy. Byla jsem potichu – ale očividně ne dost na to, aby si toho nevšiml Christian.

„Jeanine, proč pláčeš?“ Přiběhl ke mně a vzal mě do náruče. Nečinilo mu žádný problém mě unést, dokonce mě začal houpat jako malé dítě. Nikdy jsem nevěřila tomu, že to dokáže člověka opravdu uklidnit, ale opravdu to fungovalo. Slzy mi přestávaly téct a já konečně dýchala pomaleji. Do té doby, než se mě Christian zeptal, proč vlastně brečím.

„Nevím,“ fňukla jsem. Pak se mi slzy spustily nanovo. Christian si povzdechl a potom mě beze slova odnesl až ke mně do pokoje. Položil mě na postel a nechal mě, ať se vybrečím.




O pár hodin později už jsem byla jako vyměněná. Říká se sice, že pláč ničemu nepomůže, ale zároveň je to lék na všechnu bolest. Společně s čokoládou, samozřejmě.

„Christiane, co myslíš, jaký šaty jsou pro královnu dost vhodný?“ zeptala jsem se ho a kousla se do rtu. Držela jsem před sebou natažené dvoje šaty a čekala, co mi odpoví. Vedle mě ležela otevřená kabelka a já do ní postupně balila nejnutnější věci.

Christian přejel šaty pohledem a zastavil se očima u rozparku. Oboje mi šahalo sotva pod kolena a na každém kousku látky byla krajka. Christian zavrtěl hlavou.

„Ani jedny, proboha. Tohle ti sem nastrkala Eve, to si pamatuju. Pojď, ukážu ti něco lepšího,“ řekl a vzal mě za ruku. Vyšli jsme ze dveří mého pokoje a přešli chodbu. Nevěděla jsem, kam jdeme, dokud jsme nedorazili ke dveřím přímo naproti těm mým.

„To je…?“

„Uvidíš,“ řekl a vzal za kliku. Tušila jsem, co to je za místnost, ale nebyla jsem si na sto procent jistá, dokud se neotevřely dveře. Hraběcí ložnice. Tady žil hrabě a dřív i hraběnka. Tady jednou budu žít i já, až budu připravená odhodit strach a vzít si Christiana.

A samozřejmě, když neumřu.

Vešla jsem dál a otočila se kolem své osy. Ten pokoj byl nádherný. Ačkoli ani jeden z původních obyvatelů už nežil, pokoj přesto vyzařoval životem a radostí. Uvnitř mě jsem cítila, že kdybych se zhluboka nadechla, dokázala bych tu cítit královnin parfém, byť je to skoro století od té doby, co umřela. Kdybych otevřela oči, úplně dokořán, viděla bych tu její postavu, jak se jemně mihotá ve světle a dává na Christiana pozor.

Tentokrát už by na něj ale nedávala pozor sama. Objímal by ji i hrabě.

Až po chvíli jsem se probudila z mého lehkého omámení a spatřila Christiana mezi dveřmi. Pořád tam stál, ve stejné pozici, jako když otevíral dveře. Zželelo se mi ho.

„Nebyl jsem tady od té doby, co…“ řekl, když viděl, jak se na něj dívám. Konejšivě jsem se na něj usmála, došla k němu a vzala ho za ruce.

„Jestli chceš, můžeme odejít,“ zašeptala jsem, jednak proto, abych ho nevylekala, ale taky proto, abych neničila tu nádhernou atmosféru, co panovala v pokoji. Sice bychom nezískali to, pro co jsme šli, ale nemůžu ho přece trápit kvůli šatům.

„Ne. Naopak. Do téhle chvíle jsem skoro zapomněl, jak nádherná a laskavá uměla být. Všechno to tady zůstalo, ale já se bál sem jít. Bál jsem se, že to ve mně probudí vzpomínky. Probudilo. Ale jen ty dobré,“ zamumlal a objal mě kolem pasu. Ve tváři už mu nepřevládal šokovaný výraz, ale úsměv. Nefalšovaný úsměv plný lásky.

Takhle by to mělo zůstat napořád – my dva spolu, se štěstím za zády a klidnou budoucností před námi.

Chvíli jsme takhle stáli v objetí, dokud se za námi slabě neozval zvuk hodin, odbíjející čtyři hodiny odpoledne.

Povzdechla jsem si. Opravdu nerada jsem rušila takhle krásnou chvíli, ale za pár hodin jsme měli vyrazit na cestu a já se potřebovala sbalit a vyspat, protože spánek v autě není zrovna nejlepší způsob, jak se připravit na královnu. Odkašlala jsem si.

„Christiane?“ Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho očima. „Ukážeš mi ty šaty?“

„Holky. Pořád by se zajímaly jen o hadry,“ zamumlal naoko otráveně, ale když viděl moje oči, ze kterých málem sršely blesky, zvedl ruce nad hlavu, že se vzdává.

„Dobře, už mlčím,“ zazubil se. Vzal mě za ruku a dovedl mě ke skříni, která stála v rohu. Byla z tmavého dřeva, které barvou dokonale zapadalo do tohoto pokoje.

„Zavři oči, Růženko.“

„Christiane, je to nutný? Vždyť-“ začala jsem, ale přerušil mě. Protočila jsem oči v sloup.

„No tak, zavři je. Prosím,“ dodal, a když jsem ho konečně poslechla, otevřel skříň. Docela jsem to oblečení litovala, když jsem slyšela, jak se v ní necitlivě přehrabuje. Hraběnka se chudák musí obracet v hrobě.

Po chvíli nastalo skoro až nepříjemné ticho. Svraštila jsem obočí a čekala.

„Můžeš otevřít oči,“ ozvalo se přede mnou a já ho poslechla. Chvíli jsem mrkala, abych zaostřila zrak. Když jsem konečně uviděla šaty před sebou, otevřela jsem oči a vydechla úžasem.

<<  >>