Seděl jsem za volantem a zíral do tmy. Bylo pozdě v noci a Růženka, která se před cestou dušovala, že během jízdy oči nezamhouří, teď na zadním sedadle spala jako mimino. Potichu jsem se uchechtl. Byla roztomilá, když spala… Ačkoli, kdybych jí tohle řekl do očí, s klidem by se mi ty moje pokusila vyškrábat.
Ještě chvíli jsem ji pozoroval ve zpětném zrcátku, ale pak jsem stočil zrak ke svému spolujezdci a zvážněl.
„Juule, nemáš tušení, jak moc pro mě znamená, že jedeš se mnou,“ řekl jsem a usmál se.
Když mi došlo, že nemůžu nechat panství opuštěné, požádal jsem Cala, aby tam zůstal. Zpočátku protestoval, ale nakonec jsem ho přemluvil. Vyhlídka na opuštěné panství mě děsila.
Jenže pak mi došlo, že posel od královny už dávno zmizel a já opravdu nechtěl převážet Růženku až za královnou sám. Kdyby na nás zaútočila banda vampýrů, sám bych se jim neubránil. A nezbývalo mi nic jiného, než zahodit hrdost a zavolat Juulovi.
Kupodivu mi to zvedl na první zazvonění. Když jsem mu do mobilu vysvětlil, jak se má situace a poprosil ho, aby jel se mnou, chvíli mlčel. Potom promluvil.
„Christiane, jak bych to řekl… Máš se mi ještě hodně za co omlouvat, to doufám víš. Ale…“ odmlčel se a napínal mě. Pak vykřikl: „Ale kámo, vždyť je to Růženka! Ta dračice mi nejednou nahnala strach, když mě provrtávala očima a to je to člověk! Jasně, že jedu s tebou!“
Pousmál jsem se. Dneska už jsem měl jistotu, že do Růženky není zakoukaný. Během té doby, co jsme byli od sebe, se totiž stihl zamilovat do jiné vampýrky a dokonce už ji požádal i o ruku. Když mi to řekl, samozřejmě jsem mu pogratuloval. V duchu jsem ale myslel na to, jaké to bude, až mi konečně Jeanine řekne slavnostní „Ano“ před oltářem a Juul bude naopak gratulovat mě.
„Ale mám. Jen nezapomeň, pokud tohle všechno přežijeme ve zdraví, tak čekám po návratu domů pořádnou oslavu a omluvu! Pěkně si přede mnou klekneš na kolena, kamaráde,“ zašklebil se.
„Tvůj smysl pro humor mi opravdu chyběl, Juule.“ Zavrtěl jsem hlavou, ale smál se.
„Jako za starejch časů. Jen ty a já. A samozřejmě Růženka, která je ale zrovna teď ztělesněním svojí přezdívky,“ poznamenal Juul.
„To se teda mýlíte kluci. Já… vůbec… nes-spím,“ ozvalo se najednou zezadu. Růženka ležela rozespalá na sedačkách, sklopených dozadu. Pak ještě něco zamumlala, obrátila se na druhý bok a za chvíli se autem ozývalo tlumené chrápání.
„Jo,“ zopakoval jsem, „jako za starejch časů.“
Do města jsme přijížděli s pocitem, že nás někdo sleduje. Začínalo se rozednívat a my se pomalu blížili k paláci. Nejprve nám dělalo starosti, kdo nás sleduje, ale když nám došlo, že je to posel o královny, ulevilo se nám. Jednak proto, že to není nikdo nebezpečný – a cizí. A druhý důvod byl ten, že jsme mohli do paláce rovnou vjet. Bez žádných potyček a nedorozumění. Bylo to kvůli tomu, že nás posel už dopředu ohlásil.
Juul to okomentoval slovy, že před královnou se prostě neschováš. Což bylo jedině dobře, protože jsem rázem neměl o Růženku takový strach. Stejně, jako si povšimli nás, všimli by si i jakýchkoli vetřelců.
Teď jen stačí doufat, že u královny není špeh.
U královny nás přijali hned, jakmile v nás poznali očekávané hosty – hraběte, jeho snoubenku a rádce. Tedy, takhle jsem nás představil, ale obával jsem se, že Juula s jeho pubertálním smyslem pro humor si opravdu nelze představit jako rádce. To se já dřív stanu varanem komodským než on rádcem. Ale to on vědět nemusí.
Samotná královna se nás rozhodla přijmout až k večeru. Do té doby máme prý čas na odpočinek.
Volný překlad? Běžte lovit, ale s rozumem a v tajnosti. Teda až na Růženku – ta opravdu odpočívala. Nechal jsem ji na pokoji s tím, že jen u jejích dveří stáli dva strážní. Pokud bych nemohl důvěřovat královně a jejím sluhům, že mi ji neochrání, tak bych nemohl věřit už vůbec nikomu.
S Juulem jsme se venku rozdělili, protože on má trochu jiný styl lovení než… já. Ačkoli opravdu má snoubenku, stejně jde do baru, tam sbalí nějakou couru a z té se pak napije. Já jsem dřív býval taky takový, ale pak jsem poznal Růženku. Když jsem tohle řekl Juulovi, tak jen vykulil oči a pak nasadil ten nejzklamanější výraz pod sluncem.
„Seš v háji, kámo,“ řekl Juul a poplácal mě po rameni.
„Proč?“ Nechápal jsem.
„Má tě pod palcem, proto. Nejenom, že už nechodíš do barů, ale tys dokonce přesedlal na králíčky? Hotovej podpantoflák.“ Hbitě uhnul před mojí pěstí a pak se zazubil.
„Já jen říkám to, co vidím. Tak si užij králíčky, já jdu na pořádnej lov.“ Pak se otočil a nechal mě tam stát, zmateného a naštvaného. Vyfoukl jsem vzduch nosem a nadechl se. Chtělo to klid. A taky králíčka.
Zasmál jsem se vlastním myšlenkám. Nemělo cenu být na Juula naštvaný. Myslel to jako vtip.
Jenže to netušil, že já opravdu v poslední době lovil jen králíky. Neměl jsem na výběr, vždyť nic jiného v blízkosti nepobíhá. Teď je konečně čas na něco většího.
Naposled jsem se podíval na spící Růženku a vyrazil pryč na lov.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za každý komentář :)