31. kapitola

Jeanine

Světlo procházející skrz zatažené závěsy se mi dostalo pod víčka. Ještě se zavřenýma očima jsem se protáhla a posadila na posteli. Bolelo mě celé tělo, cítila jsem i svaly, které jsem nevěděla, že mám. Otevřela jsem oči a jas mě uhodil do očí. Nebolelo to, díky závěsům, ale nebylo to příjemné. Vždyť jsem musela prospat bezmála třináct hodin! Sice většina z toho byla v autě, ale i tak. Když jsem si rozvzpomněla na auto, ihned mi bylo jasné, z čeho pochází ta hrozná bolest. To byl ale praštěný nápad…

Jako by toho nebylo málo, začalo mi kručet v břiše. No paráda. Teprve když jsem se rozhlédla po pokoji, abych našla nějaký náznak přítomnosti někoho jiného, třeba Christiana, došlo mi, že tu jsem sama.

Pak jsem spatřila bílý list na stolku. Aspoň, že mi nechal vzkaz. Stálo v něm, že odešel na lov, a že pokud mám hlad, mám si říct strážným za dveřmi. Matně jsem si vzpomínala, že mi něco takového v noci říkal, když mě vzbudil. Ale to už jsem dávno vypustila.

Achjo. Bylo mi jasné, že se vrátí až za pár hodin, takže mě čekala nepěkná vyhlídka. Sice mi zařídil jídlo, ale vzhledem k tomu, že jsem si ani nevzala knížku, tak se tu budu akorát několik hodin nudit. Znovu už neusnu, na to jsem až moc vyspalá.

To jsem příliš nepromyslela.

Povzdechla jsem si a zvedla se z postele. Přes židli naproti posteli visel župan. Oblékla jsem si ho a rozhodla se jít požádat strážné o to jídlo, když už. Nejprve jsem si ale trochu sčísla vlasy hřebenem, protože chci jít požádat o jídlo, ne jim přivodit infarkt zděšením.

Pomalu jsem otevřela dveře a vykoukla ven.

„Do-dobrý den,“ vykoktala jsem. „Já… já se chci jen zeptat…“

„Slečna Detrayová se už vzbudila! Hádám, že byste ráda něco k jídlu, že ano?“ řekl jeden ze strážných.

„Jo, totiž… Ano, prosím,“ řekla jsem a zčervenala. Jakmile se mi nahrnula krev do tváří, oba strážní se na mě začali dívat skoro až hladově. Jejich mlčenlivé zírání přerušil až zvuk, který se ozval z mého žaludku.

Strážní se vzpamatovali.

„No tak, Phile, neslyšel jsi? Zajdi slečně do kuchyně pro něco k jídlu!“ prohlásil ten samý strážný jako prve. Vypadalo to, že to on má z dvojice hlavní slovo. Druhý strážný, Phil, se zvedl a bez protestů odkráčel.

„Můžete jít zpátky dovnitř, slečno. Zaklepeme, až budeme mít snídani,“ usmál se ten první a já ho poslechla. Ještě pořád jsem měla na rukou lehce husí kůži z toho, jak se na mě oba strážní dívali jako na sáček krve. Bylo vidět, že moc často tu živé lidi, kteří neslouží jako potrava, nevidí.


Po pár minutách se opravdu ozvalo tiché zaklepání na dveře. Když jsem je otevřela, stál v nich strážný Phil. V rukou měl tác, na kterém byl talíř se smaženým chlebem a vedle něj s volským okem. Typická britská snídaně, jak jinak.

Poděkovala jsem Philovi a jala se zavřít dveře, protože se na mě už zase díval jako na obrázek. Nebo lépe řečeno, na jídlo.

Jakmile jsem měla po snídani, opět jsem neměla nic práci. Porozhlédla jsem se po pokoji. Co by se tady asi tak dalo dělat? Jediné, co mě napadlo, bylo, převléci se. A to znamenalo, dojít si pro tašku.

Když jsem k ní došla, strčila jsem do ní ruce a poslepu v ní začala hrabat. Najednou jsem narazila na něco tvrdého. Vytáhla jsem to na světlo. Moje kniha!

Christian opravdu pamatoval na všechno, když balil. Myšlenky na převlíkání byly ta tam. Na to bude spousta času později. Lehla jsem si na postel a začala číst.

Moc dlouho mi to nadšení ale netrvalo. Běžně by kniha udržela moji pozornost klidně na celý den, to je pravda. Jenže v tuhle chvíli se mi vnitřnosti kroutily nervozitou a já nedokázala myslet na nic jiného, než na dnešní večer. Co mi chce královna tak důležitého říct?

Pořád dokola jsem četla jednu větu, až se mi dokonale vryla do paměti.

Tajemství je opředeno šlahouny, které nás zachytí a nepustí a my, seč se snažíme, následujeme jej do světa lží a krutosti, kde si zlo najde postupně každého z nás.

Ironií bylo, že tohle přesně sedělo na můj život.

Odložila jsem knížku na noční stolek a vyšla na balkón. Nemělo cenu snažit se číst, když mě kniha akorát nutí přemýšlet o věcech, které nechci. Rozhodnutí stát se vampýrkou a Christianovou ženou jeden pitomý citát nezvrátí.

Opřela jsem se o zábradlí a užívala si vlahý podzimní vánek, který mi foukal vlasy pryč z obličeje. Možná, že když si tady sednu, do křesla a zavřu oči…

Zničehonic se mi zamotala hlava a já si opravdu musela sednout. Pak sebou začalo moje tělo škubat, protočily se mi zorničky a já ztratila pojem o světě.


Otevřela jsem oči, ale kolem mě bylo temno a chlad. Stála jsem v lese, skrytá mezi stromy a očividně na něco čekala. Nebo na někoho.

„Dorazil jsi.“ Hlas, který se ozval z temnoty, jsem neznala. Patřil ženě, byl vysoký a mě z nějakého důvodu naskočila husí kůže. A proč ke mně mluví, jako bych byla muž?

„Samozřejmě, drahá. Byli jsme tak domluveni, nepamatuješ se?“ řekl další, mě docela povědomý hlas. Pak jsem si uvědomila, že to moje pusa se otevřela a vyslovila to. Došlo mi, že já nejsem já, a že jsem se bůhvíproč ocitla v cizím těle. Nebo ne tak cizím?

Znovu jsem se začala soustředit na tichý rozhovor, který probíhal mezi cizincem a ženou. Zdálo se, že jsem promeškala otázku, kterou žena položila; cizinec zrovna na něco odpovídal. Zaposlouchala jsem se do jeho hlasu, přišel mi totiž opravdu povědomý.

„Momentálně je… pod ochranou. Ale jakmile se vrátíme, udělám to. Čekali jsme na to několik měsíců, nemůžu se dočkat, až se to podaří,“ zasyčel. Žena se shovívavě usmála.

„Já vím, že nemůžeš. Je to lákavé, viď? Přesně takhle jsem se cítila, když mi před lety svěřili podobný úkol. Jistě víš, co mám na mysli.“ Cizinec přikývl. Já se začínala v jejich rozhovoru ztrácet. Zdá se mi to, nebo se chystají někoho zabít?

„A teď, drahý, nechceš mě políbit? Na to, že budeme brzy svoji, se dnes chováš nějak odtažitě,“ zavrkala žena a přiblížila se cizincově obličeji. Cizinec se temně zasmál a splnil, oč jej žena žádala. Já se stáhla a počkala, až přestanou. Kdybych nepotřebovala zjistit víc informací, pokusila bych se zmizet a probudit se – pokud to šlo. Ale neměla jsem na vybranou. Pokud chtějí někoho zabít, musím zjistit, koho. A proč?

Cizinec kousl ženu do rtu a já na jazyku ucítila pach krve. Zašklebila jsem se. Cizincovi se možná rozšířily oči vzrušením a žízní, ale mně se chce zvracet.

Když se od sebe konečně odtrhli, úleva mi zaplnila mysl jako ještě nikdy.

„Drahá, budu muset odejít. Musím jít ještě na lov, sama to cítíš v mých myšlenkách.“ Žena se zatvářila zklamaně. Očividně od dnešní schůzky očekávala víc než jen polibek. Pak si povzdechla a pak znovu promluvila. Když jsem uslyšela, co říká, srdce mi vynechalo pár úderů a nebyla jsem schopná dýchat. Rázem mi bylo naprosto jasné, o co se tu jedná.

„Dobrá. Ale nezapomeň na naši dohodu… Juuliusi.“

<<  >>