Trhla jsem sebou a probudila se, plná zděšení a rozporuplných pocitů. Byl to sen? Nebo jsem viděla pravdu? V hlavě mi poletovaly miliony myšlenek, jedna rychlejší než druhá. Srdce mi svíral oheň strachu a beznaděje, cítila jsem se, jako bych měla vybuchnout.
„Tak dost!“ zasyčela jsem.
„Růženko?“ Mezi dveřmi od balkonu se objevila Christianova hlava. „Tady jsi.“ Jeho hlas překypoval úlevou. Svraštila jsem obočí; zřejmě nejsem jediná, koho něco trápí.
„Právě jsem se vrátil z lovu a tys nebyla v pokoji. Bál jsem se, že…“ Christian nedokončil větu, ale ani nemusel. Postavila jsem se a doslova se mu vrhla do náruče.
„A oprávněně,“ vzdychla jsem. Christian se zamračil a odtáhl se ode mě, aby mi viděl do obličeje.
„Stalo se snad něco?“
„Christiane, zdál se mi sen,“ začala jsem a zavrtěla hlavou. „Spíš bych to nazvala vizí. Nevím. Byl tam Juulius a…“ Celý příběh jsem ze sebe vysypala na jeden zátah, v očích zděšení a na čele pot. Celá jsem se klepala. O to víc mě překvapilo, když se Christian jen zasmál.
„Jeanine, buď v klidu. Byl to jenom sen, ano? Juula znám celý svůj život, není možné, aby nás podrazil. Jen se ti to zdálo,“ řekl a krátce se dotkl rty mého čela. V jeho objetí jsem doslova roztávala, ale část mého já pořád nevěřila tomu, že to sen opravdu byl.
Ano, zná Juula celý svůj život. A v tom je právě ten problém.
O pár hodin jsme už byli na cestě ke královně. Mezi mnou a Christianem už další rozhovor ohledně Juula neproběhl, protože on si odmítal přiznat pravdu. Povzdechla jsem si.
Kráčeli jsme tmavou chodbou s kamennými stěnami, na kterých byly připevněné louče, vrhající stíny za našimi zády. Ale jakmile jsme sešli z dosahu jedné louče, nastala úplná tma. Pro vampýry nepostřehnutelná, díky jejich dokonalému zraku, samozřejmě. Avšak pro mě to byla muka, cítila jsem se, jako bych ztratila oči – úplně. Zřejmě zapomněli, že s nimi jde člověk.
Zničehonic se všichni zastavili a já jen díky Juulovým rychlým reflexům nevrazila do jednoho ze strážných. Obrátila jsem se instinktivně doprava, abych mu poděkovala, ale v té bohapusté tmě byly Juulovy krvavě rudé oči to jediné, co jsem viděla. Otřásla jsem se, zamumlala tiché „díky“ a otočila se zpátky. Na barvu očí u vampýrů už jsem byla zvyklá. Tak proč se najednou třesu strachy jako osika?
Je tu ten sen, ano… Ale Christian byl celé odpoledne tak klidný a já si ho jednou mám vzít. Jak bych dopadla, kdybych nevěřila jeho instinktům? Jenže při jediném pohledu do Juulových očí se moje obavy okamžitě vrátily. A byly mnohem silnější.
Během pár vteřin, když před se námi začaly ozývat zvuky právě přijíždějícího výtahu, mi došlo, proč jsme se zastavili. Naše početná skupina se do něj sotva vešla, ale podařilo se. Bylo nás víc, než bych očekávala u pouhé budoucí hraběnky, ale očividně mi hrozí větší nebezpečí, než si myslím.
Jako by mi zrovna tohle mělo dodat na klidu.
Odfoukla jsem si neposedné vlasy z tváře. Měla jsem zapletený cop, jako obvykle, ale pár pramenů z něj vypadlo. Oblečená jsem byla vcelku obyčejně, na to, že jsem právě na cestě ke královně. Zřejmě jí nezáleží na tom, jak vypadám. A já mám alespoň o starost míň.
Vystoupili jsme. Nejprve dva strážní, pak já - po levé straně s Christianem a po pravé s Juulem – a za námi další čtyři strážní. Podle tlaku ve výtahu bylo jasné, že jsme sjeli o několik pater dolů. Ale okolí tomu neodpovídalo. Tentokrát byla chodba modernější. Stěny natřené bílou omítkou doplňovala podlaha z černého mramoru a strop byl mnohem vyšší, než v původní kamenné chodbě. Světla byla rozmístěna střídavě na stěnách a tím, že vydávala černé světlo, dodávaly místu tajemnou atmosféru.
Takhle bych si palác královny opravdu nepředstavovala… Ale je pravda, že tohle zatím žádné lidské oko nevidělo. Tohle je ta část sídla, kdy je britská královna nefalšovaná vampýrka. Proto ta kamenná chodba. Vsadím se, že pod tímhle není nic jiného, než další kamenné zastaralé chodby, plné kobek pro zločince.
Ušklíbla jsem se. Až na tu část, kde právě stojíme, je to skoro jako hrad hraběte Drákuly.
„Hele, lidská holko, mě je úplně fuk, kdo seš, tak sebou hni. Už taklenc máme zpoždění,“ ozvalo se za mnou od jednoho ze strážných a já na vteřinku ztuhla. Naskočila mi husí kůže.
Mají tu fakt milé strážné… Jedni mě chtějí vysát, místo, aby mě hlídali, a druzí mě považují za otravný hmyz. Doufám, že aspoň královna bude mít vstřícnou náladu.
Pomalu jsem vykročila ignorujíc strážného za zády, který mě probodával vražedným pohledem. Ostatní strážní si mě, díky bohu, moc nevšímali.
„V pořádku?“ zamumlal Christian vedle mě. Očividně vycítil mojí nervozitu z královny a můj strach. Přikládal to tomu, jak na mě před chvílí vyjel ten strážný. Kdyby tak věděl, že osoba, ze které mám největší strach, kráčí hned po mém pravém boku.
„Ano, jenom je toho na mě moc. Ta cesta, samota na pokoji, pak kamenná chodba, ve které byla tma a chlad… Navíc jdu k samotné královně,“ uchechtla jsem se tiše. Christian si se mnou propletl prsty a povzbudivě mi je stiskl. A to jsem před ním ještě nezmínila, jak moc se bojím těch zpráv, co mi chce královna říct.
Jakmile jsem na to pomyslela, žaludek se mi sevřel ještě více.
Ocitli jsme se ve velké aule, kde byly – světe, div se – květiny v každém rohu, kamenná recepce a pár křesílek pro hosty. Taky tu stál malý konferenční stolek a gauč. Rozhodně se nedalo říct, že by si tu člověk nemohl udělat pohodlí.
My tím vším ale jen prošli, skoro bez povšimnutí a pokračovali další chodbou. Byla kratší, než ta na začátku a my se zakrátko ocitli před majestátními dřevěnými dveřmi, bránícími vstup do sálu. Strážní před námi se vytratili už v aule, zůstali jen ti za námi a ti, co hlídali ony dveře.
„Královna vás očekává, hrabě a hraběnko,“ řekl jeden ze strážných a dřív, než jsem stačila mrknout, zabušil klepadlem na dveře. Ať už byl uvnitř kdokoli, včetně královny, zdálo se, že nás dovnitř nepustí. Až když strážný vedle mě kývl, došlo mi, že královna zřejmě nemá zapotřebí zvát hosty dál. Oni prostě vejdou.
Zhluboka jsem se nadechla a s pocitem, že bych to měla být já, kdo vejde první, jsem se opřela o dveře přede mnou a vešla.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za každý komentář :)