36. kapitola

Jeanine

Už to bylo několik hodin, co jsme odešli z královniných komnat. Jakmile jsem totiž prohlásila, že chci, aby mě Christian proměnil, nebyla s ním řeč. Dokonce ani mě samotnou nepustil ke slovu.

„Ne,“ zopakoval rozhořčeně znovu. „Jeanine, já to prostě nedovolím. Nemůžeš se teď změnit ve vampýrku!“ zasyčel a obrátil se ke mně. Já jenom obrátila oči v sloup. Jeho reakce mě nechávala dočista chladnou. Musela jsem prostě počkat, až se uklidní, protože do té doby jsem neměla možnost jakkoli rozumně argumentovat. Pokaždé, když jsem se o to pokusila, mě zastavil příkrým „Ne!“. Chvíli jsem měla pocit, že je jako malé dítě, ale v hloubi duše jsem věděla, čeho se bojí. Dříve by jistě byl nadšený, kdybych mu tohle navrhla – totiž, že chci být jako on – ale teď, v takovéhle situaci… Bál se, že když mě kousne, neodolá mojí krvi. A zabije mě. Navíc, přeci jen ke mně něco cítil a nechtěl, abych se změnila ve vampýrku jenom kvůli nebezpečí. Jenže se mýlil. Mě už unavovalo být ten malý ustrašený človíček, který je tak neskutečně zranitelný. Ne. Já chci být vampýrkou a toužím po tom být s ním. Přestože se mi ještě nedávno hnusilo, jak sají lidem krev, jsem se takhle rozhodla. Tak proč mě nemůže pochopit?

Christian teď stál beze slova u okna a nenávistným pohledem propaloval sklo. Využila jsem toho, že zrovna nepochodoval po místnosti jako lev v kleci a odhodlala se promluvit.

„Christiane. Já vím, že se děsíš vlastního selhání. Ale pochop mě. Jak můžu být užitečná, když budu jenom člověk? Vždyť si sám řekl, že mě můžou každou chvíli zabít!“ dodala jsem hystericky a postavila se. On byl zoufalý z mého rozhodnutí, já proto, že mě odmítal vyslechnout. Prahla jsem po jeho porozumění, které mi odmítal dát.

Přešla jsem k němu a položila mu dlaň na rameno. Povzdechl si a pomalu se otočil. V jeho očích se zračila stejná bolest jako v těch mých, tmavé vlasy měl rozcuchané z toho, jak si do nich neustále vjížděl rukama. Pár neposedných pramínků mu spadalo do čela. Povzbudivě jsem se na něj usmála a hodila mu ruce kolem krku. Vytáhla jsem se na špičky, abych mu viděla do očí a opřela si svoje čelo o to jeho.

„Christiane, já chápu tvoje důvody,“ zašeptala jsem, „ale teď potřebuju, abys zase ty pochopil mě.“ Slabě jsem se na něj usmála a viděla, jak pomalu roztává. Nakonec to byl zase ten starý Christian, který nemá k sarkasmu daleko.

„Pravda. Když budeš vampýrka, aspoň ti nebude připadat nechutné, až zase někomu odtrhnu hlavu od těla,“ zamumlal. Naoko jsem se zamračila, odstoupila od něj a založila si ruce na hrudi.

„Tak hele, opovaž se ještě někdy někomu odtrhnout hlavu,“ odmlčela jsem se, „protože to budu mít odteď na starosti já.“ Ďábelský úsměv se mi rozlil po tváři. Christian se rozchechtal, ta tam byla jeho nervozita, a přitáhl si mě na hruď.

„To je moje holka! Ty budeš opravdu nebezpečná vampýrka, Jeanine,“ prohlásil Christian. Já ho nejprve silně objala, ale pak mi to nedalo a zvedla jsem hlavu.

„Takže přijímáš,“ konstatovala jsem s úsměvem. Christian se zašklebil a předstíral, že rozmýšlí.

„No, já nevím,“ povzdechl si hraně. V očích jsem mu ale viděla, že už přijal porážku a pochopil. Nakonec jemně přikývl.

„Co mám s tebou dělat,“ zamručel. Pak dodal, „máš pravdu. Opravdu bys byla v nebezpečí a to já nedovolím, rozumíš?“ Jemně uchopil prsty mojí bradu a zadíval se mi do tváře. Nastalo absolutní ticho, během kterého jsme jen pozorovali jeden druhého beze slova, ticho, rušené jen našimi nádechy. Rukama jsem stále objímala jeho boky, vlasy se mi vlnily na zádech, kvůli tomu, jak jsem zaklonila hlavu. Srdce mi tlouklo nehoráznou rychlostí, jakoby vědělo, že už mu nezbývá mnoho času, a chtělo si užít své poslední chvíle. Magie se mezi námi proplétala a atmosféra houstla. Ta tam byly radost, strach, děs i smích. Zůstala jen nerušená touha, která nás k sobě vázala nepřerušitelnými vlákny. Chtíč, který jsme využívali jen jako záminku proto, abychom vzájemně sdíleli naši bolest.

Ačkoli jsem se tomu snažila zabránit, ze rtů mi unikl tichý povzdech, netušíc, že tím spustí sled událostí.

Christian mírně přimhouřil oči a naklonil hlavu. Pak se ke mně přiblížil tak pomalu, jak jen to šlo, a políbil mě. Nejprve lehounce, jako se motýlí křídla dotýkají květin a pak silněji a toužebněji, přisával se na mě, jakoby se mi snažil vyhnat duši z těla. Přitiskla jsem se na jeho tělo, přitáhla jsem se za jeho boky, odmítajíc se ho vůbec kdy pustit.

Jenže naše touha se nestupňovala, naopak ustupovala do pozadí. Polibky, které jsme si vyměňovali, ustávaly. Rty jsme se dotýkali už jen lehce, jako když ranní rosa polechtá stébla trávy. Necítili jsme se na nic víc, protože tohle byl jenom náš způsob, jak si ukázat vzájemnou důvěru a pochopení. Když jsem se od něj odtrhla, s tvářemi zarudlými, znovu jsem mu položila hlavu na prsa. Na malý moment jsem byla naprosto šťastná a v klidu, na pár vteřin jsem věřila, že bude všechno v pořádku. Že oba dva přežijeme, ať už to bude jakýmkoli způsobem, a překonáme celou tuhle eskapádu. Na kratičkou chvilku jsem dočista zapomněla na Juula, jeho intriky a dokonce i na rebely. Mysl jsem měla úplně vygumovanou a prostě jsem stála, objímajíc Christiana. Byli jsme ve své vlastní bublině, kterou nikdo a nic nemohl narušit. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Zničehonic někdo rázně zabouchal na dveře a pak, bez pozvání, vtrhl dovnitř. S Christianem jsme se od sebe odtrhli. Vykulila jsem oči dokořán, jakmile jsem spatřila jednoho ze stráží, jak stojí mezi dveřmi a čeká, až mu budeme věnovat plnou pozornost. Když se ale stále neměl k tomu, aby nám něco řekl, Christian ho sjel pohledem a vyštěkl: „Tak co chcete?“

Strážný sebou trhnul. „Já-já se omlouvám, že ruším, hrabě a… hraběnko. Ale váš drahý přítel a rádce, Juul, zmizel,“ vykoktal strážný, zaskočený Christianovou reakcí. Nakrčila jsem obočí.

„Jak to myslíte, zmizel?“ zeptala jsem se ho mírně, abych ho nevyděsila ještě více. On pokrčil rameny.

„Prostě odešel pryč z hradu. Pokusili jsme se ho zastavit, ale nedbal na nás. A abych nezapomněl, zanechal vám vzkaz, hraběnko,“ dodal potichu a po chvíli hledání vytáhl přeložený list papíru. Podal mi ho a pak, s pocitem, že už není třeba, aby tu zůstával, odešel pryč. Chvíli jsem zírala bezmyšlenkovitě do prázdna, probudilo mě až prásknutí dveří.

Podívala jsem se na vzkaz ve své ruce. Pak na Christiana. Ten vypadal úplně stejně zaskočený jako já. Moje obavy ohledně Juuliuse se znovu vrátily, tentokrát silnější než předtím. Když jsem rozevírala zprávu, ruce se mi třásly tak, že mi to zabralo mnohem více času. Konečně jsem list rozložila. Překonala jsem svůj strach a zaměřila svůj zrak na papír ve své ruce.

Na něm stálo rudým písmem jedno jediné slovo a netrvalo mi dlouho si uvědomit, že je to napsané krví. Pusa se mi otevřela v němém výkřiku a očima jsem skenovala onen vzkaz, který se mi už navždy vryl do paměti:

„ZEMŘI.“

<<  >>