37. kapitola

Jeanine

Ležela jsem na posteli, bez pohybu i beze slova, neschopna jediného nádechu. Nedokázala jsem najít svoje srdce ani plíce, oboje utekly pryč z těla a já se cítila tak neskutečně prázdná. Ruce jsem měla položené na posteli, ale stejně se mi třásly. Pohled jsem upírala na strop nad sebou a bylo mi prakticky úplně jedno, že v pokoji nejsem sama. Pak se matrace po mém pravém boku prohnula a já stočila svůj zrak na Christiana.

„Mělas pravdu," prohlásil už asi po páté. Jeho hlas postrádal jakékoli emoce, zněl tiše a bez života. Před pár minutami dostal přímo pod nos důkaz, že jeho celoživotní přítel je zrádce a paktuje se s rebely. Chápala jsem ho.

Být to jiná situace nebo odlišná doba, pravděpodobně bych si neodpustila poznámku typu ‚Já ti to říkala'. Ale věděla jsem, že bych ho tím akorát zbytečně podráždila a to teď ani jeden z nás nepotřeboval. Oba jsme měli na jazyku hořkou chuť zrady smíšenou s kapkou smutku a bez naděje. Já sama si připadala jako na kolotoči, doslova a do písmene. Kdybych to měla upřesnit, tak na horské dráze. Netušila jsem, kolik mohlo být hodin, ale od rána jsem zažívala jeden šok za druhým. Nejprve se mi zdál ten sen, co byl ve skutečnosti vizí. Pak několikahodinová rozmluva s královnou. Přemlouvání Christiana, aby mi dovolil stát se vampýrkou. Usmíření. Juulova konečná zrada.

Šlo to neustále nahoru a zase dolů. Chvíli pocity štěstí a bezstarostnosti, pak děs a strach, smutek a žal, vztek a arogance... Následovány láskou, touhou, radostí. A pak konečná fáze, kdy ta maličká bublinka, ve které jsem se nacházela, praskla s ohromným a dutým nárazem, který otřásl nejen mnou, ale i Christianem.

Povzdechla jsem si a propletla si s ním prsty. Tady nebylo potřeba slov, ale činů. Jenže co máme dělat, když už ani nevíme, komu můžeme věřit, kromě královny a zbytku rodiny? Zavrtěla jsem hlavou. Nepřipadat si jako prázdná schránka, plakala bych. Jenže já se tak cítila a nezvládala jsem vyronit jedinou slzu, která by ukazovala, že ještě jsem normální člověk.

Protože po tom, co se mi stalo za poslední rok, i za ten předtím, na který si sotva pamatuju, po tom všem, jsem sama na sebe takhle rozhodně nepůsobila.

Zkusila jsem se úplně odepnout ode všech myšlenek, co mi otravně poletovaly v mozku. Musela jsem úplně vypnout všechno, co mi mohlo bránit v racionálním uvažování. Protože my nemohli jen ležet na posteli, v objetí. Na to nebyl čas. Teď bylo nejdůležitější najít řešení, které snad ani neexistuje. Řešení toho, že Juulius utekl a zanechal mi jediný vzkaz: „Zemři."

Z toho jediného slova mi ještě pořád běhal mráz po zádech, ať už jsem chtěla nebo ne. Sice už jsem jednou řekla, že ze smrti jako takové strach nemám. Ale uznejte, vám by nebylo úzko, kdybyste dostali takovýhle list? Zvlášť od člověka, kterého jste si mysleli, že znáte.

„Christiane," zašeptala jsem, abych přerušila to nesnesitelné ticho, panující mezi námi dvěma od té doby, co já zavřískla, kvůli onomu vzkazu. Když tedy nepočítám Christianovy omluvy.

„Musíme něco dělat. Měli bychom to říct královně," pokračovala jsem a podívala jsem se na něj. Mrkala jsem unavenýma očima, snažíc se na něj zaostřit zrak. Byla jsem mírně unavená, ale usnout bych teď rozhodně nedokázala.

„Já vím. Jenže když to oznámím, tak tomu budu nucený uvěřit... a to já nechci, Jeanine. Jak? Jak mi to mohl udělat?" Hlas se mu zlomil a oči se mu zaplnily neexistujícími slzami. Prahla jsem po tom ho utěšit, ale nevěděla jsem jak. A zlomené srdce vyléčit nejde. Povzdechla jsem si.

„Nevím, Christiane. Myslíš, že já nejsem v šoku?" zamumlala jsem. „Nebolí mě to tolik jako tebe, ale dokážu si to představit. Taky jsem někoho ztratila..." Jakmile jsem to dořekla, pomyslela jsem na svou nejlepší kamarádku, kterou jsem neviděla snad věky. Nezradila mě, nebo o tom alespoň nevím, ale chybí mi. Neskutečně mi chybí.

„Společně se přes to přeneseme, ano?" Nahnula jsem se k němu a jemně ho líbla na tvář. „Společně to zvládneme." Položila jsem mu hlavu do ohbí jeho krku a objala ho rukou kolem pasu.

Jeho dech mě šimral ve vlasech a cítila jsem, jak přikývl. Na pár minut jsme takto leželi, společně, jako jeden člověk. Na chvíli jsem měla pocit, že jsme oba lidé, že nám srdce tlučou ve stejném rytmu a dýcháme ve stejný okamžik stejný vzduch.

Místo toho jsme byly dva odlišné druhy, zoufale se tisknoucí jeden k druhému, zoufale zamilovaní a smutní. A na bedrech nám ležela záchrana země.

Tahle myšlenka mě konečně přinutila, abych se zvedla a zatahala Christiana za ruku. Byl čas na to, oznámit královně vše, co se stalo.

Zaklepala jsem na dveře královniných komnat. Došli jsme sem v doprovodu dvou strážných, kteří byli nyní na cestě zpátky ke svým původním stanovištím. Nedoprovázeli nás kvůli bezpečnosti, ale protože jsme neznali přesnou cestu. Znělo to komicky, ale bylo to tak. Ani jeden z nás nebyl schopný si ji zapamatovat. Christian si ji možná pamatoval, ale teď si ji nebyl schopný vybavit. Fungoval jako loutka, bez duše a bez vlastní vůle. To, co Juulius udělal, ho srazilo na kolena.

„Dále," ozvalo se zevnitř. Královnin tichý hlas zněl poměrně vyrovnaně, na rozdíl od toho mého. Nadechla jsem se, opřela se do dřeva přede mnou a rychlým krokem vešla, tentokrát bez obdivných nebo snad překvapených pohledů. Královna ke mně vzhlédla od stolu, na kterém měla rozložené jakési listiny. Nevypadala úplně překvapeně, že nás vidí. Jakoby nás čekala. Vzhledem k tomu, že ji strážní museli informovat, je to logické.

„Jeanine, Christiane, děje se něco?" zeptala se vlídně královna s vědoucným úsměvem a dívala se střídavě na nás oba, když jsme si sedali. Moje tvář se stáhla tvrdým smutkem.

„Předpokládám, že vám dali strážní vědět o Juuliusovi," začala jsem a královna přikývla.

„Ach ano, čekala jsem, kdy přijdete," řekla pochmurným tónem. Její úsměv zmizel do neznáma. Zadívala jsem se na stěnu za ní a dumala, kolik toho královna ví. Dopis nesli strážní až nám, takže o něm by vědět neměla

„A víte i o tom vzkazu?" dodala jsem a pozorovala královninu reakci. Zmateně stáhla obočí k sobě, bylo na ní poznat, že netuší, co mám na mysli. Pak pokrčila rameny.

Vyfoukla jsem přebytečný vzduch z plic a odpověděla jí popravdě: „Juulius mi zanechal list, na kterém bylo krví napsáno ‚Zemři'," řekla jsem.

Christian vedle mě naplano vzlyknul a položil si hlavu do dlaní. Nesl to těžce a mě neskutečně bolelo ho vidět takhle zraněného.

„To je opravdu kruté," poznamenala šokovaně královna. Vypadalo to, že i pro ni je těžké tomu uvěřit. Zavrtěla hlavou.

„Nevím, jak bych se vám mohla omluvit. Je mi té zrady skutečně líto. Měla jsem ohledně Juuliuse nehezké tušení, ale mlčela jsem. A takto to dopadlo," povzdechla si královna, ale já rezolutně zavrtěla hlavou. Takhle přeci nemůže přemýšlet!

„Tušení jsem měla taky a nic jsem neudělala." Rozhodila jsem rukama.

„Nemůžete si to vyčítat, královno," ohradila jsem se potichu a pokusila se o náznak vlídného úsměvu. Srdce mi prudce bušilo v hrudi a duši jsem měla sevřenou. Jedině cizí zrada vás dokáže přimět cítit se takhle mizerně a jedině cizí zrada spojí ostatní lidi dohromady. Z koutku oka mi stekla osamělá slza.

„Asi máš pravdu, Jeanine," odmlčela se a podívala se na nás, „každopádně je čas,abych vám konečně ukázala ten chybějící kousek skládanky, který vám chybí."

***
Jelikož jsem se rozhodla Chráněnku rozdělit na víc "knih", tak vám s hrdostí oznamuju, že tohle je předposlední kapitola :D. Šok, viďte? Ale nebojte, pokračování bude... Jen ne takové, jaké byste čekali. Musím vás trochu potrápit...

<<  >>