7. kapitola

Jeanine

Zbytek prohlídky proběhl v tichosti mých vlastních myšlenek. Nadávala jsem si; proč mi to nedošlo dřív? Cala to vzalo, a já se mu nedivila.

Měla jsem chuť se nenávidět, to já způsobila to, že si vzpomněl. Nebo minimálně to, že si vzpomněl tak moc.

Dozvěděla jsem se, že z druhé strany od haly to vede taky do jídelny, takže už jsem měla jasno, kudy včera Christian zmizel. Chodba vedla kolem několika hostinských pokojů, kolem soukromých komnat hraběte a jeho pracovny. Rozhodně jsem za ten den, co tu jsem, mohla usoudit, že peněz mají dostatek. Líbilo se mi tu, což mi připadalo špatné. Pořád jsem nevěděla, proč ještě žiju. A jak dlouho tomu tak bude.

Mé úvahy přerušil Calův hlas, už zase s tou podstatnou jiskrou. Právě jsme se octli znovu v jídelně a pomalu šli zpět tím samým směrem.

„Tak mě napadá… Chceš vidět naše stáje?“ zeptal se mě a zvědavě mě pozoroval. Chvíli jsem se mu dívala do očí, ale pak jsem to nevydržela a uhnula pohledem. Pak dodal:

„Předpokládám, že ti nebude vadit, že se nacházejí venku.“

Váhavě jsem zavrtěla hlavou, ačkoli mě nemohl potěšit víc. Sice jsem vzhůru jen den a to, že mě tu drží, tedy vnímám jen po tu krátkou dobu, ale… Celé moje tělo cítí, že už víc jak rok se nenadechlo čerstvého vzduchu. Prahne po něm, jako květina po slunci.

Znovu jsem se na něj podívala a poznala na něm, že on věděl, jak mě to potěší. Opatrně jsem se usmála, přičemž on mi to vrátil. Dívali jsme se jeden na druhého, jako se slunečnice stáčí ke světlu – s čirým obdivem a touhou.

Pak, když se najednou nahoře ozval třesk rozbíjejícího se skla, oba jsme sebou trhli, jak jsme se konečně vzpamatovali. Netušila jsem, co se to mezi námi právě stalo, ale cítila jsem, jakoby se zastavil čas jen kvůli nám dvěma.

Nepozorovatelně jsem zavrtěla hlavou a šla napřed. Do haly trefím sama a pak… Už snad nebude natolik trapné jít s ním bok po boku, ne po tom, co se teď stalo.

Brzy se Cal probudil a dohnal mě, a já netušila, jestli je to dobře nebo špatně. Prozatím jsem ho mírně ignorovala, ale k ničemu se neměl. Oddechla jsem si. Že bych si ten okamžik přeci jen vymyslela?

U dveří se dramaticky zastavil a znovu mě propaloval očima.

„Připravená?“ zeptal se, s nadějí v hlase, jakoby čekal, až se na něj podívám. Kývla jsem, ale stále jsem svůj pohled odvracela. Vzdal to a otevřel.

Venku bylo dusno; nepamatovala jsem si, že bych někdy takové cítila. Letní těžký vzduch mě obalil, na malý moment jsem nemohla dýchat. Pak zafoukal mírný vánek a já se usmála. Tohle mi chybělo. Vlahý letní vítr, svištící mi kolem uší, foukající mi do nosu čerstvý vzduch. Zamrkala jsem a rozeběhla se bosými nohami po trávě. Rosa, která na ní přes noc ulpěla, mi pokrývala chodidla. Chladilo mě to, ale bylo to dokonalé.

Padla jsem na zem a potichu se chichotala. Neuběhla jsem víc jak pár metrů, nebyla jsem zadýchaná, ale přesto jsem po vzduchu lapala jako hladovějící po jídle. Byla jsem šťastná? Netušila jsem to a pro tento malý okamžik mi to bylo jedno.

„Díky,“ zašeptala jsem. Nemusela jsem nic dalšího říkat; pochopil to. Došel ke mně a pomohl mi na nohy; jeho okázalé gentlemanství mě vrátilo do reality. Věděla jsem, že štěstí netrvá věčně, tak proč mě to zjištění pokaždé tak bolí?

Jsem zavřená u vampýrů, kteří loví lidi. Loví! A kdo ví, kdy si dají ke svačině mě? Tohle byl jen slabý náznak světla; světla, kterého se mi v příští době nedostane. Budu obklopena temnotou a strachem o vlastní život.

Povzdechla jsem si. „Cale, řekni mi pravdu. Prosím. Proč?“ zeptala jsem se ho a zadívala se mu do tváře. Pevné čelisti, zatnuté zuby a lživý pohled. Uhlově černé vlasy mu padaly přes jedno oko, ale to mi nebránilo v tom, abych si ho všimla.

Zavrtěl hlavu a odvrátil ji ode mě. „Já… To ti musí říct Christian,“ zašeptal, jakoby snad i tohle byla zrada vůči svému bratrovi.

„Cale, prosím! On mě nenávidí a já jeho. Nemůžeš mi to prostě říct?“ Pro jednou jsem pozapomněla, kým je. Tu předchozí radost vystřídal známý pocit strachu a zoufalství. Proč jsem ještě naživu?

Nevnímala jsem okolí. Pálící sluníčko do zad, jemný vítr čechrající mi vlasy a velkolepost tohoto sídla.

„Copak to nechápeš? On ti to musí říct. A taky to tak bude. Radím ti, neptej se mě na to. Už nikdy, rozumíš?“ okřikl mě vztekle, až jsem o několik kroků ustoupila. Za celého půl dne to byl milý a hodný Cal. Byla to snad maska?

Rozechvěle jsem přikývla. Bylo toho na mě moc. Ty informace, dvě tváře Cala a nenávist Christiana vzaly za své.

Ponořila jsem se hluboko do tmy s vědomím, že se už nechci znovu vrátit.

Padala jsem…


Zasmála jsem se. Byl tak hodný. Jak to, že sem si toho dřív nevšimla? Takový gentleman. Políbil mě na dlaň a pak mě překvapivě vzal kolem pasu.

„Sluší vám to, má paní,“ pronesl hlubokým hlasem. Sám byl nádherný, ba přímo ohromující. Začervenala jsem se.

„Děkuji ti, miláčku,“ zašeptala jsem a otočila se k němu čelem. Jeho hladové oči mne pozorovaly toužebným pohledem. Podlehla jsem. Kuš s romantickým večerem. Ten počká na jindy. Důležitý je on. A vášeň, která nás oba stravuje.

Jako nezadržitelný, nebezpečný plamen.

Chutnal sladce, jeho rty voněly po jahodách. Doslova jsem z něj cítila vášeň, lásku a chtíč. Sápal se po mně. A já se netajila s tím, že jsem na tom stejně.

Putoval rty až k mému krku, kde se zastavil, znovu mě tam políbil a vrátil se k mému ušnímu lalůčku. Jemně mě do něj kousnul a já vydechla.

Tak příjemné. Tak dokonalé.

Líbali jsme se nezávisle na okolním světě. Čas kolem nás letěl a nás to nezajímalo o nic víc, než to, že tohle nesmíme. Je to zakázané. Ale úžasné.

Po několika stále více a více vášnivějších momentech jsme se octli u mě v posteli. Netušila jsem, kdy se to přihodilo a bylo mi to jedno.

Strhl ze mě oblečení jedním škubnutím a ze sebe též. Poprvé jsem pocítila výhody vampýří síly a rychlosti.

Zasmála jsem se a on se odtáhl s rošťáckým úsměvem na rtech. „Je tu něco k smíchu, má paní?“

„Jen je škoda těch nových šatů,“ zašeptala jsem mu do ucha a znovu ho políbila.

„Koupíme jiné,“ zamumlal mi do rtů a začal mi hníst ňadro. Vypískla jsem a on se jen pousmál. Pokračoval a já pod ním sténala vášní. Sál a líbal mě po celém těle. Po celém mém nahém těle.

Pozoroval mě, když jsem před ním ležela tak, jak mě bůh stvořil a obdaroval mě potěšeným a roztouženým pohledem. Hladil mě jemnými dotyky, jako kdyby se mě dotýkala peříčka. Naskočila mi husí kůže. Když skončil, nevydržela jsem to. Musela jsem to říct. Tu pravdu, která mě živila už po dlouhou dobu.

„Miluju tě, Christiane.“

Pak mě stáhl do sedmého nebe.


S úlekem jsem se posadila. Mírně se mi točila hlava, ale to nic neměnilo na tom, co jsem právě v tom – doufám, že snu – viděla. Bylo to divné, vzhledem k tomu, s kým jsem v té posteli byla. A nejhorší na tom bylo, že se mi to líbilo.

Otřásla jsem se, skoro neviditelně a teprve pak jsem si všimla postavy stojící v koutě u dveří. Ležela jsem, teď už seděla, v mém pokoji. A u dveří stál Christian.

Zčervenala jsem, když jsem si znovu vybavila ten sen. Bože!

„To jsem rád, že se Růženka už podruhé za den probrala z nevědomí,“ prohodil kousavým tónem, který jsem dočista ignorovala.

„Díky za starost,“ prohodila jsem sladce. „A teď, nechtěl bys mi třeba něco říct?“ dodala jsem s důrazem na slově něco. Na chvíli ztuhnul, pak si nepříjemně povzdechl a popošel ke mně blíž. Já, stále přikrytá peřinou a, naštěstí pod ní stále to samé tílko a kraťasy, ucukla a narazila si hlavu o zeď. Zaskučela jsem a čekala, že se Christian bude smát, no on se jen zašklebil a nechal to být.

Když jsem nadzvedla obočí, jen pokrčil rameny. Nadechl se a otevřel pusu, pak zase vydechl a sklapl. Povytáhla jsem i to druhé obočí.

„Takže…?“ začala jsem místo něj. Byl nervózní. Je to dobré nebo špatné znamení?

„Takže… Co chceš vědět?“ zeptal se, jakoby to předem nevěděl. Oddaloval to. Hrál si s časem jako s odjištěným granátem a mě se to ani za mák nelíbilo. Ale co s tím já nadělám?

„Ty to moc dobře víš,“ zasyčela jsem a čekala ránu, trest nebo křik, že se opět nechovám podřadně vůči němu. Nestalo se však nic.

„Chci vědět, proč ještě žiju. Proč si mě tenkrát večer ušetřil, ba dokonce zachránil. A chci slyšet jediné – pravdu!“

<<  >>