6. kapitola

Jeanine

Sluníčko mi svítilo skrz víčka až do mysli a možná to mě přinutilo ty oči otevřít. Nebylo mi to nepříjemné, prostě jsem byla vzhůru. A znovu usnout bylo až moc těžké, právě kvůli tomu světlu. Otočila jsem se na bok, pryč od něj, chystajíc se vzbudit, no pak jsem vyjekla. To má tahle vampýří rodina normálně ve zvyku, děsit lidi po ránu?

Abych věci uvedla na pravou míru, tak u postele stála Christianova mladší sestra, Eve.

„To je u vás normální, lézt lidem do pokoje po ránu a děsit je?“ zabručela jsem ještě stále rozespale. Eve se na mě zamračila a nabručeně opáčila:

„Já za to nemůžu,“ ohradila se, „můj nejstarší bratr mi řekl, že tě mám jít vzbudit. Nebo minimálně počkat až se vzbudíš. Což jsem udělala, buď ráda, že jsem tě nebudila. Nemám ve zvyku být u toho milá.“ Zvedla se k odchodu, přičemž ještě dodala, abych se dostavila na snídani. Netušila jsem, kolik jí může být, ale vypadala na velmi nepříjemně naladěnou puberťačku. Její chování mi až příliš připomínalo Christiana, až na pohlaví, byla jeho dokonalá kopie.

Povzdechla jsem si a zvedla se z postele. Promnula jsem si ospalé oči a došla mrtvolným krokem do koupelny. Byla jsem vděčná, že ji mám pouze pro sebe, protože sdílet koupelnu s někým jiným, no, řekněme, není to mé vysněné přání. A obzvlášť, když by ten někdo byl Christian, který si nakonec vzal pokoj hned vedle mě. Anebo jeho sestra, bydlící naproti němu?

I Cal by mi vadil, ale ze všech nejméně. I přesto, že je to kluk. Jako jediný byl ke mně zatím milý, a přesto ve mně nevzbuzoval naivní představu bezpečí. Byl vampýr a šlo to na něm vidět, ale toť vše.

Ze rtů se mi vydralo zaskučení poté, co jsem spatřila, že mám na hlavě. Ani omylem to nepřipomínalo účes, který jsem ještě včera měla na hlavě, kdepak. Tohle vypadalo, jako kdyby se mi tam usadila slepice.

Popadla jsem hřeben, sundala gumičku a jala se rozčesávat. Vycházely ze mě pisklavé zvuky a já doufala, že se mi dole nesmějí. Už jsem se naučila, že podceňovat jejich sluch se nevyplácí.

Když jsem své vlasy alespoň mírně zkrotila, umyla si obličej a probudila se, šla jsem se převléct. Doopravdy jsem netušila, co asi tak vznešení členové hrabského rodu vampýrů nosí k snídani – v duchu jsem se nad tím oslovením ušklíbla – ale mě nenapadalo nic jiného, než kraťasy a tílko. Je léto a je to jenom snídaně. A já jsem jenom člověk, který mezi ně nepatří.

To mě přesvědčilo a já se konečně vydala dolů na snídani. Momentálně hodiny ukazovaly deset dopoledne, takže doopravdy bylo načase.

Sešla jsem dolů a teprve v ten moment mi došlo, že podle Eveiných slov snídají i ostatní. Vřele jsem doufala, že snídají lidské jídlo – což mi přišlo divné, u vampýrů – a ne krev. Ačkoli, Christian by toho schopný byl, aby si mě znechutil.

Nadechla jsem se a zahnala představu krmícího se Christiana z hlavy. Bylo to odporné, příšerné, ale já se s tím musela smířit, že s takovými… stvůrami žiji pod jednou střechou. A zřejmě ještě dlouho žít budu, dokud se nestanu předkrmem nebo mě - nedejbože - nepřemění. Vůbec, proč už to neudělali? Já jim k tomu můj písemný souhlas rozhodně nikdy nedám.

Vyhnala jsem tyhle černé myšlenky z hlavy a došla, naštěstí na první pokus, do jídelny. Začínám se tu orientovat; je to dobře nebo špatně?

„Á, Růženka se probudila. Tak pojď, přichystali jsme ti snídani,“ ozvalo se z kuchyně. Došla jsem tam, Christianův výkřik – a vlastně jej celého – dočista ignorovala a pozdravila jen Cala. Eve už tu nebyla a mně to rozhodně nevadilo.

„Dobré ráno, Jeanine. Bratr mi včas řekl, že jsi vegetariánka. Jinak bych ti už dávno položil na stůl slaninu. Vajíčka ale jíš, předpokládám?“ zeptal se mě Cal s mírně nakrčeným obočím. Kývla jsem a podívala se na stůl. Byl stále tak dlouhý jako včera, a já si přitom myslela, že to byl zčásti sen. I když, ten pozdní oběd s Christianem rozhodně zapomenout nejde.

Zhruba uprostřed na mě čekal lákavě vonící talíř se sýrovými omeletami a sklenice vody. Můj žaludek vášnivě zakručel, až jsem zčervenala. Christian se nad tím uchechtl, ovšem já se zmohla jen na bodavý pohled jeho směrem. Udělala bych víc a znovu by mě přišpendlil ke zdi, jak hádám.

„Hm, Jeanine?“ ozvalo se naproti mně, když jsem si sedla k jídlu. Nade mnou se skláněl Cal. Christian už mezitím někam zmizel a já rozhodně nebudu předstírat, že by mi to vadilo.

Kývla jsem s plnou pusou, že ho vnímám a on pokračoval:

„Chceš pak po našich pozemcích udělat pořádnou prohlídku?“

§§§

„Tohle je společenská místnost?“ zeptala jsem se, když jsme se vraceli stejnou cestou z jídelny zpět do haly. Zatím jsem se orientovala; ovšem, protože jsem´tudy už několikrát prošla. Ale zajímala mě mnohem víc druhá strana.

„Hm, dalo by se to tak říct. Teď procházíme knihovnou, oblíbená místnost mého bratra-“

„On čte? A rád?“ vyklouzlo mi z pusy – s velkým důrazem na slově on –, nehledě na to, že mě uslyší. Tedy pokud je nablízku a já doufala, že není. Začervenala jsem se a ohlédla na Cala, který se pobaveně křenil. Když spatřil v mých očích hrůzu, trochu se zklidnil a dal mi ruku na rameno.

„Klid, náš sluch není stálý. Jen když chceme, tak posloucháme. Jindy, kvůli tobě, ho ztlumujeme vždy na okruh jednoho patra a míň,“ řekl a já si oddechla. Pravděpodobně by mě zabil.

Pak jsme pokračovali.

„Halu znáš. Ale myslím, že ti bratr neřekl něco o těch freskách, že?“ optal se tiše, sedl si na schod a já opožděně zavrtěla hlavou. Poprvé jsem byla v hale, aniž by ze mě odkapávala nervozita a strach. Ten klid vnitř mě donutil se konečně podívat na strop. A vlastně i na stěny.

Vydechla jsem úžasem. Kromě velkolepého lustru – mnohem většího, než ten nacházející se v jídelně – tam byly nádherné malby. Hádala jsem, že mají zobrazovat historii tohoto hrabství, až doteď, aniž bych sama tušila, jak jsem na to přišla.

Včetně toho tam ještě někdo namaloval překrásné rostliny, které teď už neexistují. Nedalo se to nijak rozumně popsat.

Prostě tam bylo všechno.

„To je nádhera!“ šeptala jsem nadšeně, snad abych neporušila kouzlo toho okamžiku.

„Já vím,“ vydechl Cal a něco v jeho hlase, snad smutek, mě přinutil od toho odtrhnout oči a podívat se na něj. Seděl sklíčeně, ramena shrbená, ale kvůli mně se držel, to bylo zřetelné na první pohled.

Sebrala jsem odvahu a zeptala se: „Co se děje?“ A jakoby si až po mé otázce uvědomil, že tu není sám, pohlédl na mě a usmál se. Mě to ale neobalamutilo.

Trhaně si povzdechl. „Promiň. Mně to jen vždy připomene ji. Ono to ještě není tak dávno, co­… umřela,“ vypravil ze sebe s těžkostí, ale na tváři měl stále úsměv. Přičemž oči byly jako bez života.

„U-umřela? K-kdo to b-byl?“ vykoktala jsem, stále potichu a polkla. Nechápala jsem, proč pořád šeptám. Myslela jsem, že mluví o nějaké dívce – budoucí manželce? -, kterou z hloubi srdce miloval. A přesně proto mi jeho následující odpověď snad doslova vyrazila dech z plic.

„Má matka.“

<<   >>