5. kapitola

Jeanine

„Hrabě,“ uklonila jsem se, ale pořád jsem se mu dívala do očí. Nezdál se namyšlený, ani nevlídný, jako jeden z jeho synů. Ale přeci jen, něco na něm bylo, jakási tíha, která mu zabraňovala být svobodný. Něco, jako temná noční můra, která vás neopustí.

„Těší mě, že vás poznávám,“ dodala jsem. Nikdy jsem nepotkala člena královské rodiny, až doteď. Netušila jsem, jaké je patřičné chování, a hrabě to věděl, zdá se. A byla jsem velmi ráda, že jsem alespoň vhodně oblečená; poprvé mi nevadilo mít služku, která vám s tím pomůže.

„Mne také, slečno Detrayová. Předpokládám, že vás můj syn obeznámil s tím, kdo jsme?“ Němě jsem přikývla. Měla jsem chuť zaskřípat zuby. Jistěže obeznámil. A ne zrovna mile.

„A s tím, proč jste ještě stále… naživu?“ připojil k tomu vzápětí, přičemž si vysloužil můj nevědoucí výraz. Slabě pokývnul hlavou, jakoby si něco porovnával v hlavě a šveholil zdánlivě zvesela dál. Já jen přikyvovala, aniž bych věděla na co přesně. Sledovala jsem Christiana, který se pomalu vzdaloval z haly a jeho bratra, který ho následoval.

To si spolu ještě vyřídíme. Měla jsem vztek a strach; takže přeci jenom tu byla ta doba, kdy se o mně rozhodovalo, jako o kusu masa?

„Nechám vás odpočívat, slečno.“ Otočil se a než jsem mrkla, byl pryč. Na to, že dokáží zmizet během setiny, si ještě musím patřičně zvyknout. Rozhodla jsem se pro dnešek jít nahoru a předstírat, že vlastně vůbec nemám chuť dědice trůnu přiškrtit.

Když jsem došla nahoru, v koupelně, kterou jsem taky musela objevit sama, jsem si upletla z mých plavých vlasů cop na noc. Mrkla jsem na sebe do zrcadla. Zírala na mě dívka, změněná od základů. Výrazem, tváří i duší. Útok vampýra a následné kóma na mě logicky stopy zanechalo.

Všechny ty změny a to i duševní zestárnutí se zračily v mých oříškových očích. Nevěděla jsem, kde mám meze a kolik jsem toho ještě schopná vydržet, ale bála jsem se, že to nepotrvá dlouho a budu na hranici.

Na hranici svých vlastních, lidských sil.


Netušila jsem jak, ale na mém nočním stolku ležela kniha, má nejoblíbenější kniha, přinesená z domova. Nechtěla jsem na něj myslet, a tím pádem ani na to, jak se sem ta kniha dostala. Prostě jsem ji vzala a začala číst, nehloubala nad ničím. Byla to snad první normální věc, co jsem za tento den dělala.

Kromě knížky jsem tu také měla pár kusů svého vlastního oblečení. Jedině šaty byly cizí, nevěděla jsem, jestli přímo pro mě nebo po někom zděděné, ale seděly mi dokonale, což jsem měla tu čest dneska večer vyzkoušet.

Dřív, než jsem se stačila sebevíc začíst, se ozvalo jemné zaklepání na dveře. Neznělo to jako Christian, a když se na mé souhlasné zamručení dveře otevřely, zjistila jsem, že ani není. Neměla jsem páru, co tady, když už je venku skoro tma, dělá jeho mladší bratr, ale brala jsem v potaz, že je zřejmě zvědavý.

Sice to zní, jako bych byla nějaký exponát, ale musela jsem chápat, že možná i jsem. Lidská, stále živá dívka v jejich hrabství? Taky bych byla na jejich místě u vytržení.

Zvedla jsem se a zadívala se na něj. Byla to mírná kopie Christiana, s vlasy stejné barvy, ale tváří… Absolutně nepodobnou. Měl víc vyklenuté obočí, než on, větší oči a především jeho tvář vypadala jemněji. Ne tak stroze. Byl… hezký. Ale něco uvnitř mě si říkalo, že na svého staršího bratra nemá.

Mírně se poklonil a já vzápětí taky – přeci jen, to on je tady ten výš postavený, než já. Málem jsem přitom zakopla o rudé šaty, které jsem stále měla na sobě. Drobně jsem se začervenala, ale jinak jsem to na sobě nedala znát.

„Tak jsme se konečně setkali tváří v tvář, přičemž jsme oba přítomni,“ zakřenil se. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že za ten rok, co jsem byla v kómatu, mě musel dostatečně napozorovat.

„Hm, to ano,“ zamumlala jsem rozpačitě a to ještě víc rozšířilo jeho úsměv na jeho tváři. Okouněla jsem kolem a čekala, až se rozpovídá a dostane se k tomu, proč přišel. Jako by mu došlo, že tu stále stojíme jako dva solné sloupy, náhle se nadechl a promluvil.

„Málem bych se vám zapomněl představit, slečno. Jsem­… tedy, nejsem hrabě, ale abych použil nějaký titul, tak…“ zarazil se a mě pomalu začínaly cukat koutky.

„Připadám vám vtipný, že?“ pousmál se nervózně, pak jedním dechem pokračoval, „jmenuju se Callio, ale raději jen Cal.“

Neměla jsem daleko do smíchu, nu, ovládla jsem se a chystala se mu odpovědět. Těsně před tím, než jsem se nadechla, jsem se mu zadívala do očí a ztuhla. Pak jsem se oklepala, stále chycená jeho pohledem a odpověděla.

„Tak to mě těší, že vás poznávám, něco jako hrabě Callio, ale raději jen Cale,“ zamumlala jsem a konečně dovolila pobavení, aby prošlo skrz mé rty. Tušila jsem, že je to poprvé, co jsem se od rána upřímně zasmála, přičemž on se ke mně s chutí připojil.

„Já se jmenuju Jeanine Detrayová,“ dodala jsem pak a natáhla k němu ruku. On ji uchopil tak jemně, jako kdyby byla z porcelánu, ale místo toho, aby ji stiskl, což byl účel z mé strany, ji políbil na hřbet. Otřásla jsem se, když se jeho ledové rty dotkly mé kůže, stále lapena v jeho hnědozlatavých duhovkách.


Velmi pozdě večer jsem měla stále v hlavě tu scénu, kdy jsme se jeden druhému dívali do očí, tak opatrně, naše mysli se mírně otíraly jedna o druhou. V uších mi stále zněl jeho zvonivý smích, čistý a bez příkras nebo známek posměchu. Byl hezký, milý a slušně vychovaný, ale já věděla, že i přesto k němu nic necítím. Nic… závažného.

Ale nic mi nebránilo vtom, o něm smýšlet jako o příteli, který mi, snad, v této noční můře zajistí trochu klidu. Aspoň to, když už ani tu svobodu nemám. A sice je to nebezpečný vampýr, který je schopný mě zabít, no nechoval se tak. Byl až příliš lidský na to, abych ho automaticky nezačala mít ráda.

Ještě dlouho do noci jsem takhle přemýšlela, než jsem to vzdala a povzdechla si. Pak jsem se přetočila na druhý bok a konečně usnula. Tentokrát beze snů.

<<  >>