Grave

POPIS: Jedné dívce kdysi dávno někdo zlomil srdce. A teď je ztělesněním zla. Proč já ublížil a co se s ním pak stalo?
***

Dívenka u hrobu klečela,

na kopci, u hromádky popela.

Nemajíc sílu, aby brečela,

nemajíc sílu na nic, jen seděla.


Hrob zvadlými květinami skrytý,

zvadlými, tak jako ona sama.

Smutný nápis do kamene vrytý,

v mysli jen on a jeho nová dáma.

Zmatek jako duch se kolem plíží,

obklíčí ji, stejně jako vztek.

Dívenka se nebrání, jen oči klíží,

konečně se jí z očí dere brek.


Srdce plné nemoudré úzkosti,

takové, co tiše přijde a odejde.

Promrzlá smutkem až na kosti,

smutkem, který jen tak nepřejde.


Sarkastický úsměv ve tváři,

ach, proč to udělala, netuší.

Jeho duše jen ať skončí v žaláři,

jen ať straší ho duchové nehluší.


On zasloužil si to, to, co dostal,

tak už, svědomí, tu dívku nezlob.

Pak správný okamžik nastal,

a já hleděla na mnou vykopaný hrob.