POPIS: Vánoční povídka. Jednoho večera, v předvánoční čas, Rose do někoho vrazí. Zjistí, že je to bezdomovec, ale ačkoli by se měla štítit, sblíží se s ním. Sblíží se s ním časem až natolik, že s ní dokonce stráví Štědrý večer. Ale každý máme svoje záhadné tajemství... Jaké je to Emmettovo?
Chodník lemovaly obchodní domy s výzdobami a upoutávkami; lampy, ověšené světélkujícími hvězdami, prostě to všude svítilo a připomínalo Vánoce.
A do toho mrzlo, až praštilo a poletovaly malinké vločky. Vánoce jak se patří. I na mě ten shon dolehl, ačkoli, já spěchat nemusela – stromek jsem měla ozdobený, ten jediný dárek, pro Naomi, jsem měla a pár kousků cukroví také.
Oči mi jezdily z jedné strany na druhou, užívala jsem si to, ale postupem času jsem už víceméně přidávala do kroku, protože jsem vážně mrzla. Promnula jsem si ruce a strčila si je do kapsy svého temně černého kabátu.
Kolem mě po silnici projelo neuvěřitelně rychle nějaké auto. Blázen! Jsou Vánoce a on mě málem zabil.
Raději jsem proto přešla dál od kraje, tak, že jsem vrazila do maminky s kočárkem. Zapotácela jsem se na svých podpatcích, a když ta neznámá paní raději rychle odešla, začala jsem padat. Samozřejmě, ruce jsem měla v kapsách a vyndat je bylo nesmírně složité. Už jsem se připravovala na tvrdý náraz a možná i nějakou tu zlomeninu, ale najednou nic.
Tedy, spadla jsem, to ano. Ale do něčeho měkkého… spíš do někoho. Okamžitě jsem se vymrštila do sedu a odhodila si záplavu světle blonďatých vlasů dozadu, abych spatřila toho, koho jsem málem doživotně zmrzačila.
Na zemi vedle mě seděl ve tmě, v rohu, poměrně hubený a špinavý člověk. Bezdomovec, tipovala jsem. Za normálních okolností bych utekla co nejdál, protože přesně takoví lidé byli schopni člověka okrást, zmrzačit a já z nich neměla dobrý pocit. Ale tohle nebyly normální okolnosti, já toho chudáka málem zmrzačila a kdo ví, možná jsem mu doopravdy ublížila, takže jsem se musela omluvit.
„Omlouvám se. Jste v pořádku?“ Zamrkala jsem a podívala se mu do uhlově černých očí. Po tvářích se mu táhlo lehké strniště, jinak byl mladý. Tušila jsem, že mohl být v mém věku. Tváře měl narůžovělé a na rtech byla známka toho, že už tu musí bůhvíjak dlouho mrznout.
Přiznávám, že k bezdomovcům mám tak trochu odpor, ale tohohle jsem se štítit nedokázala. Měl své osobité kouzlo, které mě zaujalo. Táhlo mě to k němu.
„Jsem v pořádku. Spíš bych se měl zeptat já, jestli jste si nic neudělala. Nečekal jsem to, nemohl jsem vás zachytit,“ promluvil tichým, stydlivým hlasem. Očekávala bych od něj, podle jiskřiček v jeho očích spíš nějakou lumpárnu, či něco takového, ale byl to dokonalý gentleman.
Popadlo mě náhlé nutkání se na něj zeširoka usmát. Byl to moc milý člověk, o to víc mě mrzelo, že venku mrzne, zrovna na Vánoce. Život je krutý.
„Neomlouvejte se, nemůžete za nic. Já… budu muset jít, někdo na mě čeká, ale… na, kupte si něco. Zahřejte se, zasloužíte si to. Nikdo by neměl trpět, a co víc, ne na Vánoce,“ usmála jsem se znovu a podala mu nějaké peníze. Měla jsem jich dost a stejně s nimi nemám co dělat, a když tím pomůžu někomu, kdo trpí, nevadí mi to.
„To nemůžu přijmout, to je hrozně moc peněz…“ vydechl, ale když jsem ho zpražila odmítavým pohledem, vzdal to. „Děkuju. Já nevím… Děkuju. Smím znát vaše jméno, madam?“
„Rosalie. Rosalie Haleová a neděkujte. Jste milý člověk, co si to zaslouží…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena, už i kvůli tomu, že jsem neznala to jeho jméno.
„Emmett McCarty, jméno mé. Uvidím vás ještě někdy?“ Nezmohla jsem se víc, než na jen lehké přikývnutí. Zvedla jsem se a naposledy se mu podívala do očí. Pak jsem se otočila a pokračovala dál po zasněženém chodníku.
Po pár metrech, teď už opravdu jen pár metrech, jsem stála před Naominou brankou. Byla to vlastně řada historických domků, každý měl svůj kovově černý plot a branku. Všechny zářily, jak jinak, vánočními ozdobami, ale ten Naomin asi nejvíc. Byla takový kašpar, jediná duše, které jsem ještě mohla věřit.
Vešla jsem a zavřela jsem ji za sebou. U vchodových dveří jsem podržela prst na zvonku a vyčkávala. Zatímco jsem trpělivě stála a čekala na Naomi, popřemýšlela jsem o posledních několika minutách. Připadal jsem si jako ve snu, nevím, co mě na něm tak… omámilo. Byl jiný, než ostatní bezdomovci. Tedy, neříkám, že se denně takhle s nimi vybavuji, ale už ten lesk v jeho očích…
Doopravdy jsem nevěděla, co si mám o tom myslet. Jediné, co jsem věděla, bylo, že ho musím znovu vidět.
„Tak už jsi tady! Konečně! Co tě zdrželo, kočko?“ vytrhl mě z mých myšlenek hlas mé nejlepší kamarádky. Vešla jsem dovnitř, abych konečně unikla ze spárů té protivné zimy a pak ji objala. Její krátké tmavě hnědé vlasy mě šimraly v uchu, když jsem se od ní odtahovala.
„Ale, nic, jen jsem prostě šla pomalu,“ odvětila jsem, když jsem ze sebe svlíkala kabát, šálu a čepici. Schválně jsem se dívala do země, lhaní mi nijak moc nešlo, proto mě nepřekvapil pátravý pohled jejích zelených očí.
„Rose? Ptám se znovu - co tě zdrželo? Mně nic neujde a ty to víš!“ Hrozila mi prstem, když si ode mě brala kabát, aby ho pověsila na věšák. Její vážný výraz ale brzy pokazilo cukání koutků.
„Vzdávám se. Asi mi to ale neuvěříš, no, povím ti to, až se zahřeju. Platí?“
„Co mám s tebou dělat, ty tajnůstkářko. Co si dáš? Kafe nebo čaj?“
„Asi kafe, jsem nějaká unavená, takže by mi jedno bodlo.“ Unaveně jsem vzdechla a přešla z chodby rovnou do jejího malého, ale útulného obýváku, kde jsem padla na její tmavý kožený gauč.
Odněkud za mnou, zřejmě z kuchyně, se za chvíli začalo ozývat vrčení a jiné zvuky kávovaru. Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. Bylo fajn konečně jen tak sedět.
„Tak povídej,“ ozvalo se zleva ode mě, až jsem nadskočila. Nadechla jsem se a ucítila vůni kávy.
„Tak fajn,“ povzdechla jsem si a vzdala se toho kousku klidu tím, že jsem znovu otevřela oči. Nebyl to takový šok, protože Naomi rozsvítila stromeček, kterého jsem si předtím nevšimla a lampu, hlavní světlo zhasla.
„No, prostě a jednoduše, šla jsem po kraji chodníku, když kolem mě projel nějakej blázen, těsně u kraje. Radši jsem se chtěla přesunout dál od kraje, ale u toho jsem vrazila do maminky s kočárkem, samozřejmě znáš mě a mojí šikovnost. Začala jsem padat a spadla jsem do náruče jemu,“ odmlčela jsem se a napila kávy. Byla výborná. Naomi to samozřejmě nedalo a vyhrkla:
„Komu?“ Cítila jsem na sobě její nedočkavý pohled. Nehodlala jsem to dál prodlužovat, ačkoli jsem věděla, že dost pokazím její očekávání.
„Bezdomovci,“ špitla jsem a skenovala očima kávu v hrníčku. Nestyděla jsem se, jen jsem se bála, že by mě mohla odsuzovat. Stejně jako moje rodina. Za to, že nejsem povrchní.
„Rose? Jak to myslíš?“ Nakrčila obočí, ale nijak víc nereagovala. Povzdechla jsem si. Tohle bude těžký, vysvětlit moje pocity, když ani já sama se v nich nevyznám.
„No, bylo to, jak říkám, spadla jsem na něj, ale on místo toho, aby… mě okradl nebo mi něco udělal, ačkoli, neměl by moc šancí jak něco provést, když kolem proudily davy lidí, se choval jako gentleman. Prostě a jednoduše, omlouval se, byl milý… Nedokázala jsem na něj být hrubá, jsou Vánoce, takže jsem mu dala nějaké peníze,“ pozvedla jsem jeden koutek úst nahoru a zkoumavě se podívala na Naomi.
Vypadala lehce vyděšeně, ale jinak se zdálo, že to vzala. No, doufala jsem, že si její smířlivý výraz beru správně.
„Ach, zlato, ty ses zachovala úžasně! Ty jsi taková hodná! Ale… myslíš, že to bylo správné? Jasně, určitě mrznul, trpěl, ale neměla bys rozdávat peníze na potkání,“ řekla, ale tvářila se omluvně. Chápala jsem to, asi to vážně byla blbost. Ale já prostě neměla to srdce, když jsem viděla, jak trpí.
„Já vím, já vím. Hlavně mi prosím nedávej kázání o penězích. Užila jsem si ho dost,“ odvětila jsem suše a pokračovala, „prostě jen nemám srdce z kamene, tak je to.“
„Neboj, nebudu,“ usmála se a ten strach v jejích očích zase zmizel. Ale v mých ne. Nechtěla jsem ji ztratit, ne, když bylo pár dní před Vánoci, ačkoli ani potom bych nechtěla, šlo o to, že…
Že jsem měla jasno. Chtěla jsem toho bezdomovce - Emmetta - znovu vidět. Kdykoli bych zavřela oči, slyšela bych jeho hlas, viděla jeho mrazem a zimou ošlehanou tvář a ty oči… Topila jsem se v těch černých duhovkách.
A v tom byl přesně ten problém. Naomi o něm neměla to nejlepší mínění, už z jednoho rozhovoru. A já jí nedokážu lhát… ale ani ji nechci ztratit. Jako všechny ostatní, kvůli mé dobrosrdečnosti.
Už občas mívám pocit, že i Naomi ztrácím. A jestli je tohle kámen úrazu… Co mám dělat?
Navenek jsem ale nedala nic znát. Že ve mně zuří bitva. Že jsem rozpolcená. Usmála jsem se na ni.
Oplatila mi to. „Nechceš mi pomoct s cukrovím?“
§*§*§
Když jsem večer ležela v posteli a neměla daleko do usnutí, znovu jsem spadla do té změti všech těch pocitů. Do toho zmatku.
Celý pokoj zahalovala moje věrná přítelkyně tma, snad jen okno zářilo, protože na něm zvenčí bylo nemálo ozdob.
Už asi dvě hodiny, když to zaokrouhlím, jsem se převalovala v posteli, z boku na bok, z boku na záda anebo na břicho. Nedokázala jsem usnout a hlavu jsem měla plnou jeho. Emmetta. Člověk by si myslel, že když potkám bezdomovce, tedy, spadnu na něj, abych byla přesná, a pomůžu mu, že možná budu mít dobrý pocit, ale tím to hasne.
Ale já místo toho nedokázala zapomenout na jeho uhlově černé oči, neustále mi dokola propalovaly mysl. Dokola se mi v hlavě přehrával jeho hlas. Já vím, asi jsem blázen, ale napadlo mě jen jedno možné vysvětlení, proč se tohle všechno děje.
Ale věřím na to? Na lásku na první pohled?
Zrovna, když jsem si v hlavě položila tuhle otázku, konečně mě přemohl spánek, dřív, než jsem si na ni dokázala odpovědět.
§*§*§
Kráčela jsem znovu tou samou ulicí, v podstatě i v ten samý čas, k večeru, po stejné straně chodníku. Snad jen jedna věc byla jiná – místo toho, aby zbýval necelý týden do Vánoc, už zbývaly jen tři dny. Utíká to rychle, moc rychle. Nějak jsem měla pocit, že jakmile bude po Vánocích, on zmizí spolu s nimi.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a sedla si k němu na deku. Nevím, kdy přesně se dívka a bezdomovec změnily v pár, ale od té doby za ním chodím každý den. Nosím mu jídlo, povídám si s ním. A když nemůžu, tak má pořád nějaké peníze, aby netrpěl.
Asi jsem vážně divná, ale já ani on nikoho nemáme a přiznávám… jeho čistou duši, i to ostatní, jsem si zamilovala. Už to pro mě nebyl bezdomovec.
„Ahoj. Jak se máš?“ odpověděl mi a usmál se. Povšimla jsem si, že kašle. To je špatné znamení. Jestli je nemocný, což je logické, když mrzne venku, neměl by tu být. Zamračila jsem se obavami.
„Copak tě trápí?“ zeptal se, když spatřil můj škleb.
„Jsi nemocný, měl bys být v teple. Na, napij se, přinesla jsem ti čaj, měl by ti vydržet alespoň na noc.“ Pokusila jsem se o slabý úsměv.
„Nejsem-“ odmlčel se a zakašlal. Znovu se mi stáhla tvář do smutné masky.
„Jsi. Neodmlouvej a napij se, nic jiného tu nemám.“ Podala jsem mu termosku s čajem a vyčkávala. Nakonec svolil a napil se.
„Děkuju,“ řekl a já v jeho hlasu poznala, že už zní o něco líp. Opět jsem se usmívala. To pouto, co bylo mezi námi dvěma… Netušila jsem, jak to mám nazývat. Ale věřila jsem mu. Věděla jsem, že by mi nikdy nic neudělal.
„Nemáš zač. Víš, napadá mě… Asi to bude znít divně, ale… Chci, abys se mnou strávil Štědrý den.“ Tahle myšlenka mě ponoukala už nějakou dobu. Bylo to šílené, ale Naomi má přítele, takže bych stejně byla sama. A jak říkám, Emmettovi věřím.
„To nemůžu. Ne, že bych nechtěl, já strašně moc chci, až moc, ale…“
„Ale?“
„Máš rodinu, možná máš přítele a já jsem obyčejnej bezdomovec, kterýho ses ujala.“ Tak je to. Obyčejná zdvořilost. Já mu dám obyčejnýho bezdomovce. To tak!
„Nejsi obyčejnej bezdomovec,“ zavrčela jsem a z očí mi sršely blesky.
„Ale Rose, i kdybych nebyl… Máš rodinu…“
„Nemám,“ špitla jsem a sklopila oči. Cítila jsem na sobě jeho pátravý pohled. Znovu se rozevřela ta obrovská rána v mém srdci, ale až teď mi došlo, že se vlastně nemám proč trápit. Nestála jsem jim za to, aby mě měli rádi, nebyla jsem pro ně dost dobrá. Proč bych se pak kvůli nim měla trápit?
„Ale, Rosie, to je mi líto-“ zarazil se. Zvedla jsem k němu oči, plné slz a pak neodolala a zabořila mu tvář do ramene. Vycítila jsem jeho nervozitu, nechtěl nic pokazit, ale pak mě jeho silné ruce objaly.
„Nevím proč, ale je mi to líto,“ šeptal mi do ucha. Odtáhla jsem se od něj a utřela si oči.
„Nemusí. Zavrhli mě, neměla bych se kvůli nim trápit. A taky nebudu. Odteď.“
„Jak mohli někoho, jako tebe, zavrhnout?“ žasl.
„Nebyla jsem pro ně dost… povrchní,“ odmlčela jsem se a pak dodala, „naše rodina je bohatá. A já už od mala, jako jediná z rodiny, nikdy nebyla tolik zažraná do peněz, jako oni. Raději jsem je dávala na charitu, než do šperků, oblečení a všech ostatních zbytečností,“ odfrkla jsem si.
„Ty jsi prostě úžasná a neskutečná, Rosie,“ zašeptal, ale usmíval se. Potěšilo mě to.
„Tak co? Popřemýšlíš o tom? Prosím?“ Neřekla jsem mu sice přesně o čem, má přemýšlet, ale oba jsme věděli, o čem má. Zvedla jsem se, protože pomalu nastal čas jít. Nechtělo se mi.
„Řekni mi důvod. Řekni mi důvod, Rosie, proč mě tam chceš.“
Jeho otázka mě zaskočila. Proč ho tam chci? Vím to? A je to doopravdy to, co chci?
Věděla jsem odpověď. Bylo to správné. Hluboko uvnitř v srdci jsem to věděla. Byl tu jen jeden jediný důvod.
„Protože…“ odmlčela jsem se. Sevřela jsem svá oční víčka k sobě.
No tak, řekni to!
„Protože tě miluju,“ vydechla jsem. Pak jsem se otočila na podpatku a utekla.
§*§*§
Hryzala jsem si nehty nervozitou. Zbývala mi hodina, hodina do té doby, než pro něj půjdu. Od té doby, co jsem od něj utekla, jsme za ním poslední tři dny nebyla. Já vím, asi je to trapné a hnusné, mohlo se mu i něco stát, ale já to nedokázala. Jediné, co jsem z a ty tři poslední dny byla schopná dělat, bylo to, že jsem přecházela sem a tam po bytě, nebo si kousla nehty.
Jako právě teď. Dneska mi k tomu přibyla jedna povinnost. Uvařit vánoční večeři… pro dva.
Fuu. Na malý moment jsem se dokázala odpoutat od okousávání nehtů, abych zkoukla hodiny a přidala si tak ještě víc na nervozitě. Ubíhalo to nějak moc rychle, dle mého názoru. Už zbývalo jen půl hodiny. Najednou.
Přešla jsem do kuchyně a zkontrolovala, jestli je to opravdu všechno. Bylo.
Na stole stála uprostřed jedna nezapálená svíčka, naproti sobě dva talíře, ještě samozřejmě bez jídla. Příbory, vánoční ubrousky. A nesměl chybět vánoční ubrus se Santou. Připadalo mi to vtipné, ale roztomilé. Svým způsobem.
Otřela jsem si orosené čelo a vydala se do chodby. Čas se jí oblékat.
Další minuty jsme vnímala jen okrajově, takže mě překvapilo, když už jsem měla na sobě kabát, i boty a v ruce kabelku.
Zhluboka jsem se nadechla a vešla do jámy lvové.
§*§*§
„Dobrou chuť.“
„Děkuju. Tobě taky, Rosie,“ ozvalo se naproti mně. Usmála jsem se. Už jsem nebyla nervózní, ne od té doby, co jsem ho uviděla a spatřila, že je vše při starém. V pořádku.
Emmett na mně mohl oči nechat, ovšem, já na něm taky. Byl krásný, ať už to byl bezdomovec z ulice. Teď už by umytý, měl ode mě půjčený oblek, který jsem mu včera koupila a zabalený do deky, protože se ho kašel stále držel. Nikdo by v něm už nepoznal bezdomovce.
Já na sobě měla sváteční šaty, černé s dlouhými rukávy. Vlasy jsem měla stažené do drdolu, elegantního. Nalíčená jsem byla jen lehce, protože jsem to tak měla raději.
Chuť jídla jsem ani pořádně nevnímala. Neubránila jsem se kradmým pohledům na jeho oholenou tvář, úsměvům nad tím, že je tu se mnou.
„Bylo to výborné. Vlastně, už dlouho jsem nejedl tak skvělé jídlo.“
„Ty chceš, abych se červenala, viď? Jde ti to dobře,“ řekla jsem a rty se mi stočily do úsměvu.
„No, připouštím, že to je záměr. Ale doopravdy jsi skvělá kuchařka,“ odpověděl a já se nemohla vynadívat na ďolíčky v jeho tváři.
„Nepůjdeme se podívat na dárky?“ nabídla jsem mu. Dohodli jsme se, že si je dáme už teď večer, protože mám jen já jeden pro něj a ještě jeden pro sebe, schovaný od Naomi. Netušila jsem, jestli dá jeden i on, spíš jsem předpokládala, že ne. Nevadilo mi to.
„Dárky? Myslíš, že jsi byla tak hodná?“ vykulil oči. „A co teprv já?“
„Ty jsi byl určitě hodný. A já? Já dárky mít nemusím. Mám tebe.“ Poslala jsem mu vzdušnou pusu.
„No, já bych řekl, že ti tam Santa určitě něco nechal.“
„Naivko.“
„No co, prostě musíš věřit v kouzlo Vánoc. A vše bude dokonalé,“ usmál se na mě a líbnul mě lehce na tvář. Ještě nikdy jsem se necítila tak nádherně.
A opravdu. Pod mým stromečkem jsem měla dva dárky – jeden od Naomi, tuším a druhý…
„Tys mi něco koupil?“
„Dala jsi mi peníze a…“
„Hlupáčku. To bylo pro tebe, ne pro mě,“ žasla jsem. „Ale děkuju.“
Obsah dárků už pro mě nebyl důležitý. Sice jsem od Emmetta dostala nádherný šperk, od Naomi krásný šátek, pro mě byl největší dárek strávený Štědrý den s Emmettem.
Já Emmettovi dala plyšového medvídka. Tušila jsem, že není ten typ, co se voní, nebo tak něco. Byl z něj nadšený.
Ještě hodinu potom jsme seděli na gauči a drželi se za ruce. Hlavu jsem měla položenou na Emmettově rameni.
„Miluju tě, víš to?“
„Já tebe taky, Rosie. Tebe si nejde nezamilovat.“ Zvedla jsem hlavu. Jeho slova mě na srdci hřála mnohem víc, než nějaký šperk. Ať už byl jakkoli drahý.
„Rose?“ Podívala jsem se na něj.
„Mám pro tebe… ještě jeden dárek.“ Nakrčila jsem obočí.
„Jakej dárek?“
„Na,“ podal mi kousek papíru, který vyštrachal tak nějak odněkud. Naprosto jsem netušila, co to může být.
Rozevřela jsem ho a četla.
Jsi harmonie srdce mého,
které jsi mi ukradla.
Jsi opak všeho zlého,
naše srdce do sebe zapadla.
Když tě vidím, celý zářím,
naše city hrají v souznění.
V lásku na první pohled věřím,
Miluju tě a to se nikdy nezmění.
„Emmette! To je nádherné! Kdy…?“ Do očí se mi tlačily slzy štěstí.
„Nudil jsem se a tvoje láska mě inspirovala,“ zašeptal.
Dívali jsme se jeden druhému do očí. V břiše mi lítali motýlci štěstí a lásky. Nepřítomně jsem si oblízla rty.
Naše rty se k sobě přibližovaly, až se dotkly. Hrály svádivou, vášnivou hru, naše jazyky se proplétaly, poznávaly. Ruce jsem mu vrhla kolem krku, tiskla jsem se k němu. Ta chvíle trvala tak dlouho, přitom jsem měla pocit, že to byly vteřiny a najednou byly jeho rty pryč.
Byl to natolik neskutečný pocit, ne, že bych se nikdy nelíbala, ale ne s ním. Byly jsme dva kousky skládačky, které se spojily až dneska.
„A víš, že nad námi celou dobu viselo jmelí?“ promluvil Emmett, když mě vískal ve vlasech. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se nahoru. Doopravdy se nad námi houpalo jmelí. Usmála jsem se.
„Ty jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat,“ vydechla jsem mu do ramene.
„Myslíš? Já si myslím, že to je opačně,“ namítl, naoko vážně.
„Lháři. Mimochodem, veselé Vánoce,“ políbila jsem ho.
„Veselé Vánoce, Rosie.“
§*§*§
Něco jsem zamumlala ze spaní a zamrkala. Muselo být něco okolo druhé hodiny, možná půl třetí, ale prostě uprostřed noci. Přetočila jsem se na druhý bok a zamžourala do tmy. Místo Emmetta, který měl spát vedle mě, jsem ale viděla jen prázdnou postel.
Byla tu možnost, že šel prostě na záchod, ale to by kvůli tomu nestlal postel. Tohle je divné. Nechce se mi to líbit.
Zvedla jsem se do sedu a znovu se snažila zahlédnout něco, skrz závoj tmy, co by mi napovědělo, co se děje. Na jeho půlce postele jsem uviděla přeložený papír. Prosím, ne…
Zašmátrala jsem za sebe, abych zapnula lampičku, pak jsem sáhla pro papír. Ruce se mi třásly, byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, co mám v podstatě očekávat.
Milá Rosie,
Nechtěl jsem to udělat. Využít tě. Tedy, já tě nevyužil. Nebo využil? Usuď, prosím, sama.
Víš, asi si budeš myslet, až si tohle přečteš, že jsem prachobyčejný blázen, který si nezaslouží voje srdce. Pochopím to. Já osobně jsem rád za to, že jsem s tebou strávil alespoň pár nádherných chvilek.
Ale žádám tě o jedno. Prosím, zkus tomuhle, co ti teď řeknu, věřit.
Nejsem, ani jsem nikdy nebyl žádný bezdomovec. Byla to jen přetvářka, ve skutečnosti mám domov. Rodinu, přátele. Na severním pólu.
Už ti něco dochází? Jestli ne, poslouchej, prosím, dál.
Ve skutečnosti jsem Santův syn. Asi si myslíš, že opět blábolím, viď? Vím, zní to dětinsky a neuvěřitelně, ale je to pravda. Narodil jsem se tak.
Vaše městečko bylo před Vánoci odsouzeno k tomu, že si nezaslouží dárky. Já tomu nevěřil, ale stačil jsem se přesvědčit. Ale pořád jsem otce přesvědčoval, že tu určitě musí být alespoň jeden člověk, co má zlaté srdce. Co není snob.
Povolil mi, abych se převlékl za bezdomovce a zjistil to. Už jsem doopravdy myslel, že tu nikdo není, protože mě všichni přehlíželi, ale pak ses objevila ty. Pro mě bohyně. Zamiloval jsem se do tebe a zjistil jsem, že máš zlaté srdce.
Dívka se zlatým srdcem. Zní to divně, ano, ale je to pravda.
A jestli mi nevěříš. Zvládnu to. Koneckonců, zasloužím si to. Ale pokud mi věříš, vyjdi prosím ve čtyři ráno na balkón. Nemůžu ti zatím říct proč.
Ale prosím, navždy si pamatuj, že hluboko v srdci tě budu vždy milovat.
Tvůj Emmett.
Po dočtení dopisu se mi z očí kutálely slzy jako hrachy. Nedokázala jsem tomu najednou věřit, ačkoli něco, to, co by za Emmettem šlo až na konec světa, tomu věřilo. Přesvědčovalo mě to. Bojovalo to proti té druhé půlce.
Proti své silnější vůli jsem se podívala na budík vedle sebe. Tři čtvrtě na čtyři. Vydechla jsem. Mám tam jít nebo nemám?
Ale zvedla jsem se. I kdybych tomu věřit nechtěla, potřebovala jsem ho ještě naposledy vidět. A třeba mi to i líp vysvětlí. Třeba mě přesvědčí, abych mu věřila.
Malými krůčky jsem přešla k balkónu a čekala. Neměla jsem sílu, abych rozsvítila velké světlo, ani se mi moc nechtělo. Líbilo se mi být napůl skrytá ve tmě. Protože tak byla skrytá i moje oplakaná tvář, z větší části.
Hodiny tikaly, ručičky se pomaloučku hýbaly. Stále jsem v ruce svírala ten zpropadený kousíček papíru, který to zavinil. Nebo to zavinil Emmett?
Podívala jsem se na budík. Bylo za minutu čtyři a přesně v ten moment, kdy jsem se na budík podívala, se ručička pohnula.
Koutkem oka jsem zahlédla na balkónu nějaký pohyb. Náznak červené barvy. Znovu. Ačkoli to bylo nemožné, slyšela jsem až zvenčí rolničky.
Zavřela jsem oči a po chvíli je zase otevřela, ale to, co jsem zahlédla, mě šokovalo. Ale nezaječela jsem, protože by mi to stejně nepomohlo, ani bych si neulevila.
Protože na balkóně stál Emmett, s červenou bambulí na hlavě a za ním se ve vzduchu vznášely sáně, se soby… a se Santou.
„Emmette,“ unikl mi ze rtů malý povzdech. V srdci se mi otevřela nová rána, malá, ale bolestivá. Netušila jsem, jak mám reagovat.
„Rosie,“ řekl, tedy, odezírala jsem mu ze rtů. Jedna moje část chtěla okamžitě otevřít ty dveře a obejmout ho, ta druhá… nevěděla.
Zkuste si představit, takovou tu scénu ve filmu, jak se dívka a chlapec, rozhádaní na život a na smrt, ocitnou sami v místnosti. Jiskří to mezi nimi, ale oni to nevzdávají. Bojují.
Ale pak, jejich pohledy se střetnou, oni se podvolí. Ozve se taková ta rajská hudba, hudba sblížení, usmíření, lásky. Však víte, je to skoro v každém druhém tuctovém romantickém filmu.
Uběhne pár vteřin a pak, pak se konečně usmějí a rozběhnou se k sobě. Políbí se, obejmou, cokoli, ale jsou spolu. A je konec.
Představili jste si to? Skvěle.
Protože přesně tohle se nestalo.
Stále jsme na sebe zírali, nehýbali se. Ale pak se jeho ruka pohnula a otevřela dveře. V tu chvíli jsem se chtěla proklít za to, že se to dá otevřít i zvenku. A že ty dveře nezamykám.
„Rose,“ řekl znovu, ačkoli tentokrát už jsem to slyšela. Bezradně jsem se na něj dívala, skrz svoje uplakané oči.
„Věříš mi? Nebo mě nenávidíš?“ Položil mi otázku, na kterou jsem neznala odpověď ani já.
„Nevím. Já nevím, co si o tom mám myslet. Já tě miluju, ale… proč jsi zmizel? Proč si mi to nevysvětlil normálně? Z očí do očí?“
„Asi to bude znít jako hodně blbá výmluva, ale už jsem to tátovi slíbil, navíc, jsem jediný, kdo jeho neposedné soby dokáže udržet. A taky jsem měl strach, jak budeš reagovat,“ zašeptal a jednou rukou si sundal čepici. V jeho očích se zračil ten největší smutek, který by mě normálně srazil na kolena, kdybych netrpěla úplně stejně.
„Jo, to je hodně blbá výmluva. Ale víš co je na tom nejhorší, ze všeho nejhorší?“
„Nevím, Rosie,“ vydechl a o krok se ke mně přiblížil.
„Že ta část, která ti věří, miluje tě a chce ti odpustit, vyhrává,“ řekla jsem a sklopila oči k zemi. Byla to pravda. Nedokázala jsem se na něj zlobit, nenávidět ho. Už dávno jsem pochopila, že my dva patříme k sobě, že nás nic nerozdělí.
„A to ti připadá špatné?“ Zamyslela jsem se. Naposledy. Asi jsem šílená…
„Ne. Už ne. Nedokážu tě nenávidět, nedokážu se zlobit. Jsi moje druhá půlka.“ Poprvé za ten večer jsem se usmála. Plakala jsem. Ale byly to slzy štěstí.
Teď teprve si doopravdy v hlavě přehrajte takovou tu rajskou hudbu, protože teprve teď jsem se mu vrhla do náruče. Bylo krásné být opět s ním, cítit to jeho teplo.
„Miluju tě Rosie. A mám pro tebe jedno překvapení…“
„Už žádné překvapení, prosím,“ řekla jsem, skoro hystericky. Zasmál se, poznala jsem, že to bylo do srdce.
„Neboj. Víš, s taťkou nám zbývá ještě jedno město a do rozednění zbývají dvě hodiny, tak akorát, abychom to stihli. Tak jsem ti chtěl nabídnout, jestli bys nechtěla jet s námi.“ Ukázal na sáně.
„Já? S vámi? To… jako vážně?“ žasla jsem. Přikývnul. Podívala jsem se mu do očí a políbila ho. Jemně, lehce, rychle, ale oba dva jsme věděli, co ten druhý cítí.
„Moc ráda. Jak tak koukám, tak mít za přítele syna Santy má i určité výhody.“ Zpod rtů mi unikl upřímný smích. Emmett mě vzal za ruku a táhl mě na balkón.
„Počkej, nemůžu tam jít v noční košili,“ protestovala jsem, ale on mě táhl dál
„Já ti půjčím deku, aby ti nebyla zima, hm?“
„Dobře.“
Vlezli jsme do sání, které byly úžasné. Za námi byl pytel s dárky, před námi seděl na Santa. Žasla jsem. Opravdický Santa!
„Rád vás poznávám, Rosalie. Emmett mi o vás vyprávěl,“ přivítal mě. Doopravdy měl takový ten jásavý a veselý hlas, hrubější, ale milý. Zastyděla jsem se.
„Já taky. Nemůžu uvěřit tomu, že sedím v sáních a zírám na Santu,“ smála jsem se úžasem.
Lehla jsem si Emmettovi na rameno, zabalená v teplé dece. Tuším, že tohle jsou ty nejlepší Vánoce, které kdy mohly být. Nikdy bych o tomhle ani nesnila.
„Veselé Vánoce a už mi nikam nezdrhej, jasné?“ zamumlala jsem mu do ramene, když jsme se rozjeli. Bylo divné, říkat, že jsme se rozjeli, když jsme byli ve vzduchu, ale jinak se to nazvat nedalo.
Sice jsem byla unavená, ale věděla jsem, že tohle už nikdy nemusím zažít, takže jsem si to užívala a pozorovala svět ze vzduchu. Nádhera.
„Neboj. Už ti nikdy nikam neodejdu. Veselé Vánoce i tobě, Rosie,“ usmál se.
Na chvilku jsem se znovu opřela Emmettovi o rameno a zavřela oči. Srdce jsem měla opět celé, doslova jsem celá zářila. Po slzách nebylo ani stopy.
Pluli jsme po obloze, tak, jak jsem to vždy sledovala v pohádkách, taženi soby. Zaposlouchala jsem se do všech těch zvuků. Zamrkala jsem. Kolem nás poletovaly malé chuchvalce vloček.
Jakoby z dálky jsem zaslechla zvuk rolniček a do toho Santův smích. Kdo ví, možná jsem si to jen představovala, ale v tuhle chvíli už jsem byla připravená uvěřit čemukoli tajemnému.
Tohle byly ty nejkouzelnější Vánoce a byly také první, které jsem si skutečně s láskou v srdci užívala.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za každý komentář :)