Láska na špatné adrese

POPIS: Vánoční jednorázovka. Bella a Edward jsou dlouholetí kamarádi, dokud... Dokud co? 

Vánoční ples, otravná a naivní Jessica, která balí Edwarda, žárlivá Bella a Edward, který je tak trochu oběť.

„J+E rovná se láska nebeská, kdo tomu nevěří, ať si zatleská! Ano, přesně tak, přátelé, je tu ráno, s ním dnešní ranní rozhlas, nutno připomenout, že adventní a s nimi Jessica Stanleyová!“ Víc už jsem nevnímala. Ještě ke všemu ani neumí skládat básničky, kdyby alespoň to uměla. Vrzalo mi z toho rýmu-nerýmu v uších, když jsem stála u své skříňky a marně lomcovala se zámkem.
Nebyla jsem jediná, komu se to nelíbilo. Kdo by to řekl, přesně ten, o kom se v tom rozhlase mluvilo, tedy ta druhá osoba, právě stál vedle mě a přivíral oči hrůzou stejně jako já.
„Tak co se stalo tentokrát, hm?“ povytáhla jsem obočí a na malou chvilku přerušila souboj Bella versus skříňka. Založila jsem si ruce na hrudi a opřela se o skříňku. No, můj společník ovšem neměl moc snahu odkrýt svůj obličej z dlaní a začít mluvit. Sice se ke mně obrátil a sundal si ruce z obličeje, ale pořád očima propaloval zem.
„No, vyklop to, Edwarde,“ pousmála jsem se zlomyslně. Jen ať si sní, co si nadrobil.
„Ee… Já… Víš, jak jsem ji jednou, když jsi ty byla nemocná, požádal o opsání úkolu, který jsem neměl?“ Kývla jsem. Tohle se stalo před dvěma týdny, ale já za to, že jsem doma marodila s chřipkou, nemohla. Tedy napůl nemohla. Moje děravá hlava zapříčinila to, že jsem si nevzala šátek a tak se během pár dní nakazila. Naštěstí nemoc zmizela skoro tak rychle, jako se objevila.
„Jenže Jessica z toho udělala bůhví jakou aférku a pozvala mě na letošní vánoční ples – víš přece, že letos je dámská volenka, že? Já bych to odmítl, jenže jsem nevěděl, kdy budeš zdravá a nechtěl jsem zůstat na ocet,“ přiznal nerad. Já místo toho vykulila oči. Tak proto tyhle zprávy v rozhlase. Když jsem dneska přišla po nějaké době do školy, čekala jsem cokoli. Ale ne tohle.
Připouštím, že mě varoval, že to nejsou dobré zprávy. A mělo mi dojít, z koho je asi moje bývalá kamarádka tak nadšená. Bývalá? Ano, pohádala jsem se s ní kvůli Edwardovi. Byl to už od pěti let můj nejlepší přítel, a když jsem viděla, že ho doslova všechny holky štvou, nahánějí, prostě a jednoduše jsem to Jessice sdělila. A ta to nevzala zrovna mile. A svoje snahy ještě zvýšila, v domnění, že jí ho chci přebrat.
Nad tím se nedalo nic jiného, než obrátit oči v sloup.
„Takže jdeš s madam Stanleyovou na ples, hm? Tak to přeju hodně zdaru, doufám, že ti alespoň pořádně podupe tvoje naleštěné polobotky,“ procedila jsem skrz zuby mírně naštvaně. Edward byl v právu, doopravdy nemohl vědět, kdy budu zdravá a koneckonců netancuji, takže Edward nemohl tušit, že bych letos chtěla jít na ples. Ani já to netušila, ale nějakým záhadným způsobem mi vadilo, že jde zrovna s ní.
Bello, vzpamatuj se, je to tvůj nejlepší kamarád!
Výdech, nádech. Hlavně být v klidu.
Obrátila jsem se zpátky ke skříňce a konečně ji povolila a odemkla.
„Bells?“ ozval se vedle mě Edwardův hlas. Mírně jsem natočila hlavu, abych dala najevo, že mu věnuju pozornost. Nebyla jsem naštvaná, jen… jsem nebyla ani nadšená.
„Já… můžu to zrušit, vždyť víš, kvůli ní mě to ani nebude mrzet, že jsem porušil svoje gentlemanské zákony,“ pousmál se. Pokud by se někdo divil, můj přítel byl… starší než já. Asi tak jen o jedno století, z čehož jsem si z něj často dělala srandu. Například vyrůstal o století dřív, v době, kdy ještě existovali nějací gentlemani. A já si z něj často utahovala, že má své gentlemanské zákony a od té doby tomu tak říkal i on.
Ale neuvěřitelně mě štvalo to, že je mu právě asi sto devět let a stejně po něm letí všechny holky na škole. Jeho vlasy, zlaté oči… Kdybych byla stejná bláznivá puberťačka jako ostatní holky, reagovala bych naprosto stejně. Anebo kdybych Edwarda neznala už jako malá holčička. Ale co už. Zpátky do reality.
„Ty a porušit tvoje zákony? Pff. Sám tomu nevěříš,“ zasmála jsem se. Znovu jsem sáhla do skříňky, abych si odtamtud vzala knížky, co budu na další hodinu potřebovat, a konečně ji zabouchla. „A jdi tam, uvidíš, třeba se do ní zamiluješ. Jako kdybych nebyla.“ Mile jsem se na něj usmívala, ale byl to úsměv jen mými rty. Ve skutečnosti mě to bolelo. Ale má právo na štěstí. A já rozhodně nebudu ta, která mu ho vezme.
„Ne, já tam s ní nepůjdu. Anebo půjdu. Já nevím. A ty bys nešla? Jako záchrana? Třeba? Bells, prosím,“ žadonil a nasadil psí oči, které mu šly víc než dobře. Chystala jsem se právě odpovědět, k jeho štěstí kladně, ale pak jsem zpozorovala záplavu hnědých vlasů řinoucích se zpoza chodby. A jé.
„Pozor, jde sem fúrie,“ zašeptala jsem první, co mě napadlo. „Já radši jdu,“ oznámila jsem mu, a když se otáčel a nasazoval falešný úsměv laskavosti, tak jsem zmizela za rohem, abych se vydala na první hodinu.

„We wish you a Merry Christmas, we wish you...“ pobrukovala jsem si moji snad nejoblíbenější vánoční koledu, když vtom mi někdo zezadu zakryl oči a já vyjekla. Byla jsem právě na cestě k autu, po cestě sice už posypané, ale stále kluzké, takže jsem už teď byla připravená na tvrdý dopad na ještě tvrdší zem. A taky na to, že tomu, kdo mi ty oči zakryl, to oplatím. Tušila jsem, kdo by to mohl být, protože ten dotyčný, na kterého jsem myslela, mi takovéhle psí kusy prováděl neustále.
Ale k mému zázraku jsem nespadla, protože mě zachytila jedna mírně ledová ruka. Tak teď už vím na beton, kdo to je.
„Kdo je tam?“ zeptala jsem se poněkud otráveně.
„Hádej,“ ozvalo se za mnou tenkým hlasem, jak se ten dotyčný snažil, abych nic nepoznala.
„Edwarde, ještě stále tě to baví?“ povzdechla jsem si.
„Ale no ták, ani se na mě neusměješ?“ Pustil dlaně z mých očí a otočil mě k němu. Usmíval se jako měsíček na hnoji a bylo to celkem dost nakažlivé.
„Ale zpíváš hezky, květinko,“ škádlil mě tou přezdívkou, kterou mi říkal, když jsme se v mých pěti letech poznali na oslavě mé mamky. Tehdy jsem bydlela ještě ve Phoenixu a Edward mě od té doby navštěvoval každý den, prý si mě jako malé dítko zamiloval. A když jsem se pak stěhovala, odešel se mnou. Prý stejně už by lidem bylo divné, že nestárne. Já mu to nevěřila, ne tak úplně.
„Já ti dám květinku, Romeo,“ vyplázla jsem na něj jazyk. „Tak co Julie? Jdeš s ní na ples?“
„No, jak tak koukám, i kdybych chtěl, tak nemám šanci se z toho vyvléct. Slib je slib. Byl jsem to ale blbec,“ přiznal si s úšklebkem na tváři, no, pak se usmál. „Ale proto, že jsi mě nechala ve štychu, nenosila šátek a ležela doma, jdeš jako záchrana a tentokrát už se tě neptám!“
„Ale… ty… já… nemohla… To je vydírání!“ vykoktala jsem na něj s pusou otevřenou dokořán. Přiznávám, i tak jsem se chystala odpovědět kladně, ale… mělo to být překvapení.
„A máš to!“ zubil se na mě Edward. Já ho propalovala hraným vražedným a uraženým pohledem. Pak jsem se otočila na podpatku, ačkoli jsem žádný neměla, říká se to tak, a odkráčela k autu. Naštěstí bez úhony.
Opřela jsem se o kapotu a poraženě čekala, až sem dojde i on, aby mi odemkl. Do školy i zpátky nás vozí on, vždycky to tak bylo. Zámek cvakl a já se po otevření dveří stříbrného Volva usadila dovnitř.
Edward se posadil na místo řidiče a nastartoval. Vyjeli jsme z parkoviště a ze začátku cesta probíhala v klidu a tichu. Pak už to ale Edward nevydržel.
„Já vím, že nejsi naštvaná,“ zašeptal potichu s úšklebkem. Znal mě jako sestru, takže odhadl správně. Hrála jsem to. Ale hodlala jsem to vydržet až do té doby, než zastavíme. Abych ho trochu potrápila.
„Mýlíš se,“ odpověděla jsem mu stejně hlasitě a dál z okna pozorovala sníh a jím zapadané lesy a louky. Bylo zataženo, ale i kdyby svítilo sluníčko, tak by stejně byla zima. Už jsem byla zvyklá.
„Jak myslíš. Já vím svoje,“ řekl a věnoval se jízdě, i když by zvládl řídit i poslepu, to jsme věděli oba.
Cesta uběhla rychle, koneckonců bydlím kousek od školy. Chystala jsem se vyjít ven, hned po tom, co jsem rozepnula pás, ale zastavila mě Edwardova ruka.
„Vážně jsi naštvaná? Prosím, nebuď,“ nasadil psí oči. Takže si vážně nebyl jistý. Jedna nula pro mě. Povolila jsem a usmála se.
"To víš, že ne, ty hlupáčku,“ řekla jsem a atmosféra v autě se značně uvolnila. Pak se ke mně naklonil, aby mi zastrčil neposedný pramen vlasů za ucho a tep mého srdce se zničehonic neuvěřitelně zrychlil.
„Tak to jsem rád, květinko,“ zamumlal. Vzduch ztěžkl, cítila jsem na své tváři jeho dech, který voněl po mátě. Zírala jsem do jeho zlatých studánek neschopna se pohybu. Nechápala jsem, co se to děje. Co se to děje s námi, se mnou. Něco jsem tušila, ale přiznat si pravdu, to už bylo horší.
Ubíhaly vteřiny a minuty, ale pro nás se čas zastavil. Jakkoli dlouhá doba utekla, najednou jsem zjistila, že jeho rty jsou o kousek blíž těm mým, že já si ty svoje už asi po milionté oblízla jazykem a přesto byly suché a rozpraskané.

Najednou se auto otřáslo a my se od sebe odtrhli. Vzhledem k tomu, že jsme stáli pod stromem, který byl úplně pokrytý sněhem, tak se ta rána dala čekat.

Šokovaně jsem na něj zírala a snažila se schovat svoje rozporuplné pocity. Rozum mi říkal ať utíkej, srdce mi radilo, polib ho.

„Nesmíme,“ zašeptala jsem. „Nesmíme. Promiň, já…“ zašeptala jsem a zarazila se. Pak jsem otevřela dveře, a aniž bych je zavřela, jsem se rozeběhla a místo k domovním dveřím jsem utekla do lesa, který byl hned vedle našeho domu.
Teprve až když jsem zaslechla motor odjíždějícího Volva, znala jsem ten zvuk v hlavě jako svoje boty, jsem se vrátila před dům. Neuvědomovala jsem si, jestli mi byla zima. Vnímala jsem jen to, že jsem byla uvnitř rozpálená a rty jsem měla horké.

Bezmyšlenkovitě jsem odemkla a vešla.

Seděla jsem na kuchyňské židli, čas od času zkontrolovala kuře, které se peklo v troubě, a mačkala v ruce pozvánku na ples, kterou jsem našla v tašce.. Jestli mi ji tam podstrčil Edward, znamená to, že mě tam, i po mém zbabělém útěku, chce. Ale co když si nalhávám něco, co není pravda?

Na moment jsem odložila pozvánku na stůl a natáhla se pro jednu z kopretin, které si hověly ve váze na stole. Zuřivě jsem začala otrhávat její lístečky, jako by snad tohle někomu mohlo pomoci, až mi jich zbylo jen pár. Chudák kopretina.
Ano, ne, ano, ne, ano, ne… ano.
Takže půjdu na ples. To to dopadne, s Jessicou a Edwardem v jedné místnosti.

Achjo. Zvedla jsem se a začala jsem přecházet po místnosti, protože jsem nedokázala sedět.
Měla jsem sto chutí natáhnout se ještě pro jednu kopretinu. Třeba by mi to pomohlo s rozhodnutím, které tak tížilo moje srdce. Na chvilku jsem si představila jeho hebké rty, stočené do jeho napůl křivého úsměvu… Nevěděla jsem, co si mám myslet. Do dnešního rána byl jenom můj nejlepší přítel. Nechci ho ztratit. Ale co mám dělat, jestli se mi Edward vážně líbí?
Hlava mi třeštila. Za co, panebože, za co? A proč zrovna na Vánoce? Svátky klidu a míru?
Natáhla jsem se pro ten protivný kus papíru, který všechno zavinil, a roztrhala ho na malé kousíčky. Nepomohlo mi to.
Poslední kousek mi zbyl v ruce. Prohlédla jsem si ho. Bylo na něm datum, kdy se ta osudná událost koná. Dosud jsem se o ples nezajímala, takže mě překvapilo, když jsem si uvědomila, že to je zítra.

Už zítra.
Trhaně jsem se nadechla.
Nešlo o to, že bych třeba neměla šaty, neměla čas, či něco jiného. Šlo o to, že jsem nebyla připravená Edwarda ztratit… tak rychle. Vážně mu to mám říct? Nebo mám mlčet?
Zavřela jsem oči a znovu si vybavila Edwardovu tvář. Řeknu mu to. Protože jinak už bych se asi zbláznila.
Musíš si věřit, Bello.
Jo, věřit. Výdech, nádech. Dobrý, jsem klidná. Jsem klidná. Moment, nesmrdí tu něco? A sakra! To kuře!
Rozběhla jsem se k troubě. Ani jsem netušila, že dokážu vyvinout tak nadlidskou rychlost. Naštěstí bylo to kuře ještě celkem v pohodě, nevypadalo, že by se nedalo jíst. Jen bylo trochu… černější. Otevřela jsem okna, abych to vyvětrala a zkontrolovala hodiny. Půl sedmé. Hm, to by mohla být i ta rýže hotová.
Zvedla jsem pokličku a zjistila, že jsem měla pravdu. Vypnula jsem sporák a odnesla to na kuchyňskou linku, vytáhla talíře a nandala mě i tátovi. V tu samou chvíli zarachotil klíč v zámku - na malý moment mě napadlo, že je jako scéna z hororu -, a já uslyšela Charlieho hlasitý pozdrav.
Odpověděla jsem mu a odnesla oba talíře na stůl.
„Hm, to voní, ty ses zase vyznamenala!“ poznamenal Charlie. Skvěle, to znamená, že se ten smrad už vyvětral. Zabouchla jsem okno a posadila se.
„Jdeš zítra na ten ples?“ zeptal se táta jakoby náhodou. Musel se ptát zrovna na tu otázku, kterou jsem řešila snad půl hodiny a málem jsem mu kvůli ní spálila večeři? Ztuhla jsem.

„J-jo, asi jo,“ vykoktala jsem ze sebe. Charlie se posadil naproti mě a ničeho si, díky bohu, nevšiml. Začali jsme jíst.
„A koho jsi pozvala?“ ozval se zničehonic. Šokovaně jsem se na něj podívala.
„P-pozvala?“
„Letos je dámská volenka, Bello. Zapomnělas snad?“ připomněl mi Charlie a pozoroval mě se zvednutým obočím.
„Jo, tohle... Ehm... No… asi nikoho,“ špitla jsem potichu a dodala, „ale jdu jako záchrana Edwarda.“
„Záchrana Edwarda?“ Charlie překvapeně vykulil oči.
„No, ona ho Jessica pozvala a on jí nedokázal odmítnout, takže mě poprosil o záchranu.“ Pokrčila jsem rameny a dala si další sousto do pusy. Ale to jsem netušila, na co se Charlie zeptá.
„Proč by ji odmítal? On je snad gay?“ Tentokrát jsem žasla já a do toho kašlala, protože mi ten kousek kuřete zaskočil do krku. Charlie už se začal zvedat, že mi pomůže, ale v tu samou chvíli se mi to podařilo spolknout.
„Dobrý,“ chraptila jsem mírně. „Proč by byl proboha gay?“ zeptala jsem se a povytáhla obočí. Věděla jsem jistojistě, že gay není, už proto, že ho znám snad líp, než sebe samu.
„No, nechce jít s Jess na ples, tak jsem myslel…“ Obrátila jsem oči v sloup.
„Máš zajímavý úvahy, ale ne, není. To jen proto, že mu prostě přijde otravná.“ A mně taky, dodala jsem v duchu. Pak už se mě Charlie naštěstí na nic nevyptával a zbytek večeře proběhla v klidu. Když jsme oba dojedli, tak jsem se zvedla a šla uklidit talíře. Najednou jsem si připadala strašně unavená. Nijak dlouho mi netrvalo přesvědčit samu sebe, že se umyju, podívám na školu, připravím věci a zalehnu. Knížka jde dneska stranou.

Charlie mi poděkoval za večeři, popřál dobrou noc a přesunul se, ostatně jako každý večer, k televizi. Ten už se nepolepší. Zívla jsem, protáhla se a odploužila nahoru.

Před domem zatroubilo auto, shodou okolností jsem v něm poznala Edwardovo Volvo. Je to tady. Nadechla jsem se a vyšla z domu. Měla jsem na sobě světle modré jednoduché šaty z doby, kdy bydlela mamka ještě s tátou, zřejmě je tady nechala. Bylo to to jediné, co jsem našla, ale mně přišly pěkné, takže mi nedělalo problém si je vzít. K tomu jsem si obula i lodičky, které k tomu byly přiložené.

Jelikož jsem šla takto nalehko, okamžitě se do mě dala zima. Navíc, když všude kolem mrzlo, až praštilo a k tomu poletovaly sněhové vločky. Ještě štěstí, že mám zajištěný odvoz. Zabouchla jsem dveře a pevněji sevřela psaníčko ve své ruce. Nadechla jsem se a rozešla se k autu.
Edward si mě všimnul, takže vystoupil, aby mi otevřel. Bylo mi divné, že neřídí; na své Volvo nedal dopustit, ale pak jsem na místě řidiče poznala jeho bratra Emmetta. Krátce jsem mu mávla a zaměřila se na Edwarda. Už jsem nic nepředstírala, a proto jsem si alespoň v duchu dovolila nad ním slintat. Vypadal ještě líp než obvykle. Usmál se na mě. 

„Ahoj,“ pozdravil mě, jako by se včera nic nestalo.
„A-ahoj,“ zakoktala jsem se a zčervenala. „Kde je Jessica?“
„V autě. Už jsem jí vysvětlil, že tě vyzvedneme, aby ses tam měla jak dostat. Záchrana platí?“ zašklebil se poté, co ukázal na auto. Kývla jsem a vlezla do auta. Obě jsme se kysele pozdravily a dál se ignorovaly. Pak si přisedl i Edward a auto se rozjelo.
Noční můra nechť započne.
Cesta trvala i tentokrát jen chviličku, ačkoli bylo divné jít večer do školy. Zvlášť po tom, co jsme tam byli už předtím celé dopoledne. Ale co už.

Vystoupili jsme, já se chystala vzdálit, ale Edward mě chytil za ruku a přitáhl si mě blíž, za co si vysloužil můj kyselý úsměv a Jessičino zamračení. Nenechala to být jen tak, prostě a jednoduše ho, jakmile nám trhli vstupenky, odtáhla na parket.
Já se vydala k baru, kde jsem sice nehodlala strávit zbytek večera, ale ani jsem nějak netoužila po tancování. No, někdo jiný měl jiné plány.
„Smím prosit, madame Bella?“ šaškoval přede mnou Emmett. Zasmála jsem se. Koneckonců, proč ne. Nemůže to být zas až tak hrozné. 

A třeba ho přinutíš žárlit, ozval se mi vzadu v hlavě tichý hlásek. Okřikla jsem ho, i když se mi ta představa, že by kvůli mně Edward žárlil, najednou celkem líbila. Zatřepala jsem hlavou, abych takovéhle myšlenky dostala z hlavy, a odešla s Emmettem na parket.
Ve víru tance jsem se za ten večer ocitla několikrát a nejen s Emmettem. Vytáhlo mě i pár dalších kluků, jejichž jména jsem možná ani neznala. Nevadilo mi to, většinou to totiž ani nebyl pořádný tanec - spíš jen pohupování ze strany na stranu. Několikrát jsem tančila i se samotným Edwardem, který si chtěl pravděpodobně oddychnout od Jessicy.
Pořád mě ale hryzala jedna věc. Měla bych si promluvit s Edwardem, a to hned. Zrovna, když jsem se po něm chtěla rozhlídnout, někdo mi zakryl oči.
„Ahoj, květinko,“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se.
„Ahoj,“ odmlčela jsem se a trochu křečovitě se usmála, „kde máš tu druhou květinku?“ zašklebila jsem se na něj.
„To je spíš kopřiva než květinka. Kdybych byl člověk, už mám amputovaný nohy,“ odfrkl si. „Je někde na záchodě, či kde. Ale tanec s tebou bych bral další, na oddych,“ nadhodil jen tak do vzduchu a šibalsky se pousmál. Propletl si se mnou prsty a zadíval se mi do očí.
„No tak dobře, ty záchrano,“ utahovala jsem si z něj dál, ale odložila jsem pití na bar a seskočila ze židličky. Nabídl mi rámě, já ho přijala. Příjemně mě zastudila jeho ledová ruka.
Když jsme se dostali na parket, kde zrovna z reproduktorů vyhrávala celkem pomalá a klidná hudba, tak jsem mu položila ruce kolem krku a on mě objal kolem pasu. Nikdy dřív, když jsme takhle blbli a tancovali, třeba u něj v pokoji, mi jeho dotyky nepřišly tak zvláštní, jako teď. Byla jsem z toho nesvá až na půdu.
Začali jsme se spíš pohupovat než tancovat a najednou, i když byl všude hluk, se kolem nás dvou rozprostřelo úplné ticho. Byli jsme uzavření v bublině. Pohlédla jsem mu váhavě do očí a zasekla se v nich. Nedalo se to jinak, než se v nich netopit.
„Bells?“ začal váhavě. Kousla jsem se do rtu. Je to tady, teď nebo nikdy.
„Hm?“ Hlas se mi zasekl v krku a já nedokázala říct nic víc.
„Víš, jak se předevčírem stalo to v tom autě… Teda spíš nestalo…“ Odmlčel se.
„Litoval bys, kdyby se něco stalo?“ nadhodila jsem jen tak do vzduchu a odmlčela se. Najednou jsem se dívala všude jinde než do jeho očí. Povšimla jsem si, že je tady všude krásná vánoční výzdoba. Všude bylo jmelí… I nad námi. Všiml si toho Edward?
„Ne, to... pleteš se,“ mumlal dál. „Já se bál, že bys mě odmítla, tak jsem mlčel,“ začal znovu Edward. Najednou se mi začaly potit ruce, které jsem měla sevřené kolem jeho krku. Nadechla jsem se.
„Tebe bych nikdy neodmítla," zašeptala jsem.
„Takže mi znovu neutečeš?“ zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. Teď už mi bylo jasné, že o tom jmelí ví, a dokonce jsem ho podezírala z toho, že nás sem zatáhl schválně.
„Neuteču,“ špitla jsem.
„To jsem rád,“ zamumlal. Stejně tak jako tenkrát mi zastrčil další uvolněný pramen za ucho a uchopil moji tvář do rukou. Zadíval se mi pevně do očí a pak se ke mně sklonil a spojil naše rty v jedno.