Polední hodina

POPIS: Jedno území, dvě strany, dva vůdci. A láska. Jak to skončí?

***

Krutovláda zimy a mrazu,

mramorové hroby pod tíhou slz.

Duše upadajíc do osvobozujícího transu,

v dáli ční dobytá tvrz.

Běsnící monstrum vězněné v času,

smuteční oblek a píseň.

Naslouchajíc mrtvolnému hlasu,

srdce drásá hluboká trýzeň.

Zlověstná radost z bolesti,

v pozadí kráčející červená dáma.

Plazíc se ke smrtelné pelesti,

život oplývá neřestná fáma.


Lživá maska vřelosti,

blížící se konec světa.

Smrt nenabízí možnosti,

osud ničící jediná věta.


Zraky vyplakány do sucha,

kol a kol hábity temnoty poslední.

Odvážně pronášejíc větu do ticha:

„Že vše rozhodne se v hodinu polední.“


Růže bez trnů konečně uvadla,

však hnědovlasá dívka bojuje dál.

Zázrakem dívka statečně nepadla,

to král samotný boj krutý vzdal.


Kapitulace se děje jen v příbězích,

v moci reality se nikdo nevzdává.

Proto i přes smrt vůdce armáda vítězí,

a světlo zlaté v srdcích prohrává.


Proto čtenáři milí si uvědomte,

že ač statečnost se lidmi cení,

důkaz na těchto řádcích zříte,

ne vždy vás za ni vítězstvím odmění.


Nemohu říci, zazvonil zvonec,

dívka na bitevním poli ještě živa.

Není všemu ještě konec,

troufaje z lásky rty mrtvému líbá. 


Obloha tmavá, křižují ji blesky,

mrtvý se budí, světlo mu cestu kříží.

Předtím zlý, teď změněn je z lásky:

„Dost boje, vzdáváme se!“ křičí.

Křik rozléhá se po bitevním poli,

mísící se se zvukem hodin kostelních.

Ručičky se setkaly, hrají v tom svou roli,

vše osvobozeno o hodině polední.