Samota

POPIS: Samota. Jediné slovo, za kterým se jich ale skrývá víc, než tisíc. Samota je něco, když se k vám přátelé obrátí zády. Samota je něco, když vás okolí přehlíží. Samota je něco, když vám jediný zbývající člen rodiny umře. Samota je něco, když vás opustí jediná láska vašeho života. Samota je, když jste na všechno sami... Double drabble o pocitech hnědovlasé dívky, Isabelly.

Seděla v koutě tmavé, zašlé místnosti na věkem sedřené podlaze a objímala to jediné, co jí zbylo. Svoje srdce, mnohokrát poslepované, které už nikdy nebude fungovat tak, jak by mělo. Plakala. První slza, co jí stekla po tváři, si probojovala cestičku skrz záplavu hnědých vlasů, co dívce zakrývala obličej. Za ní následovala druhá. A pak další, ale ty už nepočítala. Neměla na to sílu.Kdysi dávno, hodiny, dny, možná roky, sama nebyla. Kdysi dávno tu byli také jiní lidé. Kdysi dávno se jí ostatní letmo přihlížející optali, zda je v pořádku. Odpověděla ano, i přestože měla touhu začít křičet, řvát, trhat si vlasy, cokoli, jen ne lhát. Ale lhala.
Kdysi dávno se jí také někdo optal, co se děje. Řekla, že nic. Nic, i když se za tímto slovem skrývalo tisíc dalších.
Dříve také existovali lidé, které nazývala přáteli. Oni odešli, pokračovali dál, aniž by se rozloučili. Pomohli. Ne, pro ně tato osoba už neexistovala.
Kdysi měla rodinu. I ta na ni zanevřela, dočista ji vypustila ze svých životů.
Pro všechny byla nic. Nicka, která překážela. Prachsprostým ničím, co by je zajímalo.
Ale ona neplakala pro ně. Nežila. Přežívala, i přesto, že ji nikdo neměl rád. Plakala, přestože nevěděla.
Byla sama.