Svíčka, která zhasíná

POPIS: Zní to docela i romanticky, když se kráska vrhá do náruče netvora, nemyslíte? Jenže, ne vždy to končí šťastně...
***

Zakalený zrak a řídnoucí mlha,

jako strach, co sám před sebou zdrhá,

a pak, když se vánek zachvěje,

zřím smrt, co nezná naděje.


Kopyta klapou, země se bojí,

před ďáblem, co do masky se strojí,

a když oheň spálí vše, co kdy bylo,

dítě v popel pánu pomstu přísahalo.


Plameny jsou v krvi a okolo bolest,

čekám, až spálí mě palčivá neřest,

však jen co zavřu oči a pochopím lež,

zaslechnu hlas, co přikazuje: „Běž!“


Utíkám pryč a nezanechám stopy,

snad jen slzy, co brzy zemi skropí,

nadechuji se a v plicích oheň mám,

jiskra k jiskře, cítím bolestivý klam.


Beznaděj na mysli a v srdci strach,

okolo poletuje bělostný prach.

Ten praví o netvoru, co vzdal se lidskosti,

to on jest utopen v bezbřehé lítosti.


Neztrácím vteřiny cenné svou krutostí,

jež nečeká, až jí bude uděleno milosti,

já místo toho dál miluji ďáblovo plémě,

a s dýkou se života vzdávám jemně.


S výkřikem vrhám se do tmy vřelé,

co mučí ty paprsky více než déle,

a pak, s poslední myšlenkou na syna,

umírám, jako když svíčka zhasíná.