Vinctum

POPIS: Jak se cítí někdo, kdo je uvězněn ve vlastních pocitech?

***

Kráčím vstříc hluše,
bez možnosti úniku.
Dvě oddělené duše,
určené k zániku.

Ráj prohnaných díků,
a vůně zvadlých květin.
Čas do mého srdce bodnul dýku,
vstříc smrtícímu smutku letím.

Vězení strážíc můj osud,
však ničí moji duši.
Přešťastná jsem byla dosud,
ale teď naň vytahuji kuši.

Mysl zatemněná darem,
šero pod víčky.
Moje záchrana skryta mlžným oparem,
touha zemřít za svitu svíčky.

Zahlcené svědomí,
zrazená důvěra.
Mé vlastní vědomí,
proklatá nevěra.

Jed pronikajíc do žil,
duši mi spaluje hluboká trýzeň.
Pocit nebezpečí se do mě vlil,
jsem vlastního srdce vězeň.