Nechtěla jsem na to myslet, ale neměla jsem na výběr. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že se mnou něco špatně. Jiní lidé na mém místě by se sebrali a vykřičeli ze sebe všechnu nenávist, vztek a zoufalost. Já jenom ležela na studené, kamenné podlaze, beze stopy jakékoli zuřivosti. Nevěděla jsem, jak se cítím. Nebyla jsem to já.
Bylo logické, že jsem v šoku, a proto se nevyznám sama v sobě. Jenže já ani netušila, zda mám svého otce nenávidět.
Neměla jsem nic, ani odpovědi, ani emoce. Jako ledová socha, stvořená pro to, být bezcitná. Hluboko uvnitř jsem si připadala doslova uvězněná ve svém nitru. A už jsem toho měla dost.
Zvedla jsem se, po minutách anebo snad hodinách nečinného ležení na zemi. Na rameno mi dopadla Christianova ruka.
„Jeanine, jsi-" začal, ale já se mu vytrhla.
„Potřebuju být sama," řekla jsem potichu a rozběhla se. Utíkala jsem neznámo kam, a bylo mi to jedno. Bylo mi naprosto fuk, že tu neznám jedinou chodbičku. Prostě jsem prchala. Před královnou, před otcem, před Christianem, před pravdou... Před sebou.
Možná jsem tam měla zůstat, a zeptat se otce, proč. Ale já na to neměla sílu. Ne teď. Musím nejprve najít svoje srdce, a pak se vrátím. Do té doby bych jen brečela a zrazeně zírala na osobu, které jsem celý život věřila.
Moje kroky se rozléhaly a vydávaly dunivé nárazy; kromě mého dechu to byly jediné zvuky, co jsem kolem sebe slyšela. Na prsou mě postupně začínalo bolet a v boku se mi ozývalo nepravidelné a docela nepříjemné bodání. Jak dlouho už vlastně běžím? Mihlo se mi hlavou.
Dostala jsem se na další křižovatku z mnoha, kterými jsem už proběhla. Instinktivně jsem zabočila doleva a rozevřela se přede mnou široká a mnohem více osvětlená chodba. To silné světlo sálalo od konce, ke kterému jsem se pomalu, krůček po krůčku blížila.
Snížila jsem svoji rychlost na minimum a opatrně prošla otevřenými dveřmi, abych objevila zdroj toho jasu. Svoje doteď přivřené oči jsem vykulila dokořán. Stála jsem v místnosti, která byla odshora dolů plná knih. Úzkých i tenkých, starých i nových. Ta vůně mi zaplnila nos a já se blaženě nadechla. Srdce, které se zčistajasna uvelebilo zpátky v mojí hrudi, se zatetelilo. I přesto všechno, co jsem dosud zažila, zvlášť za posledních pár hodin, jsem se usmívala.
Kráčela jsem v tichosti mezi regály a přejížděla prsty po hřbetech knih. K mému neskonalému úžasu tu nebylo ani zrnko prachu, žádná známka jakékoli nečistoty. Ohromilo mě to.
Najednou jsem se ocitla u okna. Tohle okno a pár dalších propouštěly, do jindy tak temné místnosti, paprsky slunce. Poznala jsem, že jsou skutečné, a že to nejsou královniny iluze, podle toho, že spolu se světlem vydávaly i teplo. Posadila jsem se na parapet, který se tu nacházel. Pokrytý sametem a vyplněný polštářky mi konečně, po dlouhé době, dodal to pohodlí, které jsem hledala. Pohodlí, světlo, teplo a vůně knih mi pomohlo k tomu, abych se cítila v bezpečí. Pomohlo mi to k tomu, abych nebrečela při sebemenším pomyšlení na hrůzu, co je venku, a na hrůzu, co se nachází i mezi zdmi tohoto paláce.
Povzdechla jsem si. Nikdy bych si nepomyslela, že můj život dopadne takhle. A přitom jsem byla vampýrům souzená už od mala. V tomhle si prostě člověk nevybírá.
Snažila jsem se vzpomenout si na něco, co by nám třeba mohlo pomoci. Nějaký útržek vzpomínek, který by mi napověděl, jak se zbavit rebelů a zachránit Anglii. Díkybohu jen Anglii a ne celé Spojené království, zašklebila jsem se. Tedy, aspoň jsem v to doufala. Pokud bych se zničehonic dozvěděla, že musím zachránit celé království, asi bych se zbláznila. Vždyť už takhle jsem bezradná - a nejen já.
Podívala jsem se z okna, abych na malý moment zaměstnala svou mysl i něčím jiným, než starostmi. Pohledem jsem skenovala zahradu, schovanou na širokém prostranství mezi čtyřmi stěnami paláce. Seshora nelítostně pražilo slunce, jehož paprsky pronikaly i přes sklo. Nerostlo tam moc květin a vypadalo to skoro uměle, kvůli lavičkám, stojícím u stěn, a navíc vedly mezi jednotlivými stébly trávy kamenné cestičky. Jen v rozích byla květinám ponechána možnost růst. Zdi okolo rostlin pokrýval břečťan. Jako celek to na mě působilo, i přes tu jemnou umělost, jako ukrytá džungle.
Pousmála jsem se. Tady by se určitě líbilo Adele. Měla ráda určitý systém, co se týče uspořádání vzhledu, ale zároveň měla v oblibě i divokost. Tohle bylo přesně to místo, kde by byla schopná strávit hodiny, a to klidně bez hnutí.
Přiložila jsem ruku na sklo a zavřela oči. Ačkoli jsem si říkala, jak šťastně na mě tenhle koutek u okna působí, nezabránila jsem tomu, aby mi z koutka oka stekla jedna osamělá slza. Stýskalo se mi. Nejenže jsem ji opravdu dlouho neviděla, ale ona by určitě věděla, jak vybruslit z té zapeklité situace, nesoucí název "Anglie".
Opřela jsem si tvář o okenní tabulky a zhluboka se nadechla.
Slíbila jsem si, že nebudu brečet...
Slíbila jsem si, že nebudu brečet...
Zničehonic jsem za sebou uslyšela kroky, které doprovázely tiché nádechy. Smutek a zoufalost nahradil strach a můj téměř depresivní výraz vystřídal děs.
S vědomím, že ať už je to kdokoli, nemá cenu předstírat, že ho neslyším, jsem se otočila. Vykulila jsem oči. Je to možné? Zavrtěla jsem hlavou. Hloupost. To musí být sen... Nebo ne?
Proti mně kráčela osoba mně známá, skoro jako já sama. Člověk, ode mě tak odlišný, a přesto mi podobný ve většině směrech. Blonďaté vlasy, sahající po ramena; zelenošedé oči plné všudypřítomného sarkazmu, ale i ochoty. Útlá postava, minimálně o hlavu vyšší než jsem já sama.
"Jean," usmála se, blížíc se ke mně tak rychle, až moje srdce zapomínalo tlouct.
Dech mi uvízl v krku a já musela potlačit nutnost si odkašlat.
Dívka se zastavila přímo přede mnou.
"Adele...?" zašeptala jsem a zamrkala.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za každý komentář :)