Strach

Když se řekne strach, lze si pod tím představit spoustu věcí. Můžeme být nervózní z písemky či ze zkoušky, může nás děsit nějaké zvíře nebo skutečnost anebo také naše fantazie, kvůli které se někdo nemůže na horor ani podívat. Například já bývám nervózní z hlasitého projevu před třídou, ze svojí fantazie - takže pro mě horory opravdu nepřipadají v úvahu -, ze selhání, z nečekané smrti a z pavouků. Kromě jiného mám i strach o svoje blízké, ale to má asi každý z nás.

Spousta lidí mi tvrdí, že strach se dá neuvěřitelně jednoduše překonat, a že oni sami z ničeho strach nemají. S tím nesouhlasím a upřímně, neuvěřitelně mě to štve. Nic nerozhodí vyděšeného člověka tak, jako věta: „Je to jenom pavouk/výmysl/film". A podobně. Protože já si myslím, že se každý z nás něčeho bojí, rozdíl je však v tom, jak moc a jakým způsobem to dáváme najevo. A překonání strachu? Podle mě se to většinou dá, ale je to obtížné.

Strach je totiž taková odporná můra, překážka v naší mysli, která nám brání racionálně uvažovat a zatemňuje nám mozek. Je to vsugerovaná informace, které se můžeme chtít zbavit, jak chceme, ale pokud strach zajde až k fobii, nemáme šanci. Několik mých přátel se mi často směje, protože tvrdím, že mám arachnofobii. Ano, nemám to vědecky potvrzené, ale sedí to na mě. Už jen při pohledu na to malé, černé stvoření se mi klepou kolena, potí dlaně a je mi na omdlení. Nejhorší na tom ale je, že nevím, proč z nich mám takový děs. Proto to nazývám fobií - ten strach je natolik zakořeněný v mojí hlavě, že se toho prostě nedokážu zbavit.

Jiní lidé můžou mít naopak fobii z výšek nebo z plazů. Možné je všechno, protože strach je vytvořen čistě naší představivostí, spojené s minulostí, přítomností a našimi zážitky.

Bát se můžeme spousty věcí. Třeba já mám jít zítra na braní krve a klepu se už teď. Nejenom kvůli tomu, že mám žíly „mrchy", co vždycky zmizí a doktoři mi je hledají půl hodiny. Taky kvůli bolesti, kterou prostě nesnesu - i z ní mám trochu strach -, a kvůli špatným zážitkům. Protože když mi v deseti letech brali krev a skončilo to tak, že měla sestřička dlaň plnou mojí krve... brr. Opravdu nezapomenutelný zážitek.

Faktem ale zůstává, že strach je skutečná překážka. Je to jakýsi hlavolam pro náš mozek, který on nedokáže vyřešit. Strachu se můžeme zbavit, ale taky nemusíme. Volba je na nás. Ne vždy to samozřejmě jde jen z vlastní vůle, někdy je - například u oněch fobií - potřeba odborníka. A někdy to prostě nejde a lidé se s tím musí naučit žít.

Když to přirovnám k Harrymu Potterovi, strachu se nemusíme zbavit, stačí ho jen pokaždé překonat. Jak? Je to jednoduché. V případě, že je pro vás strach stejně děsivý jako mozkomor, si prostě vyvoláte vaši nejšťastnější vzpomínku, z plna se na ni soustředíte a zakřičíte:

„EXPECTO PATRONUM!"

No, a pokud to nezabere, postačí vám obyčejné "Riddikulus!".

***
Další myšlenka je tu. Tak co, z čeho máte strach vy? :) A jak se s tím vypořádáváte?

*A.99*