Vražda na objednávku

Poslední dobou se hodně řeší „trend“ zvaný eutanazie, jinde pojmenovaný také jako asistovaná sebevražda. Samozřejmě, že z právního hlediska se tyto dva pojmy malinko liší, mimo jiné také záleží na tom, zda se jedná o aktivní eutanazii (podání léku do žil, spolknutí prášku…) anebo pasivní eutanazii (odpojení od přístrojů, zastavení v podávání léku, který pacient potřebuje k životu), ale výsledek je stejný: jedná se o sebevraždu.
Dřív byla sebevražda pasé, sebrání života se bralo jako trestný čin, a proto tedy nepřipadala v úvahu ani asistovaná sebevražda. Tresty se pohybovaly v šíři menší, než za „krutou vraždu“, ale byly tam - povětšinou odnětí svobody od půl roku až dvou let. Dnes je pojem eutanazie sice ne vždy vítaný, ale rozhodně je přijímaný okolím lépe, než kdysi. Tak si říkám, co se změnilo?

Země, v kterých je eutanazie či asistovaná sebevražda povolená jsou například Švýcarsko, Nizozemí, Belgie, Německo anebo také vybrané státy USA - Oregon, Washington a Vermont, přičemž ve státě Montana eutanazie povolená není, ale lékaři, kteří při sebevraždě pomohou, potrestáni nejsou. V Belgii je dokonce poměrně nově povolena eutanazie už u mladých lidí. Tím nemyslím jen nezletilých, ale opravdu se na věk nehledí (v Nizozemí je například hranice dvanáct let), což potvrzuje informace, která se dnes objevila ve zprávách.

Eutanazie ale není probírané téma jen v oblasti politiky, zákonů a lékařství; i když tomu spousta lidí nedává příliš velkou váhu, poslední dobou se objevuje čím dál tím častěji i v literatuře. Tituly jako Než jsem tě poznala anebo Zůstaň se mnou, jsou mladým čtenářům jistě známé. A v obou případech se v knihách tento pojem vyskytuje, respektive je na ní - minimálně zčásti - založen. Když rozšířím oblast čistě na „sebevraždu“, tak se novely začnou vyloženě kupit.

Co je ale na tomto tématu tak lákavého? Proč se k němu každý neustále vrací? Záleží na úhlu pohledu, ale najdou se lidé, kteří by bez mrknutí oka řekli, že eutanazie je vražda. A vraždy jsou téma, které se neomrzí. Existují tisícera detektivek, thrillerů či hororů, pokaždé se jedná o jiný způsob zabití, vyřešení případu, objevuje se jiný počet obětí a podobně. Nekonečno úhlů, ze kterých lze napsat příběh, pokaždé - neberu-li ohled na jednotlivé případy - stejně lákavý jako ten předchozí. Čtenáře to prostě fascinuje. Já sama bych to odůvodnila pořekadlem „zakázané ovoce chutná nejlépe“. Tím netvrdím, že - vzhledem k tomu, co vražda je, a že je (logicky) zavrhovaná -, lidi láká zabíjení, ale minimálně psaní o něm a čtení ano.

Co se týká sebevražd a eutanazie, i tento případ lze odůvodnit poměrně snadno. Blízcí člověka, který se pro tuto volbu sám rozhodl, jen málokdy opravdu souhlasí s celou záležitostí, protože, řekněme si to narovinu: kdo by chtěl ztratit někoho z rodiny či přátel? A nezáleží na tom, nakolik daný člověk trpí. Sice jej chápete, ale v hloubi srdce s tím prostě nesouhlasíte. Vzhledem k takovému postoji příbuzenstva je lehké s pozůstalými soucítit. A to je pointa každého příběhu, jehož zápletkou je právě toto téma. Soucit. Čtenáři si během knihy oblíbí postavy, vžijí se do toho či onoho světa, a pak, rozhodne-li se hlavní postava (většinou se jedná o hlavní postavu) sebevraždu spáchat, slzy tečou samy a srdce puká. A jak je známo nám knihomolům: puklé srdce znamená skvělá kniha. Většinou.

Já sama jsem poměrně rozpolcená. Ani já se tématice eutanazie ve svých příbězích nevyhýbám, dojetí je jeden z osvědčených způsobů, jak si získat čtenáře na svou stranu. I když je to bolestivá věc, je tomu tak. Ale jak se stavím k eutanazii ve skutečnosti? Abych pravdu řekla, jsem tomu poměrně otevřená. Tedy, bez ohledu na sebe samotnou. Mě nedostanou ani k zubaři, natožpak pod jehlu se smrtícím jedem! Ale myslela jsem obecně svět. Zasazuji se o názor, že by každý měl žít svůj život tak, jak je po jeho vůli, neohrožuje-li ostatní, a stejně tak mít právo na to, se rozhodnout zemřít.

Upřímně nechápu názor lidí, kteří jsou proti eutanazii. Je to sice jejich názor a já jim ho neberu, ale řeknu vám jeden důvod, proč bych zrušila zákony proti asistované sebevraždě: ti lidé, kteří opravdu zemřít chtějí, sebevraždu stejně spáchají. Pokud opravdu nevidí jiné východisko, oběsí se, podřežou… A zanechají jen dopis (mnohdy ani ten ne). Blízcí se nemohou rozloučit, říct sbohem, nic. Kdežto kdyby se daný člověk rozhodl pro eutanazii, nejenže by ho netlačil čas a měl by možnost celou věc ještě zrušit, ale také by to bylo svým způsobem milosrdnější k okolí. Někoho by možná odradila ta hromada papírování, jiného člověka by přesvědčili přátelé… Jednoduše by tu byla větší možnost volby.

Samozřejmě, teď jsem popsala obecný případ. Kdyby se toto týkalo mě samotné, a někdo mě požádal, abych ho „nechala jít“, asi bych se vztekala a prskala jako kočka. Lehko si ostatní oblíbím, a opravdu mi na mých blízkých záleží. Nakonec bych rozhodnutí daného člověka přijala… Nebo si to alespoň myslím. Je pro mě těžké nad takovou možností už jen přemýšlet.

Nakonec bych ráda dodala, že život máme jenom jeden, a mrhat s ním proto, abychom jiné nutili trpět, je zbytečné. Je sice kruté to říct takhle, ale je to tak: co vás nezabije, to vás posílí. Takže… žijte, milujte a množte se. A nechte žít i ostatní. Anebo umřít.