Podzimový mišmaš

Když jsem se rozhodla napsat článek o podzimu, znělo to jako docela fajn nápad, jenže od té doby, co jsem učinila rozhodnutí, až do teď, kdy konečně sedám k počítači a sepisuju vlastní myšlenky na papír, uběhla nějaká doba, a spoustu věcí se za tu „chvíli“ změnila. Jako například to, že článek o tomto ročním období se ve světě bloggerů pomalu stává mainstreamem.

Co je na podzimu tak populárního, že o něm každý píše? Je to jen nudné roční období, nebo tak alespoň na první pohled vypadá. Možná ale právě ta „drastická“ změna počasí z teplého, div ne vařícího, na pošmourné, zatažené nebe, dělá podzim tak lákavý. V tu chvíli se lidé dělí na ty, co si stýskají po létě, přičemž ti druzí jim podzim zpříjemňují tipy a radami na to, jak toto období přežít.

Samozřejmě se najdou i tací, co mají podzimní období rádi. Abych pravdu řekla, tak já sama mám ráda všechna roční období, každé z jiného důvodu a jinou měrou. V dětství jsem podzim milovala, ať už kvůli kupkám barevných listů (a skákáním do nich), nebo kaštanům a pouštění draků. Řekněte mi, kdo z vás po skončení léta nechodil pouštět draky nebo hledat pod jírovcem kaštany?

Dnes už je to trochu jiné. Na podzimové dětství vzpomínám ráda, ale není to důvodem, proč mám podzim ráda. Jistěže občas pohlížím na podzim s nevolí, přeci jen, ráno a večer je zima, a přes den teplo jako v peci. To by jednoho štvalo. Ale ta možnost, vytáhnout po třech měsících vedra konečně oblíbenou mikinu, dát si horký čaj a zalézt do postele s knížkou, popřípadě sledovat přírodu, jak se vyrovnává se změnou - například západy slunce jsou během podzimu kouzelné - to je něco, o co bych se jen těžko ochudila.

Určitě se mezi vámi najdou tací, kteří budou s mým názorem o podzimu souhlasit. A co bych doporučila těm, pro které je toto roční období jen útrpný přechod mezi krásným, horkým létem a studenou, ale magickou zimou? Vezměte si hrnek čaje či kafe, něco sladkého na zub a zalezte si do postele. Sice jsme natolik vyvinutí, že nemůžeme na rozdíl od zvířat přezimovat, to však hravě vynahradí knížka anebo vhodný film.

Nechce se vám válet v posteli? Sejděte se s někým. Konec léta bohužel bývá hektický, ale chcete-li, na blízkého přítele si najdete čas vždycky. A kdo ví, třeba má k podzimu stejný vztah jako vy, a můžete „nadávat“ spolu.

Stejně jako s každým novým ročním obdobím, i s tímto se pojí hodně novinek a událostí. Kromě toho, že byl ve středu státní svátek, neboli Den české státnosti, se také blíží například oblíbená část roku, a to jak pro dospělé, tak pro čerstvě osmnáctileté - volby. Já ještě letos k „volebnímu stolku“ nemusím, a abych pravdu řekla, snad bych ani nešla.

Ale kvůli politice v České republice tenhle článek nepíšu. Nikdy jsem toto téma zrovna neměla v lásce, a bojím se, že tomu tak zůstane i nadále, ale občas se člověk prostě o toto zajímat musí. Například tehdy, když se odehrávají volby, které by mohly změnit téměř celý svět. Ano, hádáte správně, mluvím o Spojených státech.

Ve státech se momentálně odehrává doslova „souboj na ostří nože“ - Clintonová versus Trump. Nebudu první ani poslední potterhead, který říká, že vybrat si mezi těmito dvěma, je jako určit, zda je Umbridgeová horší než Voldemort či naopak. Jednoduše je to výběr mezi větším a menším zlem. Na jednu stranu je mi líto, že výsledek voleb nemůžu ovlivnit, na tu druhou naopak cítím obrovskou úlevu, že se rozhodovat nemusím.

A koho bych volila já? Po pravdě řečeno, tak nevím. Menším zlem se zdá být Clintonová, ale je jasné, že ani ona není dokonalá volba. Nechme se překvapit, možná se ještě stane něco, co volby úplně obrátí. Možná zítra vybuchne yellowstonský supervulkán, a světovou ekonomiku nezničí Trump, ale příroda.

Abych odbočila k trochu pozitivnějšímu tématu, jsou to dva dny, co se objevila v kinech filmová adaptace na knihu od Ransoma Riggse „Sirotčinec slečny Peregrinové“. Na tu se někteří těšili a jiní na ni pohlíželi doslova s hrůzou. Buď proto, že se jim nelíbí Burtonova práce, anebo prostě proto, že se báli, nakolik se film odliší od knihy.

Zdroj obrázku

Pravda je, že zfilmovat v dnešní době knihu se téměř rovná vlastizradě (bráno s nadsázkou) - a zhlédnutí výsledného díla naopak sebevraždě. Přeháním? Ve většině případů díky bohu ano. Ale existují i taková díla, která je lepší nevidět. Netvrdím, že filmy samy o sobě nejsou zajímavé, ale po přečtení knihy si budete rvát oči z důlků.

Stačí uvést názvy jako Percy Jackson či Labyrint, a hned je jasné, o čem mluvím. Zlatý Harry Potter, ve kterém chybí jen „pár“ věcí - řečeno obrazně. A jak dopadl Burton se Sirotčincem?
Na filmu jsem byla včera odpoledne a byla jsem z něj nadšená i vedle zároveň. Pocity z kina si ale ještě musím srovnat v hlavě, takže si raději počkejte na moji historicky první filmovou recenzi, kterou vydám příští sobotu, nebo se o to přinejmenším pokusím. Sirotčinec si ji totiž rozhodně zaslouží.

A tím jsem se dostala od podzimu přes volby až k Sirotčinci. Zdá se, že moje upovídanost opravdu nezná mezí. Všem, co dočetli článek až sem, děkuju za přečtení a přeju krásný zbytek podzimu. Pamatujte, že všechno se dá přežít - s čokoládou a knihou v ruce minimálně.