Haló? Tady introvert.

Když se člověk na chvíli zastaví a rozhlédne kolem sebe, respektive když vzhlédne od mobilu, tak už jen těžko spatří někoho, kdo v ruce ten kouzelný zázrak technologie nemá. Říkejme tomu pokrok - anebo taky závislost. Dnes už mají přístup k internetu, síti a online komunikaci i malé děti. Otázkou zůstává, nakolik je to dobře? Prospívá to společnosti a dorozumívání jako takovému?

Už z dob pravěku je známo, že lidé - kromě toho, že si pomocí vyřezávaných čárek počítali - se shlukovali do větších skupin. Bavili se spolu, nezdržovali se o samotě a navazovali první vztahy. Protože člověk je, byl a bude společenský tvor.

Kdyby ale tehdejší člověk věděl, kam komunikace dospěje, asi by se zavřel do ulity a živil vzduchem. Nechápejte mě špatně, mám pokrok ráda a sama jsem vděčná za to, jak rychle se dnes dá s někým domluvit, ale na druhou stranu s touhle magickou krabičkou přichází i spousta nevýhod. Nejen to, že se lidé na technologii neskutečně upřeli, ale i to, že bez ní se většina z nás už nedokáže bavit. Pokrok tohoto století nás mění, a to tak, že naše sociální podoba už je samostatná osoba uvnitř naší mysli, deroucí se na povrch právě tehdy, když se uzavřete před světem a vezmete do ruky mobil.

Trochu svoji myšlenku přiblížím. Máte diskuzi na internetu. Někdo přidá příspěvek, který vás pobouří, a vy se s tím člověkem začnete dohadovat. Anebo vám něco napíše známý a vy se začnete hádat s ním. Třeba i s blízkou osobou! Kdyby vám však tohle řekl ve skutečnosti z očí do očí, jen se zasmějete, případně se o dané věci pořádně pobavíte, a splín je pryč.

To samé je, když máte napsat někomu delší zprávu nebo přidat příspěvek do skupiny. Napsat důležitý email, dát se s někým do řeči. Přes internet tohle většině lidí nedělá problém. V realitě? Ano.

Co se snažím říct, je, že pokrok z nás dělá introverty. Z nás všech. Řekněte, kolik z vás už o sobě prohlásilo, že jste „introvert“? Pravděpodobně valná většina. A přitom to ani nemusí být pravda, protože skutečný introvert je někdo, kdo se spíš uzavírá do sebe. Nestydí se mluvit jen na veřejnosti, ale třeba i s cizím člověkem, anebo dokonce i někomu napsat. Laicky řečeno, samozřejmě - berme ohled na to, že nejsem vystudovaný psycholog a pouze ventiluju své myšlenky a názory.

Když ještě neexistoval internet, respektive nebyl tak hojně využívaný, tak mobily nepůsobily dojmem velkého zla. Patřily do našeho života a tím to haslo. Počítaly se za užitečné, protože když máte někoho z rodiny na druhém konci republiky, stačilo zavolat a bylo to.

Od doby, co ale internet začal nabývat na propracovanosti, ho využívá stále více a více lidí. Dnes už není tak nezvyklé slyšet větu „já mu napíšu“. Dříve to alespoň bylo „já mu zavolám“. Naopak teď vám spousta lidí řekne, že vlastně volá nerada, že radši komunikuje přes zprávy. A jsme zpátky tam, kde jsme byli - introverze. Nejenže se spousta lidí nemá rádo rozhovory z očí do očí a hlasité vyjadřování, dokonce už se jim příčí i hovor přes mobil.

Nevím, jak vám, ale kdybych to měla shrnout, přijde mi, že technologie jednoduše ničí lidskou psychiku. Lidé jsou rozpolcení, uzavření do sebe a závislí na něčem, co je pro ně jako droga. Co by se stalo, když by nastal blackout (vypadla by elektřina v celém městě/státě či několika státech zároveň)? Lidé by se zbláznili, nemyslíte? A to nehovořím o tom, jak hrozný důsledek by blackout měl na skutečný život.

Já sama už jsem se naučila chovat v realitě přinejmenším podobně, jako online, ale i když se tomu bráním, i já jsem na tom všem „závislá“. V dnešní době už to skoro jinak nejde, minimálně v naší generaci ne. Je tolik způsobů, jak poznat nové přátele, a mně se zatím seznamování přes internet vyplatilo. Bohužel si tohle bere daň na čase a na takzvaném „skutečném životě“ - životě mimo obrazovku mobilu. Vím to? Jasně, že jo. Odkládám mobil? Prakticky vůbec.

Když to ale srovnám s některými mými vrstevníky, já jsem závislá na lidech. Někteří z nás na hrách. A jiní na drogách. Takže jsem z toho vlastně ještě vyšla dobře.

A jak to máte vy? Jaký je váš názor na pokrok?