středa 19. července 2017

Dvacátá osmá recenze aneb líná huba...

Mluv
Laurie Halsová Andersonová


„Není nic tiššího než sníh. Než začne padat, obloha ječí, na okraji sněhové vánice se ženou tisíce divoženek. Ale jakmile sníh pokryje zemi, je mlčenlivý stejně jako moje srdce.“

Originální název:
Speak
Vydání: První
Nakladatelství: YOLI
Počet stran: 200
Vazba: Paperback
Rok vydání výtisku: 2016
Překladatel: Viola Somogyi

Anotace: Melinda Sordino nastupuje do prvního ročníku na Merryweatherskou střední s cejchem na čele. Potom co zavolala na závěrečný školní večírek policii, se s ní skoro nikdo ze spolužáků nebaví. Už jen cesta do školy představuje pro Melindu obrovské sebezapření, následují však o nic méně trýznivé hodiny a hodiny se spolužáky, kteří ji ostentativně přehlížejí. Melinda se uzavírá do sebe a čím dál více se izoluje od svého okolí. Málokdo by si všiml, že téměř nemluví, a už ani nikoho nezajímá, proč tehdy na policii zavolala…

Nemůžu říct, že příběh Melindy Sordino osloví každého. Ale ti, co mají rádi příběhy založené na skutečných událostech, či takzvané „psycho“ příběhy, ve kterých se hlavní pointa točí okolo nemoci, děsivého zážitku nebo smrti, si rozhodně přijdou na své - stejně jako já.

Na úvod
Příběh nás uvádí do situace, kterou si zažila asi většina z nás: nový školní rok, první den a žádní přátelé. S tím rozdílem, že Melinda dřív přátele měla - ale přišla o ně. O to horší je pro hlavní hrdinku se s tím srovnat. Důvod toho, proč to tak dopadlo, se dozvíme hned vzápětí - ale ne celý. To by nebylo to pravé napětí! I když, kdo nechce čekat až do poloviny knihy, nemusí. Minimálně já měla dost jasné tušení, o co v knize jde, ještě než jsem ji otevřela - aniž bych četla jakékoli spoilery. Z textu to následně plyne ještě o něco víc. Ale tahle knížka koneckonců není napsaná proto, aby někoho šokovala, ale z důvodu mnohem důležitějšího: aby vyprávěla a svým způsobem varovala.

Co více říci
S těžkým srdcem přiznávám, že není moc, co by se na téhle knize dalo vychválit - ale ani zkritizovat. Zkrátka toho o ní není moc co říct. Na jednu stranu vím, že ji jen tak z hlavy nepustím. Líbila se mi, to bezesporu, působila reálně, a i mezi postavami jsem si našla své oblíbence. Přečetla jsem ji za jedno odpoledne, vážně se to četlo snadno a rychle. A hlavní hrdinka sice působila občas trochu zvláštním dojmem, ale někdy se mi naopak její přemýšlení sakra líbilo. I to, jak se se vším srovnávala.

Na druhou stranu… Občas byly některé věty nebo celé odstavce dost zmatené. Aspoň já měla takový pocit, když jsem se k některým pasážím musela vracet. Což mi přišlo jako škoda, protože se - podle mě - dalo s určitými pasážemi ještě o trochu víc pracovat.

Ale kdybych to měla shrnout, rozhodně z toho vzejde kladný názor. Není to kniha pro každého, ale pokud si ji přečtete, otevře vám oči. Mně je otevřela, a to i přesto, že jsem na toto téma nečetla první knížku. Taky mi bylo strašně líto Melindy, ale to už bych prozrazovala moc.


Závěrem
Jak jsem řekla, kniha se opravdu čte rychle, plynule a povětšinou bez zádrhelů. A líbila se mi - fakt, že jo. Nikdy ji nepustím z hlavy. Ale mezi ty takzvané „topky“ v mém žebříčku se zařadit nedá, aspoň takový je můj názor. Ale za přečtení stojí. Jestli máte chuť na dávku upřímnosti, tak můžu jedině doporučit!




A/N: Ano, já vážně žiju, nejsem přelud ani robot. A skutečně jsem vydala novou recenzi po... pěti měsících. Bylo toho moc a málo času na psaní. Ale... stejně jsou to jen výmluvy. Já to vím a vy to víte. Ale zároveň pracuju na novém blogu, takže brzo se odsud přesunu na nové stránky! :D

A to, že budu recenze hodnotit hvězdičkami a ne procenty, je věc, kterou zavedu na novém blogu :).

1 komentář:

Předem děkuji za každý komentář :)